Jedním z hlavních symbolů obrodného procesu Pražského jara v Československu v roce 1968 bylo prohlášení Dva tisíce slov, jež před 50 lety, 27. června 1968, zveřejnily Literární listy, Mladá fronta, Práce a Zemědělské noviny. Prohlášení napsal spisovatel Ludvík Vaculík z podnětu vědců Otty Wichterleho, Jana Broda, Otakara Poupy a Miroslava Holuba. Důvodem pro jeho vznik byla obava o další osud obrodného procesu v zemi.

Výzva, jejíž úplný název zní „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“, se zabývala politickou situací a snažila se hledat cesty dalšího prohlubování demokratických reforem. Manifest vyzýval k občanské angažovanosti, varoval před antikomunismem, ale také vyjadřoval obavu z působení konzervativních komunistů. Otevřeně upozornil na možnost sovětské vojenské intervence.

Mezi prvními 70 signatáři figurovali vědci, umělci a sportovci, ale i zástupci dělnických a technických profesí. Svůj podpis připojili například básník Jaroslav Seifert, cestovatel Jiří Hanzelka, herci Rudolf Hrušínský, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jan Tříska, Jan Werich, režiséři Jiří Menzel, Jan Švankmajer, spisovatel Josef Topol, zpěvačka Yvonne Přenosilová, výtvarník Jiří Trnka, skokan na lyžích Jiří Raška a slavný atletický pár Dana a Emil Zátopkovi.

Rozporuplné reakce

Dokument Dva tisíce slov vyvolal okamžitě rozporuplné reakce – na jednu stranu si získal velké sympatie zastánců reforem, ale dostalo se mu i ostře odmítavé reakce konzervativního křídla v komunistické straně, které v něm vidělo podnět k občanské válce. Oficiální stanovisko předsednictva ÚV KSČ bylo opatrné – konstatovalo, že výzva je (přes poctivost úmyslů) „aktem, jenž by ve svých objektivních důsledcích mohl neobyčejně ztížit, ba dokonce ohrozit další vývoj“.

Text vyvolal nelibost také v ostatních zemích sovětského bloku a generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv v telefonickém rozhovoru s tehdejším šéfem československých komunistů Alexandrem Dubčekem označil Dva tisíce slov za „nástup sil, který navodí kontrarevoluční situaci“.

Jednoznačně kladnou odezvu si prohlášení naopak získalo mezi veřejností. Po jeho zveřejnění se rozpoutala podpisová kampaň a redakce novin zahltily desetitisíce vesměs souhlasných dopisů a rezolucí.

Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se však výzva Dva tisíce slov stala pro nastupující vládní garnituru symbolem kontrarevoluce a platformou, která byla „přímým návodem k násilným akcím a k destrukci socialistického systému“. Většina signatářů byla různými způsoby perzekvována, někteří podpis odvolali.

I v dalších letech se v tehdejším normalizačním Československu objevily některé petiční iniciativy, organizované opozičními strukturami. Ta největší se rozběhla na počátku roku 1988 z podnětu katolického aktivisty Augustina Navrátila – petici, požadující zajištění náboženských svobod, podepsalo na 600 000 lidí.

Nejznámější peticí se ale stalo Několik vět z června 1989. Manifest, jehož spoluautorem byl i pozdější prezident Václav Havel, obsahoval konkrétní politické požadavky adresované vládnoucímu režimu, jeho hlavní význam však spočíval především v tom, že oslovil nebývale široký okruh občanů. Vznikl sice v disentu, ale připojili se k němu i představitelé oficiální kultury a vědy. Celkový počet signatářů převýšil hranici 35 000.