Tento pátek večer si CDU v Hamburku zvolí svého nového předsedu. Reálné šance má současná tajemnice Annegret Kramp-Karrenbauer, vnímaná jako „tiše připravovaná nástupkyně kancléřky“ a Friedrich Merz, dávný protivník té samé kancléřky.

Ať vyhraje kterýkoliv, musí počítat s tím, že nejpozději roku 2021 povede CDU do spolkových voleb a bude se u německých voličů ucházet o kancléřské křeslo. Je možné, že jej nezíská. Pokud ale ano, nezbyde mu, než atakovat několik chronických problémů Spolkové republiky, které mu odcházející kancléřka předává v horším stavu, než v jakém jej od svého předchůdce Schrödera zdědila.

Rostoucí sociální výdaje

Německo je už hodně dlouho stárnoucí země. Plodnost matek v SRN klesla pod nezbytnou hodnotu 2,05 již v roce 1970 a od té chvíle padala strmě dál, až se kolem roku 1976 ustálila na hodnotě kolem 1,4 dítěte na ženu (v České republice máme fázový posun dvacet let). Nyní se tento proces začíná naplno projevovat. Silné poválečné ročníky odcházejí do penze. Kromě samotných důchodů, o kterých se vláda zapřísahá, že nepoklesnou pod 48 % úrovně mezd, jde i o čím dál nákladnější lékařskou péči a péči sociálních pracovníků o osoby neschopné samostatného života. Freiburský profesor ekonomie Bernd Raffelhüschen, který se odborně věnuje vyhodnocení závazků sociálního státu vůči občanům, tvrdí, že latentní vnitřní dluh Německa v této oblasti dosahuje více než dvojnásobku momentálního státního zadlužení – 132 % hrubého domácího produktu. A že s tím, jak bude starých lidí přibývat, se z latentního vnitřního dluhu stane zcela konkrétní noční můra.

Situaci nijak nenapomáhají tisíce nových klientů sociálního systému, kteří se přistěhovali do Německa v průběhu migrační krize. Na jejím začátku, roku 2015, bylo skutečně dost lidí, kteří vítali přísun značného množství mladých mužů coby záchranu německé ekonomiky, postrádající tehdy urgentně pracovní sílu. Tato naděje zklamala v plném rozsahu: kvalifikace (či spíš nekvalifikace) nově příchozích nedostačuje k výkonu „lepších“ zaměstnání, znalosti německého jazyka se zlepšují jen velmi pozvolna a část přišlé mládeže si na zabezpečení od státu navykla natolik, že ji vize přechodu do pracující (a tvrdě zdaněné) střední třídy vlastně neláká. Místo záchrany se přistěhovalci stali v sociálním systému dalším břemenem, které jej táhne ke dnu. Čímž se Německo příliš neliší od Dánska či Finska, které provedly příslušné výpočty už před několika lety a došly ke stejným závěrům.

Vysvětlit ale starým Němcům, kteří chodí nejspolehlivěji k volbám a tvoří největší část členské základny dvou dříve dominantních stran (CDU/CSU a SPD), že si mají dále utahovat opasky, to je úkol, na který se žádný budoucí kancléř těšit nemůže.

Energiewende

Snaha Německa přejít od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie je extrémně populární u bohatší městské vrstvy, jež disproporčně volí stranu Zelených. Se Zelenými v zádech – a se skutečností, že jejich preference dosahují aktuálně zhruba 20 procent – se i případný konzervativní kancléř bude na tomto poli muset pohybovat opatrně, jako by bylo plné min.

Rozhodnutí o urychlení odchodu země od jaderné energie přijala kancléřka Merkelová z čistě politických důvodů. Ona sama nemá v tomto směru žádné vyhraněné názory, ale prudký růst preferencí strany Zelených po havárii ve Fukušimě ji zkrátka navedl na to, aby Zeleným téma sebrala (a s ním i část voličů). Nejpozději tehdy začal pomalý, ale viditelný drift CDU z původně pravicových pozic do neurčitého politického středu.

Zelení se od té doby stali radikálnějšími a podle jejich představ by země měla rezignovat na využití fosilních paliv v daleko větším rozsahu, tj. odstavit všechny uhelné a plynové elektrárny, zakázat další výrobu a prodej aut se spalovacími motory apod. Hlavním zdrojem elektřiny by měly být větrníky a solární panely.

Jenže takový přechod by znamenal výstavbu gigantické energetické rozvodné sítě, úkol srovnatelný s dávnou výstavbou celoněmecké sítě dálniční. Jako z udělání totiž nejlepší podmínky pro generování větrné energie panují na řídce osídleném severu, stovky a tisíce kilometrů daleko od největších center osídlení v Porýní a Bavorsku, o průmyslových centrech ani nemluvě. A nejde jen o průmysl. Pokud by nějaká podstatná část Němců měla přejít na elektrická auta, bylo by potřeba zásadně navýšit rezervovaný příkon pro každou obytnou budovu. Zkrátka, úkol pro Hérakla, i kdyby tomu nekladli odpor zástupci ekologických iniciativ. Což kladou, a místy značně urputný. Vadí jim mimo jiné skutečnost, že nově zbudovaných vedení by se mělo užívat i pro přenos „špinavé“ uhelné elektřiny z bývalé NDR.

Jak řešit tuto kvadraturu kruhu, to je druhý oříšek pro budoucí kancléře.

Příliš silná orientace země na automobilový průmysl

Německá ekonomika je strukturálně značně nevyrovnaná. Stojí a padá s výrobou automobilů do té míry, že i nevelký pokles poptávky – jako například teď v Británii, protože někteří Britové se obávají koupit si nové auto na dluh, dokud netuší, jaké budou koncové efekty Brexitu – může způsobit pokles hospodářského růstu do záporných hodnot. Rovněž Číňané, dobří zákazníci německého autoprůmyslu, po obchodních konfliktech s Trumpovou Amerikou nenakupují tolik BMW a Mercedesů. Třetí kvartál roku 2018 byl varovný, německá ekonomika se smrskla o 0,2 procenta. Není to žádná tragédie, ale nepočítalo se s tím.

Za mandátu Angely Merkelové se s problémem nic nedělalo. Důsledkem je, že německý blahobyt je dost zranitelný jakýmikoliv překážkami, které vzniknou v tradičních exportně-importních vztazích. Americký prezident může Německu vyhrožovat různými bariérami a tarify, a ví přitom, že jde o účinnou výhrůžku; dokonce i v rámci EU, která by jako celek případnou obchodní válku s USA nenesla dobře, je Německo slabým článkem.

Ještě horší je ale výhled do budoucna. V klíčových technologiích zítřka, jako je umělá inteligence či genové inženýrství, ujel Německu vlak a vzniklé zpoždění je možná už nedohnatelné. Ani zavedené moderní technologie nejsou na adekvátní úrovni - například dostupnost a kvalita internetového připojení je, na tak bohatou zemi, velmi špatná. Studie federální agentury BNetzA, zveřejněná začátkem roku 2018, konstatovala, že 29 procent pevných přípojek nedosahuje ani poloviny přenosové rychlosti specifikované ve smlouvách a mobilní internet je na tom ještě hůř; pouze 1,6 % uživatelů smartphonů může využívat plné rychlosti, kterou umožňuje příslušná technologie. Návštěvníci ze sousedních zemí, jako je Švýcarsko, Dánsko či Švédsko, si po připojení k německé síti stěžují na “šok“.

Vyřešit, či aspoň zmírnit, tuto situaci, je třetí tvrdý oříšek pro budoucího držitele kancléřského křesla.