Víkendová bitva o východoukrajinské město Lyman skončila tak těžkou porážkou Rusů, že je obtížné ji pojmenovat jiným slovem než „katastrofa“. V dnešní éře smartphonů a kamer si nemusíme následky představovat. Záplava videí z bojiště dorazila na sociální sítě a každý, kdo má na to žaludek, se může seznámit s tím, jak vypadá dnešní průmyslově vedená válka a co dělá s lidskými těly zachycenými v malströmu vybuchujícího železa a pršícího ohně.

Ani Rusko samotné, se všemi svými Roskomnadzory a dalšími opatřeními proti „dezinformacím“, nedokáže zabránit rozšíření informace o tom, že právě utrpělo svůj malý moderní Stalingrad. Scény z masakrů, které se odehrály při panickém ústupu podél ostřelovaných silnic, pronikly různými kanály k ruské populaci a neúspěch se nedá popřít. Ve státní televizi vládne pochmurná nálada.

Dokáže s tím něco udělat současná mobilizace, řadovými Rusy sarkasticky zvaná „mohylizace“? (Mohyla je i v češtině pojmenování pro druh hrobu.) Ano, dokáže zanést na bojiště ještě větší chaos, než jaký tam panuje teď. Válčení, jakkoliv to může znít cynicky, je dnes odborná práce, podobně jako programování nebo kuchařina. A stejně jako nelze vzít hrstku amatérů zvyklých maximálně na posílání e-mailů a říci jim, ať naprogramují novou aplikaci, nebo jiným amatérům nařídit přípravu svatební hostiny, nelze ani muže s dávno zapomenutým základním výcvikem (při kterém se toho beztak moc nenastřílí) poslat na frontu a čekat, že se z nich stanou kompetentní válečníci. Příliš mnoho lidí má z válečných filmů zafixovánu stereotypní představu, při které se husté masy vojáků valí přes území nepřítele a porážejí ho svými prostými počty. Tak to dávno nefunguje, moderní válka se vede převážně na dálku, často mnoha desítek kilometrů, a většina padlých ani před smrtí nestihne spatřit své protivníky. Bez odborných znalostí jste na frontě k ničemu, možná hůř než k ničemu – překážíte těm pár jedincům, kteří ještě vědí, co mají dělat.

Mobilizované masy se zrezlými a zastaralými zbraněmi mohou udělat v podstatě jen dvě věci. Nechat se odevzdaně poslat na jistou smrt, nebo se vzbouřit. Ruské národní dějiny ukazují, že nějakou dobu se děje to první, ale že to druhé se při mimořádně špatném vývoji na frontách časem stane taky. A co se pak stane se zemí, ve které se mluví stovkou jazyků a ve které už dávno některé muslimské menšiny – zatím lokálně a regionálně – početně přerůstají původně dominantní velkoruské obyvatelstvo?

Ono to Z může znamenat i „zhroucení“.