Divadelní klub ve sklepních prostorech Kolowratského paláce na Ovocném trhu v Praze se dočkal rekonstrukce, pod kterou je podepsán ateliér SAD ve spolupráci s investory, rodinou Kolowrat-Krakowských. Architektům se podařilo zachovat určitou míru autentické omšelosti a skrze moderní prvky rozehrát témata odkazující k životu slavného automobilového závodníka a filmového magnáta Alexandera Kolowrata zvaného Saša. „Ideově návrh interiéru těží také z osudového baru, který se objevil ve filmu Café Elektric, jejž Saša produkoval,“ říká Jerry Koza z ateliéru SAD. Rafinovaný systém osvětlení umožňuje proměnit prostor v denní kavárnu s restaurací nebo bar a noční klub. Sám barový pult využívá efektu zrcadlení světelného nápisu jména podniku, který tak z některých úhlů může připomínat pohled na rozzářené velkoměsto.

Filmové Café Elektric bylo pochybným podnikem, v němž se scházely ještě pochybnější existence. Vedle zlodějíčků, lehkých holek a jejich pasáků tam ale bylo možné spatřit i nóbl lidi. Svou zkušenost s Café Elektric měla i dcera vídeňského stavebního magnáta Erni. Zamilovala se do místního gigola tak vroucně, že na jeho popud okradla vlastního otce. V němém filmu z roku 1927 tuto nebohou dívku ztvárňuje Marlene Dietrichová. Film z prostředí vídeňské bohémy vznikl v produkční společnosti Sascha Filmindustrie AG, za níž stál právě hrabě Alexander Kolowrat. Ten měl ve svých jedenačtyřiceti letech za sebou mnoho úspěchů a jeho život se chýlil k závěru. S diagnózou rakovina slinivky dokončoval několik filmů zároveň, ale právě do Café Elektric vkládal největší naděje. Zatímco Marlene Dietrichová v rámci zrušené cenzury ukazovala na premiéře divákům své dlouhé nohy a lascivně se líbala s hereckým kolegou Willim Forstem, Sašovi se přitížilo. Několik dnů po premiéře zemřel. Nedožil se tak úspěchu snímku, který se zařadil mezi legendy světové kinematografie.

Saša se ale stihl stát i úspěšným automobilovým závodníkem – speciálně upravené vozy značky Daimler nesly jeho jméno ztvárněné v efektní logotyp a karetní symboly. Také tyto motivy se promítají do interiéru dnešního podniku. Fragmenty karetních symbolů vytvářejí neonové trubice na stropních klenbách, objevují se rovněž v parciální omítce a ve tvaru betonových svítidel nad stoly. Z podoby sedadla historického závodního vozu vychází polstrovaná lavice. Doplňují ji industriální židle Standard, které navrhl Jean Prouvé v roce 1934, a židle Artek Lukki finského designéra Ilmariho Tapiovaary z roku 1941.

V přední, multifunkční místnosti vybavené projekčním plátnem a závěsným systémem pro prezentaci uměleckých děl jsou stohovatelné židle Belleville Armchair bratrů Bouroullecových. Jednou z hlavních fines interiéru jsou jakási novodobá sgrafita, reliéfy vytvořené pomocí lepicí fólie a kontrastní omítky. Jde o zvětšené fotografie Alexandera Kolowrata v závodním autě a výjevy z jeho filmů. U příležitosti 130. výročí narození této pozoruhodné osobnosti vyšla kniha mapující jeho dobrodružný a mnoha mýty zahalený život. Vydání iniciovala paní Dominika Kolowrat-Krakowská, která spravuje rodový majetek včetně Kolowratského paláce na Ovocném trhu: „Při přípravách knihy Benzin & celuloid o hraběti Alexandru Kolowrat-Krakowském jsem přemýšlela, jak přiblížit odkaz této pozoruhodné osobnosti dnešku. Ve Vídni má pomník, v Praze nyní máme Café Elektric,“ říká a dodává: „Tady se slaví, pláče, zamilovává a opouští. Tady se žije. Snad se skutečný život dá žít i mimo zdi Café Elektric, ale možná taky ne.“