Pár metrů od konečné zastávky tramvaje v Divoké Šárce se z terasy McDonald’s nabízí úchvatný pohled na soutěsku Libockého potoka ohraničenou dvěma mohutnými skalními útvary. Terénní nerovnosti na vrcholu toho vzdálenějšího jménem Kozákova skála jsou dokladem, že tady od sedmého století stálo největší slovanské hradiště v Čechách, než se před koncem devátého století sídlo knížete přesunulo na východ do Levého Hradce a Prahy. Na vrcholu Kozákovy skály nikdy neproběhl systematický archeologický průzkum, přesto nálezy mluví přesvědčivě. Za pozornost stojí kromě mince franského krále Karla Holého z roku 850 dvanáct avarských opaskových kování z 8. století.

Jinými slovy, v časech avarské říše, kterou založili nájezdníci původem od čínské hranice a která v letech 567-791 kontrolovala střední Evropu, měli obyvatelé pozdějšího Česka s jejími vládci hodně společného. Někteří historici dnes označují tehdejší Čechy a Moravany za součást kmenového svazu podřízeného Avarům, jiní považují český stát i Velkou Moravu za jednoho z dědiců avarského kaganátu.

Za železnou oponou středověku

Východní a západní Evropu oddělovala v letech 1948-1989 železná opona. Jejím prvním předchůdcem nebyl limes Romanus, který chránil Římskou říši před barbary systémem opevnění na Rýnu a Dunaji. Mnohem blíž průběhu železné opony byla hranice, která v sedmém a osmém století oddělovala území kontrolovaná pohanskými Avary od tehdy již křesťanských germánských vévodství na západě. Podřízená území avarské říše zahrnovala pozdější východní Německo, Československo, Maďarsko a Jugoslávii, největším rozdílem proti železné oponě z minulých desetiletí byly poměry v nárazníkovém území mezi avarskou říší a bavorským vévodstvím, tedy na území současného Rakouska, které se v sedmém a osmém století mohlo k západu počítat jenom zčásti. Tehdy se jí říkalo limes certus (přirozená hranice) a ze západního pohledu ji tvořila řeka Enns, dnes rozdělující spolkové země Horní a Dolní Rakousy. Po dvě století se za ni odvážil málokterý z Bavorů, i když první avarské vesnice ležely až daleko na východě za pohořím Vídeňský les. Na takřka neosídleném stokilometrovém pásu však mohl narazit na sídla Slovanů, kteří hráli v avarské říši podřízenou úlohu a kromě zemědělství měli úlohu pomocných sborů v kaganově vojsku. Vládnoucí kasta Avarů připouštěla, že slovanské kmeny organizovaly samostatné nájezdy na okolní území, na druhé straně žárlivě dohlížela na to, aby se obyvatelstvo okrajových území nedostalo pod vliv cizích vládců, případně aby nevybíralo nezávislá knížata přímo ze svého středu.

Za limes certus, hranicí táhnoucí se také po hřebenech Šumavy, vzniklo na přelomu šestého a sedmého století souručenství, které tvořili především špičkoví stepní válečníci známí pod jménem Avarů, jejich spojenci označovaní obvykle jako Bulhaři a spolu s nimi zemědělci slovanského původu. Zmíněné východní národy využily oslabení Východořímské říše, kterou v první polovině šestého století zasáhla pandemie moru, a vyrazily z jihoruských stepí i ukrajinských lesů směrem na západ. Muž ve správný čas na správném místě se jmenoval Bajan, vůdce stepních kmenů, které ustupovaly ze Střední Asie před expanzí Turků. Roku 558 se vydalo jeho dvacet tisíc válečníků z podhůří Kavkazu okolo Černého moře směrem k Dunaji a během deseti let založili říši, která kromě Řecka a Balkánu obsadila Karpatskou pánev, kde leží dnešní Maďarsko, a získali větší či menší kontrolu až k Labi a Baltskému moři. Národy či kmeny, které se dobrovolně či donucením přidaly k Bajanovu svazu, nesly různá jména, ale Slovanů bylo nejvíc. Ti se už před rokem 550 v malých skupinách posunovali k západu přes území dnešního Polska, o pár let později už jako doprovod Avarů po zbytku východní Evropy. „Je pozoruhodné, a dosud se tím málokdo zabýval, do jaké míry se kryje oblast avarských vojenských aktivit s oblastí slovanské expanze,“ poznamenal v knize o Avarech rakouský historik Walter Pohl, který se počítá k největším žijícím znalcům stepních národů. Slovanské osídlení tvořilo základ avarského státu, proto se avarský kagan nehodlal o kontrolu nad Slovany s nikým dělit. Na slovanských územích častěji demonstroval vojenskou přítomnost, neváhal třeba v roce 596 podniknout spanilou jízdu až do Durynska, aby bavorským vévodům předvedl, kdo chrání místní Slovany.

Přišel kagan, zůstal Přemysl

Spojenectví, či dokonce symbióza Slovanů s Avary je v zemích, kde dnes žijí slovanské národy, citlivým tématem. Avarsko-slovanskou nadvládu ignorují také rumunští historici, kteří vidí Rumuny jako přímé potomky románského obyvatelstva před pádem Římské říše. Důvodem je mimo jiné fakt, že nechtějí být spojováni s asijskými nájezdníky, kteří po předchozí vlně stejně krvelačných Hunů rozvrátili klasickou římskou kulturu. Dokonce Maďaři, původem třetí skupina nájezdníků z východu, se k avarskému dědictví začali hlásit až v posledních desetiletích.

Jádrem romantických představ o Slovanech včetně Čechů byl obraz mírumilovného národa, který v šestém století osídlil území opuštěná germánskými kmeny a živil se po vzoru Přemysla Oráče zemědělstvím. Záhy se však stal terčem nepřátelských útoků, proti kterým se dokázal chrabře bránit. Arcinepřítelem byli tradičně němečtí králové a markrabí, do stejné kategorie se později dostal národ Avarů, který chtěl Slovany a speciálně Čechy zotročit. Ti se však dokázali bránit povstáním, které počátkem sedmého století vedl franský kupec Sámo, případně setřást nadvládu založením Velké Moravy. Tento výklad pochází ze současného pojetí národa, tedy lidu stejného etnického původu, s jedním jazykem a historií, obvykle žijícího na jediném ohraničeném území. Bývá využíván autory knih pro mládež, jako jsou Hrdina Nik nebo Táhli tudy Avaři, popisujících odboj proti šikmookým utlačovatelům a s dosud trvajícím vlivem v oficiálním dějepise.

S takovým přístupem je však přinejmenším podle historika Pohla sotva možné popsat poměry, které v Evropě vládly v raném středověku. Jménem Avaři, Bulhaři nebo Slované se neoznačovaly národy v dnešním slova smyslu, například je u nich nemožné vysledovat jednotný etnický původ. Maďarský historik Tivadar Vida odkazuje na výzkum koster ze 7.–8. století na území někdejší avarské říše i v lesních a stepních regionech dále na východ. Zhruba desetina se může počítat k Mongolům, necelá třetina k pamírským národům ze Střední Asie a zbytek jsou příslušníci indoevropské skupiny. Těžko z toho však vyvozovat, že Avaři mongolského původu ovládali slovanské obyvatelstvo indoevropského charakteru, protože v avarské říši neexistoval kastovní systém, neexistovala ani úřední řeč, dokonce se podle převládající teorie v avarské říši mluvilo slovansky. Tato úvaha vychází z faktu, že všichni Slované východní Evropy hovořili po konci avarské říše velmi podobným jazykem. Podle výzkumů Waltera Pohla existovali i mezi nájezdníky lidé nižších vrstev, naopak se mohl úspěšný slovanský vojevůdce etablovat v avarské elitě. Avaři byli připraveni využít všechny vymoženosti byzantských řemesel, naopak jejich životní styl napodobovaly sousední národy. Obyvatelé Řecka titulovali slovanské nájezdníky jménem Avaři, protože ti převzali jejich brnění, zbraně včetně zahnutých luků a pásů s ozdobným kováním i typický účes se dvěma copy. Společenské skupiny se v avarské říši nedělily podle původu ani jazyka, ale podle toho, jakého dosáhly společenského statusu, případně podle příslušnosti ke konkrétnímu klanu. Ze zpětného pohledu je proto možné rozlišit jednotlivé společenské skupiny avarské říše podle toho, jakou roli v ní hrály.

Jak tvrdí historik Pohl, z takového pohledu není pravda, že se Avaři vyznačovali především vlastnostmi, které se obvykle připisují barbarským kmenům, tedy nespoutaností, chamtivostí a nestálostí. Od počátku sice šlo o nepřehledné společenství kmenů, jejich vůdci však dokázali přeměnit tradiční posvátný zákon na zcela konkrétní společenský model. Avarem byl pouze ten, kdo následoval svého kagana, a nikdo mimo jeho říši se neodvažoval k tomuto titulu hlásit. Cizinci obvykle ani nevěděli, jak se jednotliví Avaři včetně kaganů jmenovali, ale znali pouze jejich hodnosti. „Úplně jinak to bylo s Bulhary. Pod tímto jménem mohly vystupovat menší nebo větší skupiny stepních válečníků a navzájem se mohly rozlišovat podle jmen svých vůdců. Bulhar se mohl stát vojevůdcem avarské, langobardské nebo byzantské říše, vždy se však hlásil k tomu, že je Bulhar.“ Třetím společenským modelem východní Evropy po odchodu Germánů byl Slovan. „Když Avaři vyhnali románské obyvatele z jejich půdy, usadili se tam jako Slované,“ popisuje Pohl.

Křižovatka před Cařihradem

Neznámější bitvou avarských válek bylo obléhání Cařihradu v roce 626. Devětadvacátého července se objevily na okraji města první jednotky avarských nájezdníků, kteří o dva dny později zahájili útok na hradby chránící město od západu. Elitní jednotky Avarů zaútočily s pomocí obléhacích strojů na kilometrovém úseku na jih od adrianopolské brány, ostatní úseky dostaly na starost pomocné jednotky Slovanů, které bojovaly většinou bez ochranného brnění. Až v druhé řadě za nimi následovali těžkooděnci, které někteří historici označovali za Bulhary. Slované tvořili většinu osmdesátitisícového avarského vojska a také jim v bitvě o město připadla hlavní úloha. Ráno sedmého srpna měli s pomocí monoxylů, tedy lodí vyrobených z jediného stromu, překročit záliv Zlatý roh, který tvořil přirozenou ochranu města od severu, a napadnout zezadu ochránce hradeb zaměstnané útoky Avarů. Loupežné výpravy slovanského loďstva tehdy budily děs na ostrovech v Egejském moři i na pobřeží Malé Asie, proto stejné obavy vyvolal obraz tisíců monoxylů se slovanskými veslaři a těžkooděnci, které vypluly na Zlatý roh. Ani byzantské loďstvo nezabránilo, aby Slované do Cařihradu pronikli, ale obránci je pobili hned na břehu. Také na moři se prosadily dvouřadé římské galéry a hladinu Zlatého rohu pokryla těla mrtvých. Avarský kagan se tehdy ve své pozorovatelně rozčiloval nad zbabělostí spojenců, očividně však nefungovala komunikace mezi oběma díly vojska, protože avarští válečníci se před hradbami objevili až ve chvíli, kdy Slované byli poraženi.

Neúspěch slovanského loďstva rozhodl a kagan odvolal vojsko zpátky. Porážka u Cařihradu obrátila dobyvačnou politiku Avarů v úplný opak. Dřívější praxe loupežných nájezdů na jih a západ, případně vybírání poplatků za obranu hranic Východořímské říše, skončila a žádná z kronik o dalších nájezdech nemluví. Vládnoucí vrstva Avarů změnila životní styl a nadále využívala zemědělských dovedností svých poddaných, kteří se nadále nazývali Slovany.

Idyla v avarské říši, byť občas porušená dynastickými spory a slovanskými vzpourami, vydržela až do roku 791, kdy limes certus překročila mohutná armáda franského krále Karla Velikého. Slavný monarcha se podle kronikářů připravoval na největší tažení své vlády, nakonec se však nedočkal vůbec žádného odporu. Kagan nebyl schopen se bránit, proto od něho okamžitě odpadli ostatní velmožové a snažili se založit vlastní državy. Vytváření více či méně nezávislých států na periferii kaganátu má dlouhou tradici. První kapitola začala v sedmém století po pádu Cařihradu, kdy byla největším z nových států Sámova říše, a nejdéle vydrželo vévodství korutanských Slovanů. Bezprostředním dědicem Avarů se stala Velkomoravská říše, na jejímž založení se podle historika Pohla podíleli „avarští válečníci slovanského původu“. Ve stejné době se na západním Balkáně prosadili Srbové a Chorvati, na jihu od Dunaje založil říši bulharský chán Krum. Za zakladatele nových států se někdy považují příslušníci klanů či spojenci, kteří na okrajích avarské říše organizovali tamní slovanské obyvatelstvo. Jejich jména se po pádu kaganátu přenesla na nově vznikající národy. O původu slovanských národů v avarské říši svědčí fakt, že stejná jména, konkrétně Srbů, Obodritů, Chorvatů a Doudlebů, se objevují na severní i jižní periferii kaganátu. Například schopnost agresivního vedení války proti Frankům si vůdci severních Srbů a Obodritů mohli přinést jako zkušenost z avarského vojska.

Nové státy Slovanů vznikly na základech z dob, kdy je chránila avarská říše, po jejím pádu se však musely již bez pomoci potýkat s expanzí franských králů, se kterými nakonec našly nový model soužití. Společně s nově příchozími Maďary zopakovaly cestu, kterou před nimi prošli germánští předchůdci, tedy vybudovaly státní správu podle římského modelu a přijaly křesťanství. Základy národních států středovýchodní Evropy položili stepní válečníci od čínských hranic a jejich tradice se mohly nepozorovaně uchovat dodnes. Tímto způsobem lze vysvětlit ochota, s jakou značná část populace zemí za limes certus přijala ještě nedávno nadvládu dalších východních nájezdníků z Ruska, případně sklony politiků hledat inspiraci pro své vládnutí na východě.