„Jak je možné, že ho ještě volí? Všichni přece viděli, co to je za člověka!“ Obchodník z městečka Gmünd nepochopil, jak je možné, že v evropských volbách dostala strana Svobodných (FPÖ) sedmnáct procent a její bývalý šéf Heinz-Christian Strache devátý největší počet preferenčních hlasů. Přitom se hlasovalo jen týden po zveřejnění videa ze španělského ostrova Ibiza, kde opilý Strache slibuje plavovlasé krasavici, domnělé neteři lotyšskoruského oligarchy, státní zakázky, pokud koupí nejvlivnější rakouský deník Kronen Zeitung.

„Zack, zack, zack,“ přiblížil oligarchově neteři rychlý postup, jak postaví redakci do latě, aby sloužila jeho straně. „Tři čtyři lidi vyhodíme a přijmeme pět nových, se kterými to znovu postavíme,“ upřesnil Strache v rozhovoru z léta 2017. Nebude to těžké, protože „novináři jsou stejně největší děvky na celé planetě“. Během dvou týdnů po zveřejnění videa ovšem v rytmu „zack, zack, zack“ proběhla na rakouské politické scéně zabijačka, jaká v této klidné alpské zemi nemá po válce obdoby. Video ukončilo kariéru vicekancléře Stracheho, který patnáct let trpělivě budoval stranu, kráčel od úspěchu k úspěchu, až přes očividný populismus a podezření z náklonnosti k nacismu vstoupil do vlády provádějící zásadní liberální reformy. Lidovecký kancléř Sebastian Kurz pak z vlády vyhnal celou FPÖ, Svobodní se ovšem spojili se sociálními demokraty (SPÖ) a svrhli kancléře. Socialisté mezitím propadli v evropských volbách a čeká se jen na vhodný okamžik, kdy vymění předsedkyni Pamelu Rendi-Wagnerovou, která za všechno může. Zavládl všeobecný rozvrat. Během jednoho týdne se vyměnili tři kancléři a vykolejenému vlaku pomohla už jen záchranná brzda v podobě úřednické vlády. „Je to konec druhé republiky,“ tvrdí spisovatelka Marlene Streeruwitzová v týdeníku Profil a není zdaleka sama.

Češi mohou rakouský převrat přirovnávat k událostem z roku 2013, kdy tuzemskou vládu Petra Nečase zlikvidovala razie státního zástupce Iva Ištvana. Ovšem erupce v Rakousku byla silnější. V Česku to na první pohled vypadalo, že se jenom uvolnila cesta, aby pravici nahradila levicová vláda, u sousedů výbuch smetl všechny stranické vůdce a nikdo si nedokáže představit, co bude dál.

Není pochyb, že Rakušané jsou v krizovém managementu zručnější. Po pádu kancléře prezident Alexander Van der Bellen okamžitě jmenoval novou, v Česku by se řeklo polopolitickou vládu, a když to s ní nešlo, nastoupila čistě úřednická v čele s předsedkyní ústavního soudu Brigitte Bierleinovou. Vládní krize skončila za šestnáct dnů a předčasné volby budou v září, čtyři měsíce od zveřejnění videa. V Česku zasahoval Ištvan 13. června 2013, ovšem trvalo osm týdnů, než strany ve sněmovně odmítly schválit prezidentskou vládu, která pak v demisi vydržela až do ledna 2014. Krizi formálně ukončil nástup vlády Bohuslava Sobotky, sedm měsíců od Nečasova pádu.

Nad očekávání dobře se osvědčila rakouská ústava, jako by byla vytvořena pro účel náhlých krizí. K rozpuštění sněmovny stačí polovina poslanců, kteří se seženou snáz než tři pětiny u nás. K nástupu nové vlády stačí, že prezident jmenuje kancléře, který může padnout jen v případě, že mu parlament vysloví nedůvěru. Zdejší krizi prodloužilo, že také úřednický premiér musí žádat o důvěru, což poslancům dává příležitost důvěru odmítnout. Nakonec v Rakousku nemají prezidenta formátu Miloše Zemana, který jmenuje premiéra bez konzultace s parlamentními stranami.

Naučte se bojovat

Kavárny ve Vídni i na všech malebných náměstích od hlavního města až k české hranici jsou dva týdny po pádu vlády opět obrazem životní pohody, kterou se centrální země bývalé habsburské monarchie vyznačuje. Nikdo ze zahraničních návštěvníků nemá šanci postřehnout přehnanou snahu a úzkostlivost, s jakou se místní snaží udržet idylický obraz blahobytných končin plných kvetoucích růží, obvykle doplněných kaskádami převislých pestrobarevných surfinií a muškátů. Vzbuzovat dojem patří k hlavním schopnostem Rakušanů. Jejich vlast vznikla roku 1918 diktátem Spojenců, pak zažila občanskou válku, nadvládu nacistů, okupaci po roce 1945, následovalo období neutrality a další události, které mohly ohrozit či posílit stabilitu celé Evropy. „Pokaždé, když se v Rakousku něco dělo, byla země pod dohledem. A také když se nedělo nic. Vždy znovu platila za problémovou zónu, potom za výjimku, vzorného žáka, a nejčastěji za uličníka, kterému je třeba koukat na prsty,“ popsal pocity svých krajanů historik Manfried Rauchensteiner. Po pádu železné opony se Rakušané stali příkladem pro budování kapitalismu ve východním bloku, což je dovedlo k takové prosperitě, že jim začali závidět dosud nadřazení Němci. Tím spíš se při současné krizi musejí lidé tvářit, jako by všechno bylo v pořádku.

Česká krize roku 2013 otevřela prostor pro autoritářský styl vládnutí, ovšem Rakušané ještě nevědí, co je čeká. Svržení vlády hlasováním ve sněmovně dosud nezažili a svůj neklid vyjadřují emotivními výroky třeba o tom, jak je možné, že jejich spoluobčané stejně volí člověka, o kterém vědí, že chtěl glajchšaltovat noviny. Skandální video mělo stranu FPÖ dokonale zdiskreditovat, přesto ztratila jen pár procent hlasů. Svobodní dokázali skandál z Ibizy neutralizovat velmi profesionálně. Expert na populismus Walter Ötsch v rozhovoru pro deník Der Standard ocenil první tiskovou konferenci Stracheho nástupce Norberta Hofera, který začal tím, že nemá vůbec čas, protože připravuje dceru na řidičské zkoušky. Sám Strache řešil malér s manželkou, a tak skalní příznivci pochopili, že FPÖ zůstává i nadále velkou rodinou. Pak stačilo připomenout, že nejde o obsah videa, ale o to, kdo s ním přišel a co tím sledoval, a FPÖ se mohla zakopat v léty vyzkoušené pozici oběti temného spiknutí. Původ videa ostatně není dodnes vysvětlen. Byla odhalena identita vídeňského právníka, mnichovského detektiva a bosenské studentky, kteří Stracheho nachytali, těžko však uvěřit, že to dělali z lásky k demokracii a že jim nikdo za tak riskantní podnik nezaplatil.

Menší část voličů FPÖ převzal Sebastian Kurz a jeho lidovci, kteří se v průzkumech blíží ke čtyřiceti procentům. Pád vlády mu neuškodil, protože obratně změnil rétoriku. Před dvěma lety vyhrál volby se slibem, že přinese změnu, teď naopak sází na heslo stabilita. Chybí tomu logika, protože v roli kancléře o změnu opravdu usiloval. Omezil rodičovské příspěvky pro matky, které před narozením dítěte nepracovaly, snížil dětské přídavky pro gastarbeitry, umožnil podnikatelům nařídit dvanáctihodinovou pracovní dobu, zrušil jednání tripartity o důležitých zákonech. To bylo možné jenom v situaci, když porušil obvyklá pravidla a ignoroval názor opoziční SPÖ. Kancléř si novým politickým stylem udržel širokou oblibu a ocenil ho dokonce vídeňský kabaretiér Hosea Ratschiller v deníku Der Standard. Rakouská politika podle něho tradičně stojí na přesvědčení, že se všichni musejí dohodnout, jinak přijde občanská válka jako ve 30. letech minulého století. To však znamená, že se všechno důležité dohaduje neveřejně mezi dvěma nejdůležitějšími stranami, tedy lidovci a socialisty, a veřejnost se dozví jen výsledek. „Ignorujeme reálné konflikty, které se řeší někde v kuloárech. To dává prostor šarlatánům, kteří dokážou potlačených sporů snadno využít k vlastnímu zisku,“ upozornil na důvody vzestupu populistů kabaretiér. Rakousko může zachránit jen polarizace mezi levicí a pravicí, a právě k tomu přispěl Kurz porušením nepsané dohody. Obrat v rakouských dějinách byl dokonán, když ho socialisté svrhli. „Musíme se naučit bojovat,“ doporučil příklad Kurze a rozezlené SPÖ Hosea Ratschiller.

Naděje jménem Doskozil

Lidovci si slibují, že konečně budou mít kancléře, který bude vládnout přes deset let, jak to po válce dokázali sociální demokraté Bruno Kreisky a Franz Vranitzky. Kurz k tomu ovšem stejně jako předchůdci musí na začátku kancléřské kariéry najít stabilního partnera. FPÖ selhala, hledat porozumění v nepřátelské SPÖ vypadá jako návrat ke starým pořádkům, také s ním nikdo ze socialistů nechce mluvit. S jedinou výjimkou, jíž je Hans Peter Doskozil. Jako první se odvážil říci, že 24 procent v evropských volbách je pro SPÖ ostudná porážka. Paradoxně právě on přesvědčil straníky, že je třeba svrhnout kancléře Kurze, a jeho likvidaci podle široce sdíleného názoru se Svobodnými domluvil. Přesto oba politici zůstávají v pozici Vinnetoua a Old Shatterhanda boje s migrační vlnou. Kurz jako ministr zahraničí přerušil balkánskou cestu, Doskozil zastavil nekontrolovaný proud migrantů jako policejní šéf Burgenlandu, spolkové země na hranicích s Maďarskem, a později jako ministr obrany. Populární Doskozil se přirozeně nabízí za nástupce méně oblíbené předsedkyně Rendi-Wagnerové, ovšem vídeňští lídři SPÖ se zemitého venkovského policisty bojí. Proto upozorňují, že Doskozil musí nejdřív obhájit hejtmanskou funkci v Burgenlandu, a pokud se mu to napřesrok podaří, bude možné mluvit o vedení strany. Bez Doskozila zbývá Kurzovi jediná možnost. Musí v sobě objevit silný vztah k přírodě a po případném úspěchu Zelených a liberálů ze strany NEOS domluvit koalici s nimi.

Minimálně předsedkyně NEOS Beate Meinl-Reisingerová této variantě nevěří. Poválečný kartel rudé a černé strany, tedy socialistů a lidovců, také podle ní končí, k velké změně však nedojde, jak svědčí úřednická vláda kancléřky Bierleinové. Jmenovala přece ministry podle návrhu dvou velkých stran a také Svobodných, kteří se hlásí k modré barvě. „Dnes tu máme rudomodročerný kartel,“ postěžovala si Meinl-Reisingerová v Kronen Zeitungu.

Úřednická vláda je dost pevná, aby ochránila klid kaváren. Nanejvýš v nich začne platit zákaz kouření, který se ocitl na programu parlamentu okamžitě poté, co padl Strache, jeho poslední nesmiřitelný odpůrce. Bouře přijde v září společně volbami.