Evropský parlament se rozhodl pro dosud bezprecedentní krok. Spuštění článku 7 proti Maďarsku může vést v krajním případě až k odebrání hlasovacích práv. K přijetí byla třeba více než dvoutřetinová většina, pro zvedlo ruku 448 poslanců, 197 se zdrželo a 48 absentovalo. Pro hlasovali všichni poslanci hnutí ANO (Dlabajová, Charzanová, Ježek), dále z českých zástupců Telička, Štětina, Polčák, Pospíšil a Poche.

Zatímco voličům TOP 09 názor, že Maďarsko je potřeba ztrestat, pravděpodobně konvenuje, a Poche se dlouhodobě řadí k progresivnímu křídlu ČSSD, předseda ANO Andrej Babiš si s Orbánem pořizuje přátelské fotky, které pak vystavuje svým převážně euroskepticky a antiuprchlicky orientovaným voličům. Pokud mu toto opozice neomlátí o hlavu, zase jednou fatálně selže.

Sledování přímých přenosů ze zasedání Evropského parlamentu není oblíbenou kratochvílí pro masy, přestože je velmi dobře přístupné každému. Poslanci přednášejí projevy většinou ve své rodné řeči, na příslušné stránce si ale přímo u online vysílání můžete nastavit jazyk, který preferujete a vše okamžitě sledujete se simultánním překladem do mateřštiny.

Základní důvody, proč toho lidé moc nevyužívají, jsou dva. Za prvé, ono i na sledování národních parlamentů musí mít člověk povahu, tedy být tak trochu zvláštního ražení. Za druhé, zájem o dění v europarlamentu realisticky odráží nízká volební účast v eurovolbách.

Ve středu odpoledne ale stálo za to přišpendlit se k obrazovce a sledovat moment pro Evropu tak historický. Zatímco se na jedné straně Michel Barnier a jeho brexitový tým snaží všemožně znepříjemnit odchod Británii, a to zřejmě i z důvodů prevence vůči dalším kverulantům, Maďarsko je na druhé straně vystrkováno proti své vůli.

Viktor Orbán se sice poslední dobou uchyluje často k vyjádřením překračujícím neviditelnou čáru toho, co se ještě mezi evropskými lidovci smí říkat, přímo o vystoupení z EU ale nikdy nemluvil. Má k tomu dobré důvody, kromě penězovodů z Bruselu i fakt, že většina Maďarů je pro setrvání, přestože se jim současná podoba a směřování líbit nemusí a většinově nelíbí. Taky s přibývajícími šedinami pochopil, že je lepší být evolucionářem než revolucionářem.

Impulsem pro hlasování byla zpráva o stavu právního státu v Maďarsku z dílny zelené političky Judith Sargentini z Nizozemska. Zpráva je charakteristická tím, že se v ní prolínají vážná obvinění, například ze zneužívání evropských dotací, s levicovou dojmologií, kterou asi nejlépe vystihují slova: „… protože definice rodiny v maďarské ústavě je zastará a vychází z konzervativních přesvědčení…“

Rodina je v maďarské ústavě definována jako otec, matka a děti. Na druhé straně je osobní názor paní Sargentini povýšený na nezadatelnou pravdu. Možná se ptáte, co má společného definice rodiny se stavem právního státu (a eventuálně zneužíváním dotací) v Maďarsku. Podle zprávy Sargentiniové mnoho, podobně jako genderová rovnost, která se ve zprávě zmiňuje jednadvacetkrát; diskriminace LGBT lidí tím, že je jim nedostupný institut manželství; nerovnost žen, pokud jim stát nefinancuje antikoncepci a potraty.

V tomto ohledu je zvláště pamětihodné vystoupení německé sociálnědemokratické europoslankyně a předsedkyně výboru pro rovnost a práva žen, Marie Noichl, kdy přímo na plénu adresovala maďarskému premiérovi toto:

„Pane Orbáne, my, evropské ženy velmi bedlivě sledujeme, co se děje. Díváme se i za hranice, díváme si i na politiku a na vás. Někdo má za to, že jste silný, ale já si myslím, že ne, protože demokratický politik chrání ženy. Demokratický premiér nechrání pachatele, ale ženy. Demokratický premiér podepíše Istanbulskou úmluvu. Demokratický premiér se zasazuje o vzdělávání od školky až po VŠ bez stereotypů. Demokratický premiér se neustále zasazuje za základní evropská práva a práva žen. Skutečná síla, pane Orbáne, už není ta tradiční, mužská síla...“

Judith Sargentini je typickou reprezentantkou západoevropské levice. Pochází z rodiny angažovaných intelektuálů, které od dětství doprovázela na demonstrace proti jaderným zbraním. Od mládí se pohybovala v prostředí pacifických inciativ a zelené levice. Studia humanitních věd na univerzitě ji jen doobalila vatičkou správného názoru, o němž se nediskutuje. Maďarská definice rodiny je zastaralá, protože je zastaralá, příslušné autority to tak seznaly. Je dosud svobodná, progresivní feministka. Dnešní Maďarsko logicky reprezentuje vše, k čemu má bytostný odpor.

Orbán naopak strávil apolitické dětství na venkově, „devadesát procent času hrál fotbal a ve zbylých deseti honil holky“, jak doznal svému životopisci Igoru Jankeovi. Vždy byl vzpurný a nesnášel autority, což vedlo k častým střetům s přísným otcem. Oporu měl malý Viktor v laskavém dědečkovi. Nenávist k režimu u něj zažehla vojna. Patřil k nejtrestanějším vojínům, jeho přestupky nebyly politické – rval se a utíkal – z vojny se nicméně vrátil jako přesvědčený antikomunista.

Ze svého odporu k autoritám původně dospěl k liberalismu až anarchismu, rychle ale vycítil, že konzervativismus je nový punk a že jestli někde zúročí svůj stále zarputilý antikomunismus, nebude to mezi liberály, kteří jako svého přirozeného spojence v novém politickém rozdělení začali vnímat socialisty. V osobním životě vyměnil ateistický světonázor za konzervativní protestantismus, s manželkou, která právnickou kariéru obětovala rodině, přivedli na svět pět dětí.

Možná, kdyby se přípravy zprávy ujal někdo jiný, řekněme méně názorově vyhraněný, zpráva by nebyla pouze syntézou podkladů poskytnutých organizacemi, které mají se současnou maďarskou vládou ideový problém. Možná by se pak Orbánovi nedařilo zamaskovat před svými voliči všechny zásadní výtky s odkazem na „promigrační“ motivace kritiků. Maďarská vláda celou věc skutečně mohutně propagandisticky těží. Materiálu má bohužel dostatek.

Během plejády vystoupení byly nadužívány dvě slova: za prvé, hodnoty, bez hodnot se neobešlo ani jednoho z několika desítek vystoupení – každý europoslanec bez ohledu na politickou příslušnost touží umístit video ze svého „štěku“ na profil na Facebooku -, a tím druhým slovem byla rodina. Socialističtí a zelení poslanci s předstíranou lítostí upozorňovali své kolegy z lidovecké frakce EPP, že některé věci nelze trpět ani v rámci „rodiny“. Ti souhlasně přikyvovali; rodina je důležitá, hodnoty víc.

Když ale někoho v rámci rodiny trestáme, nepropukáme u toho radostí, jako to udělali europoslanci. Po schválení zprávy si mohutně zatleskali, v lavicích se objímali, zpravodajka Sargentini dostala dokonce několik polibků (od kolegyň). Maďarská veřejnoprávní televize tyto scény pouští přibližně každou půlhodinu. Jsem právě v Budapešti, televizi mám puštěnou zhruba dvě hodiny a už jsem je viděla nejméně pětkrát. Sympatie k mstitelům maďarské spravedlnosti ve mně nevzbuzují.