O to, aby čeští čtenáři dobře znali dílo klasika finské literatury 20. století Miky Waltariho (1908–1979), autora světově proslulého románu Egypťan Sinuhet, soustavně pečuje – jako překladatelka i nakladatelka – pilná Markéta Hejkalová. Na pražský knižní veletrh (sama pořadatelka toho havlíčkobrodského) přivezla cestopisnou prózu Vlak osamělého muže. Z rozsáhlého díla Miky Waltariho nebyla tato raná práce dosud přeložena do žádného cizího jazyka, čeština získala primát. Proč bychom měli zprávu o Evropě mezi válkami (finské vydání nese vročení 1929) číst? Třeba pro srovnání s cestopisy Karla Čapka, psanými v téže době. A také proto, že je v ní pasáž o Praze. Ne právě lichotivá.

Na cestu lodí a vlakem z Helsinek do Istanbulu a zpátky se vydal mladý muž hned po úspěšném završení univerzitních studií. Ve dvaceti letech byl už poměrně zralou osobností, sečtělou, dobře vybavenou jazykově. Když se ptal, co mu cesta za poznáním přinese, odpověděl si: „Řadu nejrůznějších dojmů, obrazy nějakých cizích lidí a dějů, siluety měst, horké, těžké noci, chladné, smutné noci. Neklidný úprk z jednoho města do druhého…“ Nechtěl cestovat „kvůli galeriím, divadlům ani pamětihodnostem“, nýbrž „kvůli cestování jako takovému“, hledal „život a lidi dneška“. Ve vlacích a na lodích potkal mužů a žen dost, navazoval s nimi kontakt, byl zvídavý, uměl se pozorně dívat kolem sebe a dovedl ve zkratce vystihnout atmosféru. „Na tomto světě má se (...) vidět všechno; vše stojí za vidění, každá ulice a každý člověk, každá věc chudá i slavná. Není ničeho, co by si nezasloužilo zájmu a pohledu,“ napsal Karel Čapek v předmluvě ke svým Italským listům (1923). Ta slova Mika Waltari sice neznal, avšak vystihují i jeho pocity.

Turecko ho přitahovalo jako cíl cesty, chtěl stanout v bráně Asie, cestou k ní se sice několikrát zastavil (v Praze ani nenocoval), někde se mu líbilo, jinde ne, třeba k rakouské metropoli byl rezervovaný: „Co vlastně pohledávám ve Vídni? Stejně bych ji nikdy nedokázal milovat, cítím to.“ Zato ho zaujalo Maďarsko, snad pro jazykovou spřízněnost finštiny a maďarštiny, v Debrecíně si poněkud infantilně koupil velkého plyšového psa a pak ho vláčel všude s sebou.  

A obraz Prahy? „Vlak přijíždí do prahy večer, už za tmy. Máme tam stát dvě hodiny. Nechávám tedy zavazadla na polici v kupé a odcházím na procházku. Lidé na nádrží jsou chudí, špinaví a špatně oblečení. Hned po pár krocích poznávám, že jsem přijel do chudé země. Ženy sedí na rancích, děti pobíhají po asfaltové dlažbě. / Wechstelstube není nikde vidět. Jdu si vyměnit peníze do nádražní restaurace. Zapamatuji si, že stojíme na Masarykově nádraží [,] a vycházím do města. Před nádražím je přístřešek z plachtoviny, osvětlený třepotavým olejovým plamínkem. Prodávají se tam horké párky a chleba. Úzká, tmavá ulice vede někam na hlavní třídu, jezdí po ní tramvaje a září na ní špinavě červená světla reklam. / Najednou se vedle mě objevil plachý, opotřebovaný Žid s lesknoucím se obličejem. Mluví špatně německy. Nabízí se mi za průvodce a přitom se krčí jako zvíře, které se bojí rány. Dávám mu párek, který jsem si koupil. Bere si jej, jako by se bál, že mu chci něco provést. Rychle ho zhltne, děkuje. / Procházíme se večerní Prahou: několik širokých, osvětlených ulic, v obchodech slevy a výprodeje, jinak tmavo a ponuro. O Praze se říká, že je to krásné město. Nevím. Těch pár hodin, které jsem v ní strávil, ve mně zanechává tíživý, chudý, smutný dojem. Vidím špínu, omšelé reklamní tabule, bledé, smutné obličeje. / Vracíme se s Židem zpátky na nádraží. Procházka mě naplnila melancholií. Nádražní lampy svítí příliš tlumeně. Jen ve vlaku tkví něco velkého a krásného. Čeká, připraven k odjezdu, lokomotiva vyfukuje páru, její obří kola se chystají v mém mozku, otupělém spánkem, odměřovat nové kilometry. / Dávám Židovi pět korun. Je pokorný, vděčný a nadšený. Temná, smutná Praha zůstává za mnou. Upadám do polospánku a mé tělo se zachvívá v rytmu kolejí.“

Co ještě z Waltariho přeložit? Možná Pravdu o Estonsku, Lotyšsku, Litvě (1941). Nebo raději Ve stínu sovětské špionáže (1942)?

Mika Waltari: Vlak osamělého muže. Z finštiny přeložila Markéta Hejkalová. Nakladatelství Hejkal, 176 str.