V neděli druhého srpna 2020 ve 20.48 středoevropského letního času se to stalo. Za zájmu několika milionů lidí sledujících přímé přenosy na YouTube kanálech se pilotovaná kapsle Crew Dragon objevila na subtropickém nebi nedaleko floridské Pensacoly a, nadnášena padáky, přistála měkce do modrého oceánu. Na její palubě byli dva lidé, Bob Behnken a Doug Hurley.

Podobně jako u horolezců neznamená ani u astronautů dosažení vrcholu v podobě oběžné dráhy úspěch. Úspěchem je teprv vrátit se domů živý a zdravý. Při návratu z vesmíru zahynul osamělý sovětský kosmonaut Komarov, později tři jeho kolegové Dobrovolskij, Pacajev a Volkov a před sedmnácti lety také celá sedmičlenná posádka amerického raketoplánu Columbia. Je to asi nejnebezpečnější ze všech momentů vesmírné plavby, takže fanoušci kosmonautiky si v posledních hodinách před přistáním Boba a Douga obrazně řečeno hryzali nehty. Někteří z nich nejspíš i doslova.

Návrat na matičku Zemi není žádný jemný proces, při kterém by piloti ohleduplně šlápli na brzdu a zpomalovali až do zastavení. Na rozdíl od vlaků, aut, letadel a dalších dopravních prostředků, které zpomalují klidně a pozvolna, brzdí kosmická loď velmi drastickým způsobem – v podstatě jde o řízený pád. Když je posádka připravena, jednoduše navede loď do hustších vrstev atmosféry, do kterých narazí jako letící meteorit.

V běžném životě je vzduch kolem nás velice řídká substance, ale z hlediska tělesa pohybujícího se rychlostí kolem 8 km/s jde o zásadní překážku. Prudké tření o atmosféru rozpoutá kolem zpomalující lodi skutečné ohnivé peklo. Jeho teplota dosahuje až 1700 stupňů, což přesahuje teplotu v krematoriu a připomíná poměry ve vnitřku vysoké pece. Posádka lodi musí být před touto výhní chráněna takzvaným tepelným štítem. Pokud má v sobě štít nějakou závadu a rozpadne se, skončí životy lidí na palubě tak rychle, že si oběti nejspíš ani nestihnou uvědomit, co se vlastně stalo. Tepelný štít je slabým místem každého plavidla, které má na palubě posádku. V případě raketoplánu, který vynášel Američany na oběžnou dráhu dříve, se štít skládal z fantastické mozaiky dobrých dvaceti tisíc dlaždiček. Po každém přistání musely být tyto tisíce dílů ručně zkontrolovány a případně vyměněny. Pokud by se kterýkoli z lidí, kteří tuto důležitou a přitom velmi monotónní práci dělali, dopustil nějakého přehlédnutí nebo chyby, mohl by tím odsoudit další posádku k ohnivé smrti. I tohle bylo jedním z faktorů, které vedly USA k rozhodnutí éru raketoplánů ukončit. Crew Dragon je stejně jako raketoplán znovupoužitelný, ale na rozdíl od něj byl navržen k tomu, aby se dal vyslat zpátky na oběžnou dráhu rychle. Žádná manuální kontrola a lepení tisíců dlaždiček by neměly být potřeba. Nová loď je zevnitř jednodušší a přitom modernější. Pro Ameriku byl přitom nejvyšší čas. Schopnost vysílat vlastní astronauty na oběžnou dráhu ztratila na dlouhých devět let.

Lety s nepřítelem

Dostat na oběžnou dráhu běžné satelity umí desítka zemí. Jako poslední se do kosmického klubu zařadila Severní Korea, která vypustila vlastními silami svoji první družici roku 2012. Vyslat ale do vesmíru lidi, to je podstatně vzácnější schopnost, kterou disponují jen největší mocnosti světa: USA, Rusko a Čína. V letech 2011–2020 byla tato elita jen dvojčlenná a Američané si kupovali sedadla pro své astronauty u ruské kosmické agentury. Rusové toho pochopitelně rádi využívali a cena za letenku na orbitu rostla. Ještě v roce 2010 stálo jedno sedadlo 25 milionů dolarů, v roce 2018 už přes 80 milionů dolarů. Pro Roskosmos, jehož rozpočty byly v novém století napjaté, to byl příjemný výdělek. Menší radost už rostoucí cena za start vyvolávala v amerických zákaznících.

Vztahy mezi bývalými arcinepřáteli přitom ani teď nejsou zrovna dobré. Nutnost je přiměla spolupracovat a posádky na Mezinárodní kosmické stanici mezi sebou žádné spory nemají, ale na úrovni vedení se odehrály slovní přestřelky, které se jednotlivé strany ani nenamáhaly tajit. Když Spojené státy roku 2014 zavedly za krymské krize sankce vůči Rusku, přihlásil se šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin na Twitter a jedovatě tam poznamenal, že navrhuje, aby USA dopravovaly svoje kosmonauty na oběžnou dráhu pomocí trampolíny. To nebylo zapomenuto a o šest let později, když Bob Behnken a Doug Hurley úspěšně odstartovali na palubě Crew Dragona, odpověděl mu Elon Musk, šéf a majitel firmy SpaceX, lakonickými slovy: „Trampolína funguje.“

Musk má přitom dvojnásob důvod být k Rusům sarkastický. Jeho firma by dost možná ani neexistovala, nebýt podobné arogance jednoho ruského kosmického inženýra. V dávném roce 2001 totiž čerstvý multimilionář navštívil Moskvu, aby si tam sjednal start malé výzkumné sondy s pomocí ruské rakety. Částka, kterou Rusové za tuto službu požadovali, byla velmi vysoká, a když se proti tomu Musk ohradil, šéf ruského týmu na něj pohrdavě plivl. Na zpáteční cestě letadlem se Musk a jeho kolegové domluvili, že to zkusí sami. Firma, kterou založili, dnes Rusům přebrala téměř všechny zákazníky na trhu vynášení komerčních družic.

Výlet do kosmu

Naprostá většina lidí, kteří kdy navštívili kosmický prostor, tam byla pracovně, ale pár výjimek – kosmických turistů – už bylo. Nepočítáme-li nešťastnou učitelku Christu McAuliffovou, která zahynula při katastrofě raketoplánu Challenger, všichni cestovali na ruských Sojuzech a zaplatili za své lety vysoké částky. Od roku 2010 však Rusko další lety turistů neumožňuje, protože domácí kosmický průmysl je plně vytížen obsluhou Mezinárodní kosmické stanice.

NASA se ke kosmické turistice dlouho stavěla zcela odmítavě. Ale časy se změnily a soukromé firmy, které čím dál víc přebírají štafetu pokroku, mají samozřejmě zájem vydělávat. Myšlenka nabídnout některá sedadla na příštích letech Dragona lidem, kteří jsou ochotni za výlet na Mezinárodní kosmickou stanici zaplatit, se vynořila znovu a nové vedení NASA k ní zaujalo vstřícnější postoj. Podobné záměry má i Boeing, další velké jméno v kosmickém průmyslu. Jejich nová kapsule CST-100 Starliner by si na svůj vývoj mohla vydělat právě tím, že jedno ze sedmi sedadel na palubě bude k dispozici platícím zákazníkům. Starliner má ovšem s posádkou odstartovat nejdřív příští rok.

Větší rozvoj kosmické turistiky naráží jednak na dosavadní vysoké ceny – jízdenka na Dragonu či Starlineru určitě neklesne pod cenu, kterou svého času platili turisté na Sojuzech –, jednak na to, že Mezinárodní kosmická stanice není žádný hotel. Je to pracoviště, a i když jeden člověk navíc se tam na nějakou dobu vejde, chtělo by to nějakou lepší infrastrukturu.

O to, vybudovat na oběžné dráze kolem Země něco jako hotel, už se snažily různé firmy, ale zatím neúspěšně. Překážkou je opět cena. Nejlevnějším způsobem, jak vesmírný Hilton realizovat, by byla nafukovací struktura z nějakého dostatečně pevného materiálu. Ta má ovšem problém s tím, že vesmír není úplně prázdný a v bezprostředním okolí Země už vůbec ne. Nízké oběžné dráhy jsou plné kosmického smetí, nejčastěji zbytků starých družic, a srážka s takovým předmětem je nebezpečná; v případě velkého natlakovaného balonu by mohla být i katastrofální. Někteří inženýři ovšem tvrdí, že pro pružnou stěnu nafukovací stanice by tento druh srážky byl naopak menším problémem než pro panel z klasického kovu. Kdo z nich má pravdu, to se nejspíš bude muset jednoho dne ukázat v praxi.

A co někam dál?

Zatím jsme se pohybovali v okolí Země, ale odvážnější jedinci už dávno přemýšlejí nad jinými cíli. Nejbližším kosmickým tělesem je Měsíc, vzdálený pouhé tři dny letu. Do jeho blízkosti by se i nový Crew Dragon s lidskou posádkou podívat mohl. Na přistání by to nebylo, k tomu nemá loď dostatečnou zásobu paliva, ale pro průlet kolem a návrat zpátky k Zemi by její technické vybavení stačilo.

Autoři Dragona ovšem už dávno pracují na zcela nové raketě, která nese pojmenování Starship. Má to být obří konstrukce z nerezové oceli, schopná letu s posádkou nejen k Měsíci, ale i k Marsu. U takových plánů jsme zvyklí slýchat velmi vzdálené termíny, ale v případě ocelové rakety už vývoj značně pokročil. Existuje několik prototypů, některé již byly při testování zničeny, ale další jsou ve výrobě. V nejbližších dnech by na texaské základně Boca Chica měl proběhnout „skokový“ test s letem do výše 150 metrů, následovat by měl další let do stratosféry a po něm snad již i výlet na oběžnou dráhu. Zatím bez posádky, ale počítá se s ní.

Technici ze SpaceX přitom mají důvod neotálet. Letové okno k Marsu se otevírá jen jednou za dva roky a to současné se právě zavřelo. Další příležitost vypravit se k rudé planetě bude v roce 2022 a potom v roce 2024. Pokud má její kolonizace nabrat tempo, bylo by potřeba za dva roky poslat k Marsu aspoň nějaké zásoby a vybavení. Prvním osadníkům se tam, desítky milionů kilometrů od Země, bude hodit každý šroubovák.