Několik měsíců před vypuknutím aféry kolem firmy Huawei přišel francouzský deník Le Monde s ohromujícím odhalením: Číňané měli pět let každý den vysávat data z počítačů v sídle Africké unie v etiopské Addis Abebě. Monumentální komplex Čína stavěla a dodávala i veškeré IT vybavení a odborníky na kyberbezpečnost. Tato legrace Čínu stála 200 milionů dolarů a bylo bláhové si myslet, že si je na ničem nevybere. Dar Africe, humanitární štěnice.

„Pokusy rozdělit Čínu a Afriku jsou marné!“ vzkázal do Francie čínský ministr zahraničí Wang I. „Žádná manipulace nás od mise upevnit vztahy s Čínou neodradí,“ řekl Moussa Faki z Africké unie. Ta přitom v reakci na incident pořídila vlastní serverové technologie a začala šifrovat. K vyvozování důsledků pro čínsko-africkou spolupráci ale nedošlo, naopak. Afrika couvnout nemůže, ani kdyby chtěla, zónou čínského vlivu se jednotlivé země stávají raketovým tempem, anglofonní rychleji než frankofonní. Navíc zatím nechce.

Chytré děti volí čínštinu

Rostoucí význam Číny se projevuje dokonce ve školství. Keňa plánuje zařadit výuku mandarínské čínštiny do studijních plánů základních škol od roku 2020. Jako druhý jazyk se odnedávna vyučuje i na základních školách v Jižní Africe a Ugandě. Není to náhoda, spíš pružná reakce vzdělávacího systému na měnící se realitu. Na africké standardy pružná až moc. Hybatelé jsou totiž z Pekingu. Čínské velvyslanectví v Keni pozvalo na podzim 2016 patnáctičlennou delegaci, která lobbovala pro zavedení výuky čínštiny u vládních úředníků. Čína poskytla 12 milionů dolarů na vybudování Konfuciova institutu při univerzitě v Nairobi.

V Číně je dnes víc afrických studentů než ve Velké Británii nebo USA. Mezi lety 2003 až 2015 jejich počet narostl šestadvacetkrát z méně než dvou tisíc na téměř padesát. Číňané nabízejí štědrá stipendia a proaktivně „loví mozky“, nejtalentovanější studenty z afrických univerzit. Na systému stipendií je vidět, že Čína přesně ví, co dělá, a že se z její strany nejedná o úlitbu svědomí, jíž by uspokojovala pocit viny plynoucí z bohatství nebo minulosti, ale o přesně promyšlenou strategii. Humanitní vědy ke studiu nenabízí, zaměřuje se výhradně na oblasti, které jsou pro čínské působení v Africe kruciální. Technické obory s důrazem na dopravní inženýrství, informační a elektro technologie, na administrativu či řízení rozvoje venkovských oblastí. Ekonomika a právo ano, ale s cílem „porozumět Číně“.

Historie čínského působení v Africe sahá hlouběji, v 50. a 60. letech Mao Ce-tungova vláda odfinancovala první velký projekt, stavbu železnice ze Zambie do přístavu Dar es Salam v Tanzanii. Oficiálně na protest proti západnímu kolonialismu a ve znamení socialismu, ve skutečnosti proto, aby se mohla vozit železná ruda ze Zambie. O nerostné suroviny jde až v první řadě. Tazara, Tanzansko-zambijská železnice, jezdí dodnes. Před dvěma týdny jsem s Tazarou cestovala a mohu dosvědčit, že se Číňané o své zásluhy umějí přihlásit. Zbrusu nový vagon zdobily na mnoha místech malé rudé vlaječky a nápisy „China Aid“.

„Aid“, pomoc, je však vzájemná a Čína tahá za delší konec. Získává přístup k rozsáhlým zásobám ropy, mědi, uranu, z Kamerunu a Mozambiku dováží dřevo. Od roku 2009 je největším obchodním partnerem Afriky, vystrnadila z prvního místa Spojené státy. Růst obchodu mezi Čínou a Afrikou je impozantní: z deseti miliard v roce 2000 na 220 miliard v roce 2014 a s cílem 400 miliard na rok 2020. Pak jsou tu ještě půjčky. Jejich přesný rozsah nikdo nezná, ale z dat a odhadů, které jsou k dispozici, vychází, že už dnes je Afrika vůči Číně neuvěřitelně zadlužená a dluhy rostou stejně skokově jako obchod, jenže jednostranně. Největší úvěry má Angola, za sedmnáct let si od Číny půjčila téměř 43 miliard dolarů.

Čína má vůči Západu několik konkurenčních výhod. Nezajímá ji, s kým obchoduje, nedělá si starosti o lidská práva nebo demokracii. To konvenuje autoritářským a zkorumpovaným režimům, ale i mnoha Afričanům, kteří jsou na „západní vměšování“ zvláště v kulturních otázkách velmi citliví. Čína vnímá Afriku jako obchodní příležitost a nemá vůči ní lítostivý sentiment, což Afričanům paradoxně vyhovuje. Podle průzkumu Afrobarometru z roku 2016 prováděného ve 36 afrických zemích angažmá Číny v Africe považovalo za pozitivní či spíše pozitivní 63 procent oslovených.

Když byl v prosinci summit Evropa–Afrika ve Vídni, deník Die Presse zveřejnil rozhovor s rwandským prezidentem Paulem Kagamem. O tom se v médiích píše jako o autoritáři, protože mimo jiné změnil ústavu, aby mohl znovu kandidovat na prezidenta. Opozice je pod setrvalým tlakem. Nicméně Rwanda se pod Kagameho vedením dostala z brutálních etnických jatek mezi nejlépe spravované africké země, bezpečné, rychle se rozvíjející; míra korupce je třetí nejnižší v Africe, zahraniční pomoc se využívá většinou účelně.

Kagame vychází se Západem i s Čínou, v rozhovoru byl kritický k oběma, k Číně však přece jen subtilněji. Ostatní afričtí vůdci by měli pochopit, že „Číňané jsou v Africe nejen jako filantropové, kteří nám pomáhají“ a předcházet tak naivitě a z ní plynoucích špatných obchodů, dohod a půjček. „Ve Rwandě známe naše možnosti a které čínské nabídky můžeme akceptovat, abychom se nepředlužili,“ řekl. Kdo čte mezi řádky, najde v rozhovoru dostatek indicií o tom, že se Číňané snaží Afričany často utáhnout na vařené nudli.

K Evropě byl ale ještě tvrdší. Její ekonomické investice ve většině Africe dopadly špatně a morální kazatelství povzbudilo migrační krizi. „Evropané chtějí formovat ostatní podle svého obrazu. Neustále kňučí, že Afrika je plná diktátorů. Což je způsob, jak říkají: Jsme svobodní, Evropa je ráj, přijďte! Takto Evropa zvala Afriku.“

Pomoc, ze které není úniku

Jak také může čínská pomoc Africe vypadat, o tom vypovídá jedna pozoruhodná zpráva, které se v češtině věnoval pouze ultrapravicový web Středoevropan. Ten často přebírá zprávy z podobně orientovaných zahraničních stránek, ke cti mu slouží, že odkazuje na primární zdroje, což je v tomto případě významná frankofonní rozhlasová stanice Radio France Internationale (RFI). Ta má své stálé africké zpravodaje, kteří přinesli informaci o čínsko-somálské dohodě, jejímž prostřednictvím Somálci výměnou za obnovu přístavu v Mogadišu odevzdali Číně prakticky volný přístup ke svým vodám.

Oficiálně povolení dostalo 31 čínských lodí do vzdálenosti 24 námořních mil od pobřeží, ale v kapacitu Somálska provádět efektivní kontrolu, nebo vůbec jakoukoliv kontrolu dodržování pravidel ze strany Číny, nikdo nevěří. „Je šokující vidět, že naše ministerstvo podepsalo tak jednostrannou dohodu,“ cituje RFI poslance Abdirizaka Mohameda. Rybaření je v Somálsku klíčovým odvětvím, země má nejdelší pobřeží v Africe, před válkou bývaly v Mogadišu vyhlášené rybí trhy. Ryby tam každý den nabízely tisíce domorodých rybářů.

S válkou se rybářský průmysl zhroutil, jako vlastně celá země s výjimkou Somalilandu, nikým neuznané, ale vcelku bezpečné a stabilní republiky v severním cípu země. V Somalilandu je mimochodem i demokracie, volby jsou hodnoceny jako klidné a svobodné; je to chudá, ale fungující země, které by se mělo věnovat víc pozornosti. Kdyby se hrálo na zásluhy, zasloužil by si Somaliland mezinárodní uznání jako málokdo.

Zlaté časy somálských rybářů tedy skončily s válkou, od té doby vedou nerovný boj proti ilegálním flotilám ze zahraničí. Jejich rybářské vybavení je spíše primitivní a nemohou spoléhat na ochranu bezpečnostních složek. Nyní vláda drancování vod zlegalizovala. A obnova přístavu? Nejedná se o humanitární pomoc, nýbrž o půjčku – Somálsko tak dalo k dispozici Číně vody, a ještě se u ní opětovně zadlužilo. Oči pro pláč tak zbyly nejen rybářům, z nichž se někteří pravděpodobně vydají na dráhu pirátů.

Argumentační linie pirátů, pokud je novináři nechali promluvit, se v minulosti nesla v tom duchu, že jejich jednání je oprávněné, protože cizinci se svými flotilami vylupují tamní rybná loviště a shazují nebezpečný odpad do somálských vod. Když ale výnosy z pirátství díky zvýšenému zabezpečení lodí a mezinárodním vojenským hlídkám klesly, přeorientovali se na novou práci – začali za úplatu chránit právě ony ilegální zahraniční flotily a střílet po somálských rybářích s cílem zahnat konkurenci. Čína se proto pirátů bát nemusí, naopak jí za drobky od stolu pomohou zbavit se domorodých rybářů jednou provždy, stačí říct.

Situace vypadá jednoznačně, ale je tu jeden problém, jenž Somálcům nedává příliš na výběr, zda se chtějí s Čínou kamarádit takovým, pro ně nevýhodným způsobem. Stejně jako v ostatních zemích subsaharské Afriky je jím prudký růst populace. Počet obyvatel se těžko zjišťuje kvůli kočovníkům a migračním vlnám; ty probíhají převážně do sousedních afrických států. Navzdory těmto odlivovým tendencím se dnešní populace Somálska odhaduje na 15 milionů osob. Na jednu ženu připadá více než šest dětí, pokles je velmi, velmi pomalý (v roce 1960 to bylo o jedno dítě více) a trend nejednoznačný. Údaje o populačním růstu jsou jiná písnička: podle statistiky, kterou má k dispozici OSN, měla země 2,3 milionu obyvatel v roce 1950, devět milionů na přelomu tisíciletí a 14,3 roku 2016.

Pokud nedojde k zásadnímu zlomu, bude mít Somálsko na konci století víc obyvatel než Německo. Zdroje nejsou nevyčerpatelné, tradiční způsob života místních rybářů tak bude během jedné či dvou generací mrtvý, buď jak buď. Jedinou nadějí jsou masivní kapitálové investice a zaměstnání lidí v průmyslových a obchodních odvětvích. Jenže tyto investice mohou přijít jedině zvenčí, zvláště u zhrouceného státu, jakým Somálsko fakticky je. Čína zneužívá dominantního postavení a kolíkuje si budoucí území, Somálci však mnoho jiných možností – než se říši středu poslušně vzdát – nemají.