KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA

Kvantita má svoji vlastní kvalitu

KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA
Kvantita má svoji vlastní kvalitu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Světové tahanice o to, kdo dostane jaké množství vakcín a v jakém časovém horizontu, se nepříjemně blíží hranici otevřené paranoie. Evropská unie chce zavést kontroly nad exportem vakcín ze svého území. Taková opatření se přitom nedělají pro zábavu, ale většinou jako předstupeň budoucích zákazů; minimálně působí jako druh hrozby. A v horečnatých diskusích na internetu, bohužel přiživovaných politiky, kvasí temné podezření: „oni“ nám naše vakcíny kradou! Pokaždé nějací jiní „oni“, samozřejmě.

Toto je na jednu stranu předvídatelný, na druhou stranu naprosto neproduktivní náhled na problém. Už dříve, v časech předcovidových, byly farmaceutické společnosti oblíbeným terčem nedůvěry, až zuřivosti obyvatelstva, notně podněcované tou částí levice, která neviděla nic jiného než vysoké cenovky na nových lécích a kterou nezajímalo, kolik drahých pokusů, klinických studií a vývojových projektů končí ve slepých uličkách, a přitom je nutno je z něčeho zaplatit. Teď se k tomu tedy přidala ještě představa, že nějací nevidění kapitalisté schovaní ve svých opulentních pracovnách si pohrávají s lidskými osudy jako s modelovou železnicí: tenhle vláček pošleme sem, tenhle tam, tenhle necháme stát na seřadišti, abychom zvýšili poptávku. A čert vezmi všechny ty mrtvé.

Realita je někde jinde. Velká část produkce vakcín jde na trh za příznivé ceny pokrývající náklady na výrobu a dopravu, však také jednotlivé státy podpořily výrobu různými dotacemi a filantropické organizace svými dary. Skutečný problém spočívá v tom, že kvantita má svoji vlastní kvalitu.

Nutnost naočkovat celé lidstvo, respektive jeho podstatnou část, a to ideálně co nejrychleji, znamená navýšit výrobní kapacity skokovým způsobem. A to není jednoduchý úkol, zvláště u zamotaných dodavatelsko-odběratelských řetězců, kde o kapacitě celého systému rozhoduje nejslabší článek. Stačí si situaci představit na své vlastní práci. Kdyby Echo24 dostalo úkol zpětinásobit během pár měsíců obsah svého zpravodajství a zachovat přitom kvalitu, propadl by šéfredaktor nepochybně zoufalství: kde seženu tolik kvalifikovaných a zkušených lidí? V jiných firmách to bude podobné.

Masová výroba očkovacích látek je omezena tolika různými mantinely, že je poloviční zázrak, že vůbec funguje. Samotný přechod z laboratoře do továrny je obtížný, protože to, co se dařilo v misce, nemusí být vůbec přímočaré v kádi velikosti pivního kotle. Všechny šarže produktu se musejí pokud možno povést, jinak budou škody značné, ale vůbec nejhorší by bylo, kdyby se na případnou závadu přišlo až po naočkování prvních pacientů; antivax hnutí by z toho mělo Vánoce a narozeniny zároveň. Při výrobě vzniká nebezpečný odpad v objemu úměrném samotnému produktu a tohoto odpadu se musejí továrny zbavovat tak, aby nepoškodily životní prostředí. Úplně všeho může být nedostatek: skleněných lahviček na balení vakcín, jednorázových injekčních jehel vhodného tvaru, beden na balení produktů atd. Pouhý výskyt plísně na zdi některé z důležitých laboratoří může pozastavit výrobu, protože potenciální kontaminace je vážný problém. Než se celá mašinerie pro produkci a zásobování stamilionů lidí vakcínami opravdu rozjede hladce, dá se očekávat, že zádrhele budou. A nebude to práce žádných sabotážníků ani vakcínových nacionalistů. Obvyklým pachatelem je v tomto případě Mr. Murphy, jehož zákony platí úplně všude.

Dalo se na pana Murphyho připravit? Možná a částečně. Inspirujeme-li se u vojáků, jejich obvyklou „zábavou“ jsou válečné hry, při nichž jejich jednotky nastupují proti nepříteli jen virtuálně. Sudí, kteří rozhodují o výsledku simulované války, jim stavějí do cesty náhodné a nečekané překážky: tamhle vyletěl do vzduchu důležitý most, tady změnila bouře kus krajiny v bažinu, kterou tanky neprojedou, onde dostal nepřítel do ruky plány, které měly zůstat utajeny, nebo významný generál zemřel na infarkt a v továrně vyrábějící náhradní díly do stíhaček propukl požár. Tenhle druh cvičení odměňuje schopnost improvizovat se schopností neztratit cíl z očí, což je přesně ta kombinace, která je při vedení války neuvěřitelně zapotřebí. Tedy aspoň chcete-li ji vyhrát.

Dost možná není náhoda, že v rychlosti očkování nyní vedou Izrael, Spojené státy a Velká Británie, země, které vedly obtížné války docela nedávno a minimálně je neprohrály, když už tedy nemůžeme hovořit o úplných vítězstvích. (Bolavou výjimkou z tohoto pravidla je Francie, jejíž armáda má svoje kvality a praktické zkušenosti z boje, ale tamní očkovací kampaň zatím není moc úspěšná – byť je pravda, že z katastrofálního začátku se francouzské poměry zlepšily a za měsíc možná bude Francie premiantem.) Výhodou válečných her je, že utrpěné škody jsou jen na papíře. Podle současného chaosu to vypadá, že „válečných her“ před začátkem masové vakcinace bylo příliš málo. V případě ČR dokonce i software určený k registraci zájemců o dávky je natolik málo otestovaný, že padá – na rozdíl od toho izraelského, který přitom obsluhuje zhruba stejné množství lidí.

Dobrá zpráva je, že pod tlakem okolností si nakonec systém „sedne“ a začne fungovat. Přílišné absurdity a slabiny budou nahrazeny něčím, co dává větší smysl. Doufejme, že se tak stane co nejrychleji, vždyť jen České republice by slušelo očkování v rozsahu zhruba sta tisíc lidí denně. Bude to potřeba, protože jednu věc nevíme a sudí „velké válečné hry“ nám ji zatím tají. Nevíme, jestli se nevynoří další varianta koronaviru, natolik odlišná od těch současných, že by bylo potřeba přeočkovat celý svět nanovo.

2. února 2021