Minulý čtvrtek zemřel ve Varšavě bývalý polský premiér Jan Olszewski. Uzavřel se výjimečný životní příběh. Varšavský rodák (nar. 1930) zahájil svůj boj proti totalitě již za druhé světové války, ve dvanácti letech se stal členem harcerské odbojové organizace Šedé řady. Už na podzim 1944 začali Sověti s likvidací domácího odboje, především Zemské armády, jejíž mnozí členové nikdy neopustili ilegalitu a z ozbrojeného odporu proti Němcům přešli plynule do ozbrojeného odporu proti Sovětům. NKVD je ve spolupráci s polskými kolaboranty zatýkala a vraždila, což se přímo dotklo i rodiny Olszewských. Strýc nepřežil transport do SSSR a dědečka při domovní prohlídce vyhodili na mráz, z čehož dostal zápal plic a zemřel.

Olszewski po válce podporoval Polskou lidovou stranu exilového předsedy vlády Stanisława Mikołajczyka, spoluzakládal její mládežnickou organizaci a podílel se na vydávání jediných opozičních novin v zemi. Čelili cenzuře, omezování nákladu, kontrolám, vandalismu a násilí ze strany bojůvek komunistického Úřadu bezpečnosti; šéfredaktora odsoudili na 15 let vězení. Volby v roce 1947 byly zfalšovány a hlasy pro lidovce připadly komunisty ovládanému Demokratickému bloku.

Poslední kádrovou skulinkou se Olszewski protáhl mezi maturanty a díky shodě šťastných náhod se dokonce dostal na práva. Specializoval se na soudní psychiatrii, což byl obor politikou dosud nezasažený, a studia v dusné atmosféře dokončil. Uvolnění po Stalinově smrti využil k obnovení publicistické činnosti, začal psát v neznámém studentském časopise Po prostu a věnoval se případům zneužívání soudní moci, které bylo v rozporu i s tehdejší legislativou. Největší poprask vzbudil článek, v němž vyzýval k rehabilitaci Zemské armády. Časopis byl zakázán, předtím však sehrál roli v událostech roku 1956.

Mladý právník dostal dvouletý zákaz činnosti. V té době byl členem opozičního Klubu křivého kola a postupně se stal členem téměř všech protikomunistických organizací. V roce 1962 otevřel vlastní advokátní praxi. Specializoval se na obhajobu politicky pronásledovaných, účinkoval v nejznámějších procesech 60., 70. a 80. let. Čelil šikaně úřadů a dalším pokusům o zákaz; ten v letech 1968–1970 skutečně přišel.

Před soudem obhajoval významné disidenty Jacka Kuroně, Lecha Wałęsu nebo Zbigniewa Romaszewského, ale i příslušníky různých podzemních skupin; organizátory odborových demonstrací; vydavatele protirežimní literatury; zastupoval rodinu zavražděného kněze Jerzyho Popiełuszka, jehož smrt v rádiu označil za politicky motivovanou. Před varšavským soudem vedl registrační proces Solidarity. Na jedno soudní zasedání dorazil přímo z vazby, kde předtím strávil 48 hodin.

Největší zkouškou charakteru byl pro Olszewského paradoxně přechod k demokracii. Účastnil se jednání u kulatého stolu, ale odmítl účast v polosvobodných volbách. Vstoupil do strany Porozumění středu, kterou tehdy vedl Jarosław Kaczyński, a teprve v roce 1991 za ni byl zvolen poslancem. Krátce nato jej bývalý spolubojovník Wałęsa pověřil úřadem premiéra. V tomto politicky nestabilním období, kdy vláda střídala vládu, netrvala životnost kabinetu Jana Olszewského ani rok.

Byl zastáncem dekomunizace bezpečnostních složek a jeho vládu pohřbilo usnesení Sejmu o zveřejnění spolupracovníků tajné policie. Byl přesvědčeným euroatlantistou, členství v evropském společenství a v NATO podporoval v době, kdy to bylo označováno za „nezodpovědné dráždění Kremlu“; někteří z těch, kteří se tehdy hlasitě vyslovovali pro neutralitu, a dokonce finlandizaci Polska, jsou dnes neméně výraznými zastánci evropské integrace. Jako předseda vlády energicky bránil Wałęsovi podepisovat různé typy dohod s Ruskem, které byly pro Polsko nevýhodné a ohraničovaly jeho suverenitu.

Jan Olszewski se pak už nikdy na vrchol nevrátil. V 90. letech jednou neúspěšně kandidoval na prezidenta, byl členem několika pravicových uskupení a mezi roky 1997 a 2001 poslancem Sejmu za ultrakonzervativní Ligu polských rodin. Později podporoval stranu Právo a spravedlnost a působil i jako poradce Lecha Kaczyńského.

Státní smutek byl vyhlášen na tři dny, což je takové polské. Jak to měl Olszewski rád.