Nenápadná zpráva, která by ještě před rokem byla senzací, ale nyní zapadla kamsi na méně navštěvované stránky portálů: Friedrich Merz, nemesis bývalé kancléřky Merkelové, drtivě vyhrál celostranické hlasování CDU o pozici budoucího předsedy. Událost je přitom mimořádně zajímavá a zaslouží si pozornost hned z několika důvodů.

Zaprvé, Merz měl být vlastně už politicky mrtev. Ostatně stejně jako spousta dalších lidí, která kdy věčné kancléřce v rámci CDU zkřížila cestu a zjistila na vlastní kůži, jak tvrdě dokáže tato žena hájit svoje mocenské postavení. V roce 2002 jej Merkelová „vyšťouchala“ z vedení poslaneckého klubu CDU, a i když to Merzovu politickou kariéru nezničilo úplně (multimilionáře s jeho kontakty je v podstatě nemožné úplně zašlápnout do země), na její další rozvoj by po tomto střetu nikdo racionální nevsadil. Merz se také stáhl do pozadí, ale nerezignoval – čekal. Na chvíli, kdy bude Merkelová opět oslabena.

Ta chvíle přišla v roce 2018, kdy po sérii špatných výsledků v zemských volbách donutilo vedení CDU svoji vlastní předsedkyni a kancléřku, aby začala plánovat konec svojí éry. Poté, co uprázdnila předsednické křeslo, bojoval o něj Friedrich Merz hned třikrát. Poprvé proti merkelovské favoritce Annegret Kramp-Karrenbauer na sjezdu strany v Lipsku roku 2019. Podruhé na dalším sjezdu v lednu 2021 proti dalšímu merkelovskému favoritovi Arminu Laschetovi. A potřetí teď, v historicky prvním celostranickém hlasování, proti dalšímu merkelovskému favoritovi Helgemu Braunovi (třetím kandidátem byl Norbert Röttgen, jehož vztah k Merkelové je ambivalentní). Napotřetí tedy vyhrál, a to se značně výrazným náskokem 62 % proti Röttgenovým 26 % a Braunovým pouhým 12 %.

„Systém Merkel“, který po dvacet let určoval dění v CDU a po šestnáct let v celém Německu, se tak symbolicky rozsypal pouhých pár dnů poté, co Merkelová samotná opustila kancléřský úřad. Nově zvolený předseda se nijak netají tím, že merkelovskou politiku „veslování do středu“, při které CDU přebírala všechny aktuálně módní myšlenky sociálním demokratům i zeleným, považuje za chybu. Členská základna si tedy očividně přeje návrat napravo, i když ten bude teď, s konkurencí v podobě AfD, o dost těžší.

Je otázka, zda se to vůbec může povést. Součástí merkelismu bylo i totální zanedbání práce s mládeží, která se CDU úplně odcizila, a má-li už vůbec nějaké zastoupení na pravici, jedná se o liberálnější FDP. Tento druh spaní na vavřínech může být pro stranu do budoucna fatální.

Na druhou stranu je pro CDU pobyt v opozici příležitostí, jak dát sám sobě novou, či aspoň staronovou tvář. Rostoucí inflace a zadlužení napříč eurozónou, čím dál uvolněnější „tisk peněz“ na klimatické projekty a pro záchranu předlužených středomořských zemí, prudké kolísání cen energií – to jsou věci, které jednoho dne budou Němcům vadit natolik, že začnou hledat alternativy. A merzovská CDU bude moci z opozice říci, že s tím něco udělá.

To ovšem přichází v úvahu nejdříve roku 2025, kdy bude samotnému Merzovi sedmdesát let. Do té doby bude nutno nějak ustát koalici s podílem zelených.