Československý stát vznikl 28. října 1918, delší dobu však nebylo jasné, jak budou vypadat jeho definitivní hranice. Početné sudetské obyvatelstvo v pohraničí se nechtělo smířit s českou nadvládou, Maďaři na jihu Slovenska také ne, osud Podkarpatské Rusi byl nejistý. V Paříži bojoval za československé územní zájmy ministr Beneš. Celkově byl úspěšný, některé změny se mu však do mírových smluv prosadit nepovedlo.

Také dnešní česká státní hranice nese na některých místech stopy jeho diplomatické práce. Na rozdíl od neklidného Těšínska, kde došlo ke všeobecně známému válečnému střetu čs. legií s nově vznikajícím polským státem, změnily další tři regiony České republiky svoji státní příslušnost víceméně mírovou cestou.

Vitorazsko

Jižní Čechy byly v době stěhování národů téměř liduprázdné a první vlna slovanských kolonistů, která osídlila jádro země, se jim vyhnula. Předkové dnešních Jihočechů přišli až v sedmém století a jinudy – přes údolí Dunaje. Přinesli si s sebou poněkud odlišnou kulturu. Pohřbívali například svoje mrtvé pod mohyly, což první vlna osadníků uvnitř české kotliny a na Moravě nedělala. Staré mohylníky dosud existují tam, kde je nezasáhla zemědělská činnost. Největší z nich, padesát mohyl na kopci u jihočeské obce Vitín, dodnes shlíží na moderní železniční koridor Praha – České Budějovice.

Součástí tohoto prostoru bylo i Vitorazsko, hluboký pohraniční hvozd v okolí dnešních Českých Velenic. Pohraniční hvozdy tvořily vnější obrannou linii vznikajících středověkých států, pro větší vojsko představovaly nepřekonatelnou překážku. Krajina kolem horního toku Lužnice byla divoká, zarostlá, bažinatá a nepříliš úrodná. Vzhledem k tomu, že i na rakouské straně se dochovaly mohyly datované do 7.–10. století, víme, že zde po nějakou dobu žilo slovanské obyvatelstvo. Těch mohyl však není mnoho; větší počet lidí by se zde ostatně primitivními prostředky raně středověkého zemědělství ani neuživil.

Pustina se začala proměňovat ve vrcholném středověku, kdy z obou stran dnešní hranice odstartoval proces kolonizace. Z rakouské strany jej organizoval dobře známý klášter ve Zwettlu (Světlé). Osadníci přicházející z německy mluvících oblastí byli daleko početnější než původní řídké slovanské osídlení, které rychle asimilovali. Kolonizace však probíhala i z české strany a brzy nastal problém s tím, kudy má vlastně vést hranice. Ve starém hvozdu přesné určení hranic nikoho nezajímalo, nyní se z něj však stal problém, který nakonec musel řešit sám císař Friedrich Barbarossa. I po jeho zásahu však spory přetrvávaly a hranice se přestala hýbat až v polovině 14. století. Oblast byla později ještě dosídlena za novověku a část nových přistěhovalců si s sebou přinesla jako jazyk češtinu.

Na konci první světové války projevilo o hornorakouský region zájem nově vznikající Československo. Nešlo jen o to, že část obyvatel mluvila česky (v některých obcích, například Rapšachu, jich byla většina). Skutečně zajímavé bylo velké nádraží v Gmündu, dnešní uzel České Velenice, jehož součástí jsou i železniční opravárny a dílny. Strategický význam dráhy byl v roce 1920 daleko větší než dnes. Pouze s její pomocí se daly přesouvat větší náklady a armáda. Letectvo, pozdější smrtelný nepřítel velkých nádraží, bylo ještě v plenkách.

Podle mírové smlouvy ze St. Germain bylo nakonec Československu odstoupeno třináct obcí a samotné nádraží v Gmündu, čímž bylo město rozděleno. Většina obyvatelstva byla ale německojazyčná. Po připojení území začala odborná komise stanovovat místní česká jména. Z vděčnosti k západním spojencům tak uprostřed lesů dodnes najdeme osady jako Velký London a Nový York.

Dějiny 20. století byly k českému Vitorazsku tvrdé ze všech stran. Po anšlusu museli svoje domy opustit přistěhovalci z Čech, obnovení československé vlády v roce 1945 zase bylo doprovázeno vlnou násilí ze strany revolučních gard – v Tušti bylo nelegálně popraveno 14 lidí, z toho 13 dlouho usedlých Čechů. Po nástupu komunismu se pak z oblasti stalo hraniční pásmo dostupné jen na zvláštní povolení a z řady vesnic byli vysídleni i místní Češi. Dnes žije v regionu něco přes pět tisíc lidí, tedy podstatně méně než před sto lety.

Valticko

Jazyková situace na rozhraní Moravy a Dolních Rakous příliš neodpovídala zemské hranici. Kromě česky hovořících Moravanů zde od šestnáctého století žili i Chorvati, utečenci před tureckým náporem. I u Valticka – podobně jako v případě Vitorazska – šlo o důležitou železniční trať. Spojení mezi Znojmem a Břeclaví, dnešní trať číslo 246, se vlnilo po obou stranách staré zemské hranice. Beneš tak dostal mimo jiné úkol uhájit železnici pro nově vznikající ČSR.

Výsledná hranice tomuto záměru odpovídala, jazykové poměry však nerespektovala. Několik převážně česky mluvících obcí zůstalo na rakouské straně hranice, patřil mezi ně například Cáhnov (Hohenau an der March) a Střezenice (Drösing). Ty byly v průběhu 20. století postupně poněmčeny a dnes tam již Češi nežijí. Obce Poštorná, Charvátská Nová Ves a Hlohovec se ocitly na „správné“ straně hranice, ale Rakušané přišli naopak o německy mluvící Valtice, protože jejich ponechání v Rakousku by přerušilo železniční trať procházející městem. Obzvlášť citlivá byla otázka pohraničního pásma u obce Bernardsthal, protože tam vedl vodovod zásobující vodou nedalekou Břeclav. Československo-rakouská smlouva o vytyčení hranic z března 1921 dokonce obsahuje speciální klauzuli opravňující čs. armádu obsadit tento prostor v případě ohrožení či války.

Také Valticko se podobně jako Vitorazsko stalo předmětem sporu s nacistickým Německem, nejprve bylo součástí mnichovského záboru, po nastolení komunistické diktatury se pak změnilo v hlídané pohraniční pásmo. Jelikož místní Chorvati byli odváděni do wehrmachtu a ani po válce nejevili příliš velkou přízeň komunistické straně (v jejich vesnicích zvítězila strana lidová), bylo na ně pohlíženo jako na nespolehlivé a řada z nich byla nuceně přesídlena na severní Moravu. Následný konflikt sovětského bloku s Titovou Jugoslávií jim také zrovna nepomohl. Malá chorvatská komunita přežívá ve vesnici Jevišovka, kde se koná pravidelná slavnost „kiritof“, jazyk už však prakticky zanikl. Stará hranice dodnes žije ve jménu Hraničního zámku v Lednicko-valtickém areálu. Když byl před dvěma sty lety postaven, stál přímo na pomezí Moravy a Dolních Rakous. Dnes leží pět kilometrů ve vnitrozemí.

Hlučínsko

Území kolem dnešního města Hlučína patřilo k Českému království až do velkých válek s Pruskem v polovině 18. století. Vpád Prusů do Slezska v prosinci 1740 byl pro habsburskou říši katastrofou; oslabené soustátí se sice udrželo pohromadě, ale mírovou smlouvou z roku 1742 bylo donuceno odevzdat průmyslově nejvyspělejší regiony nepříteli. Dalších dvacet let se Marie Terezie snažila získat své ztracené území nazpět, ale trvalého úspěchu nedosáhla.

Pruský zábor sahal značně hluboko, až na území dnešního statutárního města Ostravy. Hošťálkovice, ležící v klínu mezi soutokem řeky Odry a Opavy, byly ještě pruské. Obyvatelům přilehlé části Pruska se začalo říkat „Prajzáci“, na opačné straně pak rakouští poddaní získali nálepku „Česaráci“, císařští. „Česaráky“ vzal tok času a toto slovo dnes kromě historiků zná jen málokdo, pojem „Prajzáci“ je však dodnes živý a na Ostravsku se běžně používá k označení obyvatel území severně od řeky Opavy. Někdy s obdivem, jindy bez něj. Kulturní zlom mezi Ostravou a přilehlým Prajzskem je velký, snad největší v celé České republice, což s sebou nese určité pnutí.

Obyvatelé Hlučínska si i přes 180 let německé vlády zachovali moravský dialekt, proto se jim říkalo „Moravci“. Osídlení Moravců sahalo až za dnešní polsko-českou hranici. Jinak to ovšem bylo s jejich kulturní identitou. Oblast byla běžně dvojjazyčná, na úřadech a ve školách se mluvilo německy. Politická loajalita místních patřila Prusku a po rozpadu Rakousko-Uherska nejevili příliš velkou ochotu ji změnit. Pro Masaryka však byl zisk česky mluvícího území v Horním Slezsku pro ČSR zásadním cílem, ačkoli tudy – na rozdíl od jiných sporných teritorií – nevedla žádná důležitá železnice ani zde nebyly významné průmyslové podniky. První prezident měl dokonce ještě smělejší plány. Podle jeho názoru měla k ČSR připadnout i dvě národnostně smíšená pohraniční města, Hlubčice a Ratiboř. Zvlášť průmyslově rozvinutá Ratiboř by byla zajímavým ziskem, místní obyvatelstvo však kladlo aktivní odpor (demonstracemi počínaje a improvizovaným referendem konče), což vedlo vítězné mocnosti k tomu, aby omezily československý zábor na území dnešního Hlučínska.

Ve druhé světové válce bylo Hlučínsko (Hultschiner Ländchen) samozřejmě součástí Říše a místní muži sloužili ve wehrmachtu. Po skončení války a obnovení československé svrchovanosti však původní obyvatelstvo vesměs zůstalo na místě, odsunuta byla jen poměrně malá část populace. Zvláštním a asi nezamýšleným důsledkem této situace byla skutečnost, že na Hlučínsko dlouho proudilo nezanedbatelné množství tvrdých valut. Veteráni wehrmachtu, jakož i pozůstalé vdovy po padlých, totiž dostávali důchody z SRN, a to samozřejmě v západních markách, takže mohli snadno nakupovat v síti elitních obchodů Tuzex. Zejména za hlubokého komunismu to na zdejší životní úrovni bylo velmi zřetelně znát.

Dnešní Hlučínsko je od nejbližší německé hranice vzdáleno víc než dvě stě kilometrů, což se pravděpodobně jen tak nezmění. Povědomí specifické kulturní identity však přetrvává a projevuje se jak v místním dialektu, plném německých slov, tak třeba tím, že zde dosud funguje poměrně silný náboženský život. Kostely bývají v neděli plné. Proti ateistické a místy chaotické Ostravě, která leží doslova na dohled od „prajzských“ hranic, je to jiný svět.