V polovině února psala britská média o protestu stovek muslimských rodičů v Birminghamu, kteří požadovali, aby jejich škola ustoupila od vyučování o LGBT a genderu. Rodiče, mnoho žen v hidžábech s transparenty „Vzdělání, ne indoktrinace“, „Moje dítě, moje volba“ nebo „Nechte děti být dětmi“ stáhli své potomky z první vyučovací hodiny a demonstrovali s nimi před budovou školy. Někteří tvrdili, že radši opustí Británii, a avizovali další protesty. Parkfield Community School, kde 98 procent žáků tvoří muslimové, jim ustoupila poté, co se v jeden den do školy nedostavilo 80 procent žáků. 

Sexuální výchova je v Británii trnem v oku nejen muslimským rodičům. Až na zanedbatelnou skupinu fanatiků nikdo nerozporuje, že do školní biologie patří lidské tělo a jeho funkce včetně rozmnožovacích. Jenže podle osnov mají výuku k neutrálním faktům doplnit teze, které jako kdyby vypadly ze seznamu nejradikálnějších požadavků aktivistických příslušníků sexuálních menšin. Doplnit a v některých případech rovnou nahradit, protože co jiného jsou menstruující chlapci než popření biologie? Požadavky muslimských rodičů jsou z mého pohledu naprosto oprávněné; problém je v disproporčním přijetí.

Výchova k „toleranci“, která nestojí na zlatém pravidle „nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě“, nýbrž na vštěpování názorů společensky přinejmenším kontroverzních, budí dlouhodobě odpor mezi příslušníky všech náboženství. V minulosti už protestovali křesťanští a židovští rodiče, protože ani náboženské školy nemohly být z výuky vyjmuty. Když se o to některé, jako třeba ortodoxně židovská dívčí škola Yesodey Hatorah, pokusily, vždy se se zlou potázaly. Nikdo jim neustoupil, byly osočeny z homofobie a Ofsted, vládní agentura pro vzdělávání, jim hrozila inspekcí a zrušením. Byly to přitom soukromé instituce. 

V Birminghamu se jedná o veřejnou školu, kterou v naprosté většině navštěvují muslimské děti. Způsob, jakým se byli rodiče schopní zmobilizovat, je docela pozoruhodný. Do školy nepřišlo asi 600 dětí z celkového počtu 740. Kdo se někdy ochomýtl kolem protestu či stávky, ví, jak je komplikované dát dohromady větší počet lidí a přesvědčit je nejen o tom, že „ta věc“ je špatná, což byl v tomto případě patrně všeobecně sdílený názor, ale že zrovna toto je vhodný způsob, jak se vůči ní vymezit. Roli určitě sehrál fakt, že škola je de facto muslimská. Každopádně dosáhli svého.

Nepřekvapí, že pobouření nad ústupkem školy vyjadřovaly různé sekularistické organizace, které průniky náboženství do veřejné sféry pranýřují na pravidelné bázi, například Britská humanistická společnost. Tradiční obhájci práv LGBT z řad progresivní levice ale mlčeli. Jako už tolikrát předtím, když se zájmy žen, sexuálních menšin, příslušníků dalších nekřesťanských náboženství (židů, hinduistů, shikhů), nebo i jiných nemuslimských „brown people“, dostaly do konfliktu s islámem.

V levicových – ale i nominálně pravicových –  kruzích v anglosaském světě řádí mor zvaný intersekcionální teorie. V rámci té není člověk posuzován jako jednotlivec, nýbrž jako příslušník některé z historicky utlačovaných nebo naopak utlačovatelských skupin. Hodnota jednotlivce – a tedy i to, co si může „dovolit“ – se odvozuje od množství skutečných či domnělých křivd, které byly na jeho komunitě spáchány. Skupiny jsou definovány vágně a vina je retrospektivní. Dnešní Švéd je tak zodpovědný vůči dnešnímu Somálci za to, co dělali dávno mrtví Belgičané dávno mrtvým Konžanům.

Každá forma „útlaku“ je navíc v tomto systému spojená s jinou formou „útlaku“ – sexuální menšiny a muslimové proto mají být přirozenými spojenci. Samozřejmě to v praxi nefunguje a birminghamští rodiče jsou toho důkazem, a tak musí existovat ještě jiná metrika; jakýsi žebříček útlaku, hierarchy of oppression. A tady mají LGBT smůlu, protože se tentokrát nedostali do křížku s většinovou britskou společností (k níž jsou řazeni praktikující křesťané a židé, přestože v ní tvoří nevýznamnou minoritu), nýbrž s další z menšin, v žebříčku zahřívající vyšší příčku.

Škola rychle zařadila zpátečku, státní nestátní, a ministr Nick Glibb, sám homosexuál a „rozhodně pro diverzitu“, na tom nevidí nic špatného. Nikdo si muslimské rodiče nedovolil nazvat homofoby, maximálním požadavkem bylo, aby s aktivisty zasedli k jednomu stolu a nějak se domluvili. Podivuhodná ohleduplnost, s níž křesťanští a židovští rodiče počítat nemohli.  

Britský spisovatel Douglas Murray – také gay – v knize Podivná smrt Evropy, která vyšla před nedávnem i v češtině, líčí řetězec kapitulací před postuláty muslimů. Nejenže v progresivních kruzích muslimům tolerují názory, které by nikomu jinému netrpěli. Nezůstávají jen u tichého přihlížení, antiliberálním požadavkům vycházejí ochotně vstříc, což Murray dokládá na bezpočtu příkladů, například když labouristé obhajovali uspořádání sálu tak, aby ženy a muži seděli odděleně; požadavek, který by v rámci „tradiční“ britské společnosti nenapadl ani nejvypjatější konzervativce.  

Pro „krásné nové zítřky“ se podle Murrayho přehlíží skutečnost, že v multikulturních velkoměstech odsuzuje odlišnou sexuální orientaci víc lidí než na kulturně spíše jednolitém britském venkově. Za morálně závadnou považuje homosexualitu 16 % venkovanů, ale hned 29 % Londýňanů, což je proti logice, která platí u homogennějších společností; „jinakost“ je lépe akceptována ve velkoměstech (pravda v Praze nebo Varšavě, už ne tak v Londýně či Paříži). A samozřejmě je to v rozporu s oblíbenou písničkou, jak za všechno může venkov, důchodci a obecně burani.