Podzimní moskevské volby, mrtvá rusko-americká smlouva o raketách krátkého a středního doletu, prezidentské nástupnictví v Rusku, co si počít s Ukrajinou, klesající životní úroveň, přinášející hrozbu sociálního neklidu, či koneckonců přímo apokalyptické požáry na Sibiři – takové jsou hlavní položky ruského politického léta a počátku podzimu. Tak se aspoň na některé z nich pojďme podívat.

Kdo nakonec projde na moskevskou radnici?

Jak se zdá, do Ruska se blíží velmi horký politický podzim, jehož těžištěm se tentokrát stanou volby na moskevskou radnici 8. září. Ta společně s moskevskou volební komisí podnikla vše pro to, aby k volbám vůbec nebylo připuštěno 15 nezávislých a opozičních kandidátů. Způsobů, jak cestu těchto lidí na seznamy kandidátů ztížit či jim v tom zcela zabránit, je celá řada. Nejčastější jsou přitom formální nedostatky – stačí dopustit se překlepu či gramatické chyby, použít jiný místopisný název místo oficiálně uznaného, například „Tverská ulice“ místo „ulice Tverská“ atd. Volební komise navíc tvrdí, že v podpisových arších se vyskytly i „mrtvé duše“, tedy jména voličů již zesnulých. Taková věc se přirozeně stát může, ale v případě moskevské opozice se to zdá málo pravděpodobné: zaprvé právě v metropoli mají opoziční a nezávislí kandidáti skutečných příznivců dost a dost a zadruhé jsou si jistě vědomi, že něco takového jako zařazování mrtvých duší do voličských seznamů je opravdu hloupá a zbytečná neopatrnost. Jak tvrdí moskevská opozice, moskevská volební komise se dopouští ještě jednoho zvlášť opovrženíhodného úskoku, a to jsou doslova výsadky „toxických sběračů podpisů“ do předvolebních štábů jednotlivých pro radnici nepohodlných kandidátů. Tito lidé se iniciativně o sběračskou činnost ucházejí, a když se k ní dostanou, tak ony formální chyby v podpisových arších sami „vyrábějí“.

Můžeme si samozřejmě položit otázku, proč se moskevský politický establishment opozičním kandidátům tak zoufale brání, pokud je si svou volební věcí jist a o odbojných politicích typu Alexeje Navalného, Ljubov Sobolové či Ilji Jašina mluví jako o „marginálech“ či „kapce v moři“. On je tu ale příklad rovněž moskevských, v tomto případě primátorských voleb z roku 2013: tenkrát úřady k volbám připustily právě Navalného, ten získal naprosto senzačně skoro 30 % hlasů a málem dnešního primátora ruské metropole Alexeje Sobjanina poslal do druhého kola. A oficiální ruská moc má k podobným znepokojením ještě jiný důvod: tzv. strana moci Jednotné Rusko disponuje sice ve Státní dumě ústavní většinou, ale mezi obyvatelstvem se těší tak špatné pověsti, že se mnozí oficiální kandidáti její podpoře vyhnou a do voleb jdou raději jako nezávislí. Jak v obecnější poloze soudí komentátor německé rozhlasové stanice Deustche Welle Fjodor Krašeninnikov, hlavním problémem konfrontace mezi moskevskými a potažmo státními nejvyššími místy a novými politickými silami je fakt, že ona moc se musí utkávat s tzv. nesystémovou, tedy autentickou opozicí – proto je reakce ruské policie a dalších represivních orgánů tak brutální a zběsilá, proto dochází ke stále novým zatýkáním a domovním prohlídkám. Nesystémová ruská politická opozice v Moskvě, která se po celé toto léto tak nesmlouvavě uchází o svá práva, je pro klasickou autokratickou státní moc špatně čitelná a navíc působí dojmem, že kdyby do volebního systému byla vpuštěna, mohla by nedejbože – přinejmenším právě v Moskvě – nakonec i zvítězit…

Pro ruskou státní moc je proto mnohem pohodlnější už léta demokracii imitovat za pomoci opozice takzvaně systémové, která v Putinově Rusku úzkostlivě dodržuje pravidla, už dávno stanovená Kremlem: legální parlamentní opozice se v podstatě z oponenta státní moci proměnila v jejího menšího brášku, jehož úkolem je prohrávat, smiřovat se s tím a bezvýhradně uznávat výsledky jakýchkoli zfalšovaných voleb. Proto kandidáti a vlastně celé strany systémové opozice nejen exponentům státní moci nebrání ve volebním vítězství, ale dokonce jim pomáhají tím, že jejich přednosti ještě posilují svými často předstíranými nedostatky, snaží se být nenápadní a neiniciativní a vzmohou se nanejvýš na hašteření s dalšími příslušníky „povolené opozice“. Je to potupná role, ale tito lidé ji hlavně na půdě Státní dumy sehrávají. To, že odmítnutí registrace 15 nezávislých kandidátů pro nejbližší moskevské komunální volby se nakonec proměnilo v politickou krizi všeruského rozsahu, není jen výsledkem aktivit nemotorné a vysloveně neschopné ruské státní moci, ale i oné nové nesystémové síly, která se zrodila už po opadnutí protestní vlny z přelomu let 2011–2012 a definitivně se zformovala v posledních asi třech letech. Hlavní rozdíl mezi jejím faktickým předákem Alexejem Navalným či lidmi kolem něho a opozičními politiky a stranami minulosti spočívá v tom, že noví lidé v ruské politice důsledně odmítají hrát podle pravidel, jež za posledních dvacet let stanovil a ruské politické scéně v podstatě vnutil Vladimir Putin.

Plány na rok 2024

S čímž ostatně souvisí i další problém dnešní ruské politiky – problém prezidentského nástupnictví v roce 2024, jímž se Kreml začal zabývat hned po čtvrté Putinově prezidentské volbě loni na jaře. Možností se nabízí hned několik. Je tu samozřejmě změna ústavy, která by Putinovi umožnila, podobně jako to platí v několika republikách postsovětské Střední Asie či v Bělorusku, stát se prezidentem doživotním. To ale Vladimir Vladimirovič odmítl už v roce 2008, kdy o sobě prohlásil, že je „zakonnik“, tedy „legalista“, rozuměj zavilý vyznavač zákona, který žádné účelové ústavní kejkle nedovolí. Navíc se tehdy velmi šťastně našel ideální místodržitel Dmitrij Medveděv, u něhož od samého počátku nehrozilo, že by snad chtěl svého dobrodince definitivně vyhodit ze sedla a prezidentský úřad si podržet i v dalším období… Tato konstrukce se dnes nejeví jako příliš pravděpodobná, a to hned z několika důvodů. Zaprvé tu zřejmě není medveděvsky hyperloajální úředníček, jemuž by nevadila role faktické loutky, ovládané zkušenýma rukama neoficiálního „národního vůdce“, v něhož by se podle některých dalších plánů proměnil sám Putin. A zadruhé se podle řady hlavně ruských politických komentátorů zdá, že „putinské politbyro“ už ani zdaleka není tak soudržné, jako bývalo ještě v předešlém Putinově prezidentském období; jeho vlivní členové zřejmě předjímají dnes již plně myslitelný Putinův politický konec a vyznávají známou zásadu Bližší košile než kabát, což by ostatně nakonec mohlo znamenat ledacos…

Jako další, tentokrát docela reálná možnost se jeví definitivní oživení zatím jen virtuálního, byť na papíře už dvě desítky let existujícího soustátí Svaz Ruska a Běloruska. O snaze Kremlu vyslat zkušební balonky tímto směrem svědčí hned několik schůzek Vladimira Putina s Alexandrem Lukašenkem v závěru loňského roku. Alexandr Grigorjevič však po nich vypustil tolik pobouřených, ba rozhořčených signálů, že tyto snahy Moskvy aspoň prozatím ustaly. Někteří ruští političtí analytici proto zauvažovali o dalších myslitelných projektech „administrativní okupace“, kupříkladu vytvoření unie Ruska s Doněckou a Luhanskou lidovou republikou. Byl by to sice poněkud bizarní manévr, ale představit si ho jistě umíme. A to jsou tu ještě Abcházie, Jižní Osetie, či dokonce Podněstří… Řešení tohoto politického rébusu však může být i daleko překvapivější.

Co s Ukrajinou

Zřejmě velmi nečekaně se pro Rusko od počátku letošního roku vyvinul ukrajinský problém. Jeho hlavním protihráčem se o silvestrovské noci stal známý ukrajinský komik a bavič Volodymyr Zelenskyj (mimochodem židovsko-ruského původu), který vyhlásil svou prezidentskou kandidaturu a letos v květnu se taky novým ukrajinským prezidentem stal, když drtivě porazil dosavadní hlavu státu Petra Porošenka. Hned jeho prvním krokem pak bylo rozpuštění ukrajinského jednokomorového parlamentu, Nejvyšší rady. Důvodem k tomuto kroku byly jistě malé sympatie stávající sněmovny k nově zvolenému prezidentovi, které by tak až do podzimu s největší pravděpodobností vedly k tomu, že sněmovna by řadu iniciativ nové hlavy státu chtěla ne-li sabotovat, pak aspoň brzdit. Je tu ovšem ještě jeden velmi dobrý důvod, proč Volodymyr Zelenskyj směřoval k tomu, aby ukrajinští občané přikročili k parlamentním volebním urnám co nejdřív: podle jarních průzkumů veřejného mínění chtělo pro Zelenského politickou stranu Sluha lidu hlasovat skoro 40 % voličů, jenže do podzimu by podobný efekt mohl vyvanout. Tohle vše předčasné ukrajinské parlamentní volby potvrdily – strana Sluha lidu v nich získala skoro polovinu hlasů a v nové Nejvyšší radě má víc než pohodlnou většinou 254 křesel. Zelenského vítězství je – prozatím – zkrátka drtivé. Jiná věc je, jak bude realizovat svůj volební program, v němž k nejdůležitějším bodům patří urovnání na Donbasu, boj proti korupci, výměna zajatců a podobně. Velkým problémem ale bylo pro Zelenského, který byl už před zvolením přímo jednat s Putinem, že ruský prezident mu nejdřív ani nepoblahopřál ke zvolení, telefonicky se s ním spojil až po několika týdnech a navíc hned po Zelenského triumfu přišel s velmi nevraživým gestem – zjednodušeným vydáváním ruských občanských průkazů obyvatelům celého Donbasu. Důvod je jasný: když už Rusko nemůže Ukrajinu povalit, bude ji aspoň trvale destabilizovat.

Putin jako bořivé těžiště ruské politiky

Ruský prezident se zkrátka a dobře drží jasné taktiky – když už jeho současná země nemá a nikdy nebude mít sílu vnutit okolnímu světu svou vůli, bude ho aspoň destabilizovat, kde to jen půjde. Což neplatí pouze o Ukrajině, ale třeba o právě vypovězené raketové smlouvě s Američany, o návštěvě premiéra Medveděva na kurilském ostrově Iturup atd. Inu, jak to říká jeden anonymní respondent v báječné knize Michaila Zygara Všichni muži Kremlu: „Dokud bude v čele Ruska stát Putin, nic zásadního se nezmění...“