Koalice ANO a ČSSD je na spadnutí. Stačí odstranit jedinou nesrovnalost, informují politici. „Já dnes v podstatě vidím už jediný otevřený bod, a to je karenční doba,“ prohlásil například vicepremiér Richard Brabec (ANO), když se vyjednavači obou stran rozcházeli slavit Velikonoce.

Co myslel tou karenční dobou? A proč je tak klíčová, že se na ní skládají vlády? Opravdu karenční dobou nemyslí nic jiného než první tři dny nemoci, za které zaměstnancům neplatí nic ani podnik, ani stát. ČSSD teď vstup do vlády podmiňuje tím, že někdo platit bude, ANO se zdráhá. Věcně tedy nejde o nic důležitého, maximálně může mít rušení karenční doby nějakou symbolickou hodnotu. Zřejmě se však za věcně nepříliš významným sporem skrývá něco důležitějšího. Lídři ČSSD v čele s Janem Hamáčkem do vlády chtějí, proto si kladou snadno splnitelnou podmínku a tváří se přitom, že na ní záleží blaho všeho lidu. Až na ni šéf ANO Andrej Babiš přistoupí, mohou napochodovat na ministerstva s argumentem, že historicky pomohli svým klientům, všem možným skupinám zaměstnanců včetně dělníků.

Řemeslník, který neonemocněl

Zdeněk pracuje dlouhá léta na stavbě a o iniciativě sociálních demokratů nemá ani tušení. Když mu ji informovanější sousedé vysvětlují, mávne nad ní rukou. Sousedé nevědí, o čem mluví. Sociální demokraté chtějí změnit pravidlo, podle kterého platí zaměstnavatel za prvních čtrnáct dnů nemoci náhradu mzdy, teprve potom začnou chodit dávky od sociální správy, tedy od státu. Ovšem podnik nemusí náhradu mzdy vyplácet první tři dny. Tím se podle ČSSD tak zhoršila dostupnost nemocenských dávek, že zaměstnanci raději nežádají po doktorech neschopenku a nemoc přecházejí. Pokud začnou platit za první tři dny, pak zmizí důvod, proč chodit se zvýšenou teplotou na stavbu nebo do kanceláře.

Pro Zdeňka se takovým opatřením nezmění téměř nic. Nemocenská se trochu zlepší, rozhodně však to nebude o tolik, aby mohl marodit s nějakou chřipkou. Totéž říkají čísla. Na počátku nemoci se dávky pro zaměstnance nesnižují jen o tři dny karenční doby. Podniky nemusejí platit náhradu mzdy ani za dny, kdy se nepracuje. Ze čtrnácti prvních dnů nemoci tak obvykle hradí jen polovinu. Zdeňkova hrubá mzda dosahuje 28 tisíc, čistého tedy měsíčně dostane něco přes dvacet tisíc. Při sazbách nemocenské to znamená, že se při dvoutýdenní nemoci musí spokojit s třetinou své čisté mzdy. Až od patnáctého dne nemoci začne chodit nemocenská od státu se sazbou 60 procent z vyměřovacího základu, který dosahuje 90 procent průměrné hrubé mzdy za minulý rok. Při nemoci, která trvá měsíc, se Zdeňkova nemocenská dostane těsně nad polovinu čisté mzdy.

Ve skutečnosti je situace o mnoho horší. Zdeňkův zaměstnavatel, který se neliší od jiných firem v regionu, zdaleka neplatí náhradu mzdy na úrovni šedesáti procent z vyměřovacího základu jako stát. Do vyměřovacího základu počítá jen základní hrubou mzdu podle smlouvy, která činí ve Zdeňkově případě 16 tisíc, ignoruje už peníze, které obvykle vyplácí v prémiích za dobrou práci. Proč by s nimi také počítal, když marod vůbec nepracuje. Pokud tedy Zdeněk onemocní, dostane za první dva týdny nemoci legrační dva tisíce, za první měsíc šest tisíc. Zrušením karenční doby si přilepší o necelý tisíc. Výpadek dvou třetin obvyklé mzdy bude i nadále dostatečným důvodem nemarodit.

Na rozdíl od běžných řemeslníků ANO návrhu ČSSD rozumí. Už představilo kompromisní návrh, podle kterého se první tři dny nemoci nebude platit šedesát procent z vyměřovacího základu, ale jenom poloviční sazba. Navíc skončí podnikům povinnost platit náhradu mzdy už dvanáctý den, pak začne posílat nemocenskou stát. Pro Zdeňka to už je úplně pod hranicí rozlišitelnosti. Proti návrhu ČSSD by tak přišel o 150 korun za měsíc.

Oáza jistoty a jak byla zničena

ČSSD a ANO chtějí změnit nemocenskou zhruba stejným opatřením, kterým se okamžitě mnoho nezmění. Snaha přepsat pravidla z politických důvodů ovšem skrývá nebezpečí. Bez hlubší úvahy je snadné rozjet operaci, která v delší perspektivě rozloží stabilní systém.

Patří k agendě sociálních demokratů hledat cestu, jak přilepšit zaměstnancům na počátku nemoci. Přísná pravidla si však vyžádal sám život či hospodářská praxe a ani filantrop nemůže tyto důvody přehlížet. „Objektivní či přirozená míra pracovní neschopnosti by se měla pohybovat zhruba v intervalu od čtyř do čtyř a půl procenta celkové pracovní doby,“ odhaduje Jaroslav Novák z Českého statistického úřadu, který vychází z časových řad v celé Evropě. Nevymykalo se ani Česko, pod nárazem nezaměstnanosti v devadesátých letech se však stala nemoc „oázou sociální jistoty“. Míra pracovní neschopnosti dosáhla roku 2003 úrovně 6,8 procenta. Proto ministři bez rozdílu dresu začali zpřísňovat pravidla podle západních vzorů. Nejdříve rozhodli, že první tři dny bude nemocenská jen 25 procent vyměřovacího základu, pak zavedli pravidlo, že namísto státu bude prvních čtrnáct dnů nemoci platit zaměstnavatel. To se později dočasně prodloužilo na tři týdny a zároveň se první tři dny nemoci přestaly platit úplně. Roku 2007 bylo nemocných jen pět procent. Po nástupu krize se lidé lékařům vyhýbali, aby nepřišli o práci, a roku 2013 zameškali jen 3,1 procenta pracovní doby. S návratem prosperity po roce 2015 se míra pracovní neschopnosti vrátila nad čtyřprocentní úroveň.

Systém nemocenské je možná přísný, přesto odpovídá praktickému životu. Zástupci Svazu průmyslu dobře vědí, proč varují před rušením pravidla tří dnů. Může to být první krok, aby se Česko vrátilo patnáct let zpátky, do doby, kdy mělo dvojnásobek nemocných. Politici naopak nevědí, že by namísto rušení karenční doby měli spíš žádat po podnikatelích, aby neobcházeli zákon a vypláceli náhradu mzdy podle toho, jak své lidi opravdu platí.