Stal se jedním ze tří polistopadových premiérů, kteří vydrželi ve funkci celé volební období. Jako jediný z oněch tří premiérů si může jako zásluhu připsat, že ekonomika za jeho vlády akcelerovala. Přesto odchází z politiky za nedůstojných okolností. Pět měsíců po porážce ve volbách se vzdává i poslaneckého mandátu, navíc v reakci na pokřik avanturisty, který ve velké politice nikdy nic nedokázal. Tak se Češi odměňují těm, kdo řídili v zemi vládu.

Vrcholem kariéry Bohuslava Sobotky byl sedmadvacátý říjen roku 2013. Tehdy ho předsednictvo ČSSD vyzvalo, ať odstoupí z čela strany a předá pravomoc k jednání o nové vládě svému zástupci Michalu Haškovi. Sobotka odmítl a za pár dnů se lánský puč, organizovaný Haškem za asistence prezidenta Miloše Zemana, zhroutil. Sobotka měl volnou cestu k funkci premiéra. Počátkem listopadu ovšem učinil ještě další rozhodnutí, že bude o vládě jednat s Andrejem Babišem a lidovci. To byl začátek konce jeho kariéry a nadále se už rozhodoval jenom mezi dvěma špatnými možnostmi.

Záhy bylo vidět, že silnější roli v Sobotkově vládě hraje Babiš. Při samotném plnění vládních povinností ji zřejmě ani nehrál, pod vlivem jeho permanentní volební kampaně to ovšem tak vypadalo. Nutně to pro premiéra nemuselo skončit špatně, kdyby se od Babiše na jaře 2016 distancoval během aféry Čapí hnízdo. Sobotka však držel slib o čtyřleté spolupráci, a koaličního partnera dokonce zachránil, když se hroutil pod opoziční kritikou ve sněmovně. Babiš se mu za tři měsíce po zásluze odvděčil v kampani, podle níž měla zkorumpovaná ČSSD v žoldu mafiánů likvidovat osvědčené protikorupční detektivy. To se záhy ukázalo jako lživé obvinění, pro Sobotkovu stranu to však znamenalo hluboký pád popularity. Následovaly další konflikty, ve kterých Babiš na úkor sociálních demokratů získával hlasy, a po volbách v říjnu 2017 už nebyl Sobotka premiérem ani předsedou strany, jeho ČSSD se musela spokojit se sedmi procenty. Od prvního dubna nebude ani poslancem, když ho k rezignaci neuctivě vyzval jeden z účastníků lánského puče, nově zvolený první místopředseda strany Jiří Zimola. Obával se, že bývalý premiér nepodpoří novou vládu s Babišem, ani když ji posvětí stranické referendum, a prohlásil na jeho adresu: „Pokud se nemůžu ztotožnit s většinovým názorem své strany, svědomí nesvědomí musím odstoupit a ten mandát přenechat svému nástupci,“ řekl Blesku. Zdá se, že to pro Sobotku byl vítaný podnět.

Proč musel odejít

V části sociální demokracie dnes panuje nálada konce světa a Sobotkova rezignace do ní dobře zapadá. Mnozí členové se zděšením sledují, jak se opět – svědomí nesvědomí – derou k moci příslušníci zemanovského křídla s mentalitou bývalých komunistů. Nedokázali stranu ovládnout při lánském puči, tak to zkoušejí při instalaci nové vlády. Může to znamenat konec polistopadového pokusu o obnovení klasické sociální demokracie, která namísto brutálního mocenského boje vyznávala civilizovanou dohodu demokratických stran v zájmu společného cíle. Z takového pohledu je možné mít dokonce Sobotkovi za zlé, že v pozici poslance nebrání svou stranu do poslední kapky krve před úpadkem, který zákonitě nastane, když bude hrát jedinou roli, ke které ji Babiš při vládnutí pustí, tedy roli užitečného idiota.

Přesto je těžké Sobotkův odchod kritizovat. Proč by investoval životní perspektivu svou i svých dětí v boji, který třeba nemusí být marný, který však může jen okrajově ovlivnit – a zvláště s vědomím, že za jeho oběť nikdo děkovat nebude? Ani při investici do politiky by člověk neměl překročit hranici, za níž by už nebyl možný návrat k běžnému občanskému životu. Nutně to neznamená, že se odporu proti vládě s Babišem musí automaticky vzdát ostatní liberálně smýšlející sociální demokraté.

Sobotkův odchod navíc má hlubší logiku jako přiznání odpovědnosti člověka, bez něhož by se Babiš ani na současný mocenský vrchol nedostal. Nebyl to nikdo jiný než Sobotka, kdo svým střízlivým a promyšleným rozhodnutím pozval miliardáře do vlády. Právě tím legitimizoval bývalého prominentního komunistu a ochotného přisluhovače tajné policie v roli demokratického politika, který má nárok řídit Českou republiku. Tímto uznáním vlastní viny se Sobotka osvobodil od důsledků svého nesprávného rozhodnutí z konce roku 2013 a může začít znovu.

Sobotka se může spolehnout, že dějiny k němu budou milosrdné. Sociální demokracie přežije Babiše, jako přežila všechno ostatní, a s odstupem desetiletí se expremiér, který se většinu kariéry držel jejích zásad i jejího tradičního stylu, zařadí mezi ty levicové vůdce, kteří se snažili společnosti upřímně prospět a v něčem také prospěli. Ovšem právě Sobotkův odchod z politiky vylučuje takové hodnocení u jeho nástupců, kteří znovu a v mnohem méně příznivé pozici než před čtyřmi lety případně dohodnou koalici s ANO. Na příkladu expremiéra a jeho přiznané chyby přece jasně vidí, kam to vede.