Vrátili jsme se do Evropy a stále víc pošilháváme zpátky

Quo vadis, Česko?

Vrátili jsme se do Evropy a stále víc pošilháváme zpátky
Quo vadis, Česko?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Byl to úspěch. Třicet let uplynulo jako voda, Češi a další národy se po pádu komunismu začlenili do spořádaného světa staré dobré Evropy. Jenže teď na obzoru hrozí nová rizika. Populace stárne a tím se otevírají dveře pro nekontrolovanou migraci z východu. Rozpad atlantického spojenectví ohrožuje bezpečnostní záruky, hospodářský vzestup asijských zemí od Saúdské Arábie po Čínu odsouvá Evropu na periferii. Není divu, že vznikají katastrofické vize jako zhroucení klimatu. Česko dostalo třicet let času na nápravu dávných selhání, něco se povedlo, teď ale přichází čas zkoušek. Jestli se s nimi vyrovnáme, to záleží na přípravě uplynulých let.

Předem je jisté, že jsme se mohli připravit lépe. Vlastně se to vědělo už na přelomu tisíciletí, kdy Česko absolvovalo svou první kapitalistickou krizi a vlády se chopil účelový mocenský konglomerát „opoziční smlouvy“. Obavy, že něco nehraje, tehdy poprvé přehledně vyjádřil pražský sociolog Petr Matějů v publikaci Proč tak těžko...?. Název byl parafrází na knihu jeho brněnského kolegy Iva Možného. Ten pod názvem Proč tak snadno...? popsal důvody rychlého zhroucení komunistického režimu v roce 1989 a také vyložil, jak se před třiceti lety začaly formovat nové politické a ekonomické elity. Automaticky vzniklo partnerství „morálně silných disidentů“, kteří zpočátku ovládli politiku, a ekonomů, kteří posledních pár let před pádem režimu pilně studovali západní teorie. Ovšem disidenti a teoretici nemohli transformovat ekonomiku, připomíná Matějů, protože nevěděli, jak se řídí podnik. Museli se tedy dohodnout s kapitány průmyslu, které převzali od minulého režimu. Ti jim byli ochotni pomoci za podmínky, že se zúčastní privatizace a dostanou šanci si přisvojit podniky, které už stejně ovládali. Zároveň kapitáni zabránili, aby reformy radikálně změnily prostředí, na které byli zvyklí. V prvním desetiletí po roce 1989 proto zůstaly banky pod politickou kontrolou a zajistily jim snadný přístup k úvěrům. Až po roce 1998 stát převzal špatné úvěry a banky privatizoval, poté však pomáhal tradičním podnikům důmyslným systémem dotací, který ještě posílil po vstupu do Evropské unie. Vytvořil vrstvu nejbohatších z těch, kdo brali největší dotace a dostávali nejvýnosnější zakázky. Proto také další sociolog Jiří Večerník nazval polistopadový model „hybridním kapitalismem“, kterému sice jde především o zisk, nesnaží se však o něj cestou inovací, jako všude na světě, ale sháněním státní podpory po vzoru dávných socialistických kolosů.

Složitý proces privatizace zbrzdil podle Petra Matějů nejen ekonomické, ale všechny reformy. „Ačkoli všem muselo být jasné, že pro prosazení reforem není vhodnějšího času než na počátku devadesátých let, kdy ochota k obětem i životní úroveň ještě byly značné, nepopulární reformy sociální politiky, penzí, školství a zdravotnictví byly odloženy,“ připomněl Matějů, že hlavním zájmem kapitánů bylo prodloužení revoluční euforie, aby se nepozorovaně stihli zmocnit majetků. Matějů v roce 2002 vyzval, aby potřebné společenské reformy provedly či dokončily další reprezentace, a sám dokonce navrhl vzorovou reformu vysokých škol. V letech 2006–2013 se o leccos pokusily pravicové vlády. I když ambiciózní změny ve zdravotnictví či penzích, nemluvě o školství, ztroskotaly na nepřipravenosti reformátorů, finanční krizi a veřejných protestech, přesto dosáhly určitých výsledků, například zjednodušení daňového systému dávala Světová banka za vzor. Pravicové reformy byly úspěšné do té míry, že umožnily levicově-populistickým vládám po roce 2013 udržovat v chodu všechny systémy veřejných služeb. Ani v nejmenším se nesnaží něco změnit, aby si neznepřátelily společnost, a pokud je přece jen někdo nespokojen, může být uplacen dotacemi, které prostřednictvím efektivního daňového systému přeposílají výrobní a maloobchodní podniky, mezitím už většinou v rukou zahraničního kapitálu. Pro budoucnost je Česko pevně svázáno s Evropou.

Místo kostela do továrny

Takovou cestu si vybrala česká společnost a naopak nově nastolené poměry formovaly českou komunitu. Rok 1989 obnovil demokracii a její hodnoty Češi zpočátku vyznávali s větším nadšením než jejich západoevropští vrstevníci. Přinejmenším to ukazuje podrobný průzkum European Values Study (EVS) mapující společenskou atmosféru na starém kontinentě od roku 1991 dodnes. V Brně vydal tuzemská data Ladislav Rabušic. Konkrétně zájem o politiku byl v Česku zpočátku vyšší než v sousedním Rakousku, které je ze západních zemí nejpodobnější. Po opoziční smlouvě ovšem zájem poklesl ze tří čtvrtin na necelou polovinu a za jižními sousedy pokulháváme. Lépe se návrat povedl při vyznávání hodnot městského liberalismu, kde jsme Západ postupně dohnali. Většina lidí je připravena tolerovat eutanazii, rozvody, potraty a homosexuální svazky, i když v časech po pádu komunismu to bylo naopak. Souhlasu poloviny populace nedosáhl příležitostný sex ani sebevražda, ale i to se rychle mění.

Přesto nejdeme jednosměrně k liberálnímu hédonismu, protože upgrade zažily některé konzervativní hodnoty. V posledním desetiletí roste pověst rodiny, která pro čtyři pětiny občanů zdaleka není zastaralou institucí. Stále víc lidí si váží věrnosti a tři čtvrtiny vidí hlavní význam rodiny ve výchově dětí. Stejně jako na Západě žije i zdejší společnost v napětí mezi liberálním a konzervativním stylem.

V jednom se však rozdíl mezi Českem a Rakouskem nezměnil. Počet věřících sice v obou zemích pomalu klesá, v Česku ovšem do nižších pater na úroveň jedné třetiny populace. V Rakousku to jsou tři čtvrtiny. Jen sedm procent Čechů věří v osobního Boha, i když rok co rok slaví jeho narozeniny. Není pravda, že tento výpadek nahrazujeme větším zájmem o alternativní náboženství, jak se někdy tvrdí. V neosobní vyšší sílu věří jen 40 procent Čechů, to je méně než na Západě. Zjednodušeně se dá shrnout, že komunistům se podařilo víru vymýtit a zřejmě také jejich zásluhou přišla náhrada v sekulárním kultu práce.

Není náhodou, že vedle Islanďanů pracují Češi nejvíc v Evropě. V průzkumu EVS oceňují Češi práci o poznání víc než Rakušané a rozdíl se zvětšil zvlášť v posledním desetiletí. Zdejší občané pracují především kvůli penězům, to zmiňuje devět z deseti dotázaných, ovšem ještě před třiceti lety to bylo stejně jako v Rakousku jen sedmdesát procent. Vedle toho si chtějí práci užívat, a tak tři čtvrtiny žádají vhodnou pracovní dobu, dvě třetiny chtějí prací „něčeho dosáhnout“, víc než polovina žádá dlouhou dovolenou, případně chce uplatnit svou vlastní iniciativu. Zmíněné hodnoty získávají na popularitě i na Západě, ovšem my se k nim hlásíme s větším entuziasmem. Práce je víc než rodina. Sice velká většina Čechů předpokládá, že pro ženy jsou hlavní hodnotou domov a děti, přesto si jen třetina myslí, že děti budou trpět, když si matka najde zaměstnání. Práce může být samoúčelná, když nějaký užitek pro společnost očekává jen 40 procent lidí. Hlavně když vynáší a dá se to v ní přežít. Česko může ještě dlouho setrvat v podřízené pozici záložní ekonomiky, která za mzdu nabízí pomoc, když nestačí kapacita v cizině.

Na třetí pokus

Kult práce aspoň drží pohromadě společnost, kterou naopak přece jen ohrožuje to, čeho se báli listopadoví reformátoři, tedy růst nerovností. Pověst nejrovnostářštější země na světě zdánlivě potvrzují údaje statistického úřadu o tom, že rozdíly v příjmech domácností se po roce 1989 příliš nezvětšily a v posledních patnácti letech se dokonce zmenšují. Ovšem může to být optický klam. Záhy po Listopadu dokázala zhruba desetina společnosti zbohatnout, ovšem stát v sociálních tradicích posledního století nezapomněl na nejchudší. Tím došlo k propadu střední třídy. V druhé polovině polistopadového období se něco změnilo a například podle výzkumu SILC začaly růst rozdíly uvnitř střední třídy. Polovinu občanů může zneklidňovat, že přes veškerou snahu zůstanou na pozici nižší střední třídy jen těsně nad pozicí rodin odkázaných na dávky. Nepřekvapuje, že opět roste požadavek, ať za blahobyt každého převezme odpovědnost stát. Dosud podle necelé poloviny Čechů jednoznačně platí, že za sebe hlavně odpovídá sám občan, ovšem v Rakousku to jsou tři čtvrtiny. Obavy z propadu do nižší střední třídy mohou být vysvětlením, proč si udržují oblibu populisté slibující cokoli.

Minulost se vrací, jak o tom svědčí i skutečnost, že okolo třiceti Čechů připouští vládu silného vůdce, který nemusí respektovat parlament. To je dvakrát víc než před dvaceti lety nebo dnes v Rakousku. Kulisou pro jeho návrat může být rostoucí nacionalismus, který se projevuje i tím, že stále víc lidí považuje za Čecha jen toho, kdo měl českou matku, v Čechách se narodil a česky mluví. Tím se mohou překonat animozity ve společnosti, zároveň však tento postoj vede k uzavřenosti nejen vůči Romům, muslimům, migrantům či pracovníkům z ciziny, které by si za sousedy nepřály dvě třetiny zdejších občanů. Odstup roste v posledních letech také vůči závislým na drogách, stále víc tolerovaným homosexuálům, a dokonce i křesťanům. Česko tím nepozorovaně míří do slepé uličky. Ve jménu národa se může distancovat od všech, kdo zajišťují kapitál nebo pracovní sílu, ovšem tuzemský nacionalismus byl po kapitulaci před Němci či Sověty vždy trochu k smíchu i samotným Čechům.

Země se v mnoha ohledech přiblížila liberálnímu Západu, dokázala se vrátit k ještě starším rodinným hodnotám, jenže nedokončená transformace umožnila návrat předlistopadových postojů, jako je samoúčelný kult práce i volání po silných vůdcích a paternalistickém státu. Proto třicáté výročí 17. listopadu 1989 i nejistá budoucnost žádají pokračovat v tom, co jsme zanedbali. Na třetí pokus je třeba dokončit reformy, to znamená postavit na nohy dobíhající model zdravotnictví i penzí a zahladit průběžné ztráty v kvalitě škol. A především to hlavní: namísto hybridního kapitalismu dodnes pěstovaného starými průmyslovými kapitány zlepšit ekonomickou kompetenci.

 

 

13. listopadu 2019