NEKROLOG Jaromíra Slomka

Podezřelý element Jan Vodňanský

NEKROLOG Jaromíra Slomka
Podezřelý element Jan Vodňanský

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pro řadu z nás, kteří jsme brali rozum koncem 60. let, se Jan Vodňanský stal od prvního seznámení s jeho tvorbou důležitou, s potěšením vnímanou součástí naší „kulturní krajiny“, řečeno s Václavem Havlem. Té kulturní krajiny, kterou se snažila komunistická strana vyčistit od všech „podezřelých elementů“.

Nepodařilo se jí to úplně, Vodňanský a Skoumal byli sice vypuzeni z Činoherního klubu i z Ateliéru, tedy z pražského centra, ale přece jen tu a tam mimo reflektory vystoupili, třeba v roce 1979 na pražské vysokoškolské koleji Větrník; „kulturní místnost“ (míněna prázdná cimra kasárenského střihu s umakartovými židlemi na kovových nohách a černobílým televizorem) byla tenkrát zaplněna do posledního místa.

Mačkali jsme se tam hlava na hlavě, další se marně pokoušeli proniknout dovnitř. A když Skoumal usedl ke klavíru a Vodňanský spustil hned v úvodu „Co tu dělá každé z těch telat, / která tu nemají co dělat...“, málem jsme potleskem po prvních taktech zbořili dům. Ano, čekali jsme na každou narážku, nacházeli jsme je i v místech, kde snad ani nebyly zamýšleny. Takové to ve „zpropadené voliéře Čech“, jak v těch letech výstižně napsal Seifert, bylo, pamětníkům netřeba nic objasňovat.

Podruhé jsem bouři potlesku na otevřené scéně zažil o deset let později v suterénním sálku v Trojické ulici, byla středa Palachova týdne a Vodňanský začal: „Dej si pozor Miloši, Miloši, Miloši, / sežerou tě divoši, divoši, divoši...“

Snad všechny ty písně a v menší míře i jevištní promluvy tu naštěstí díky zvukovým záznamům zůstávají s námi, čas je nemilosrdně vytřídí, to už je jeho práce. Nejlepší kousky však svou dobu přežijí, už se to vlastně děje, stalo se to též v případě tvorby Ježkovy, Voskovcovy a Werichovy i Šlitrovy a Suchého, ti všichni byli Vodňanskému podnětnými vzory (Ježka a Šlitra uvádím záměrně, protože také druhá část značky S + V občas složila hudbu), Voskovce se mu dokonce podařilo v New Yorku navštívit a byl to pro něho tak silný zážitek, že mu věnoval samostatnou vzpomínkovou knížku.

Psali jsme si v posledních letech „vzduchem“, byly to nejčastěji epigramy inspirované denním zpravodajstvím, nedávno mě rozesmál čtyřverším: „Carpe diem, / koho kryjem? / Styk Putina / s Depardieuem.“ V únoru mi poslal verše na téma covid. Inspiroval se známou Šlitrovou písní o tom, co měl dnes k obědu:

„To koukáte, / to koukáte, / co tu máme za vědu, / to koukáte, / to koukáte, / co tu máme za vědu. // Vakcínu / na vira, / každá na něj zabírá, / zachrání člověka / britská AstraZeneca, / než se jí / doberu, / tak si šlehnu Modernu, / a když mi / uniká, / objednám si / Sputnika. // To koukáte, / to koukáte, / co tu máme za vědu. // Vakcíny, / vakcíny / zdraví s mládím / vrací mi, / žlázy, ač opičí, /ty mou formu / nezničí, / tuberu, / tuberu, / tu už vážně neberu, / ať už jsem, / jakej jsem, / zvítězím i nad aidsem. // To koukáte, / to koukáte, / co tu máme za vědu. // Ufoni!“

Naposled jsme se potkali krátce před pandemií poblíž redakce Echa. Měl na sobě světlý baloňák, ten už k němu jaksi patřil, důstojně jako starý parník plul ulicí, zastavili jsme se na kus řeči, mluvil o tom, kam se s manželkou chystají v létě. „Poletíme…,“ řekl, pokrčil ruce v loktech a napodobil pohyb ptačích křídel. Jak by mě tehdy napadlo, že ho za rok čeká jiný let, delší, bez konce. Tak sbohem, pane Vodňanský. A díky za všechno.

11. března 2021