Pro řadu z nás, kteří jsme brali rozum koncem 60. let, se Jan Vodňanský stal od prvního seznámení s jeho tvorbou důležitou, s potěšením vnímanou součástí naší „kulturní krajiny“, řečeno s Václavem Havlem. Té kulturní krajiny, kterou se snažila komunistická strana vyčistit od všech „podezřelých elementů“.

Nepodařilo se jí to úplně, Vodňanský a Skoumal byli sice vypuzeni z Činoherního klubu i z Ateliéru, tedy z pražského centra, ale přece jen tu a tam mimo reflektory vystoupili, třeba v roce 1979 na pražské vysokoškolské koleji Větrník; „kulturní místnost“ (míněna prázdná cimra kasárenského střihu s umakartovými židlemi na kovových nohách a černobílým televizorem) byla tenkrát zaplněna do posledního místa.

Mačkali jsme se tam hlava na hlavě, další se marně pokoušeli proniknout dovnitř. A když Skoumal usedl ke klavíru a Vodňanský spustil hned v úvodu „Co tu dělá každé z těch telat, / která tu nemají co dělat...“, málem jsme potleskem po prvních taktech zbořili dům. Ano, čekali jsme na každou narážku, nacházeli jsme je i v místech, kde snad ani nebyly zamýšleny. Takové to ve „zpropadené voliéře Čech“, jak v těch letech výstižně napsal Seifert, bylo, pamětníkům netřeba nic objasňovat.

Podruhé jsem bouři potlesku na otevřené scéně zažil o deset let později v suterénním sálku v Trojické ulici, byla středa Palachova týdne a Vodňanský začal: „Dej si pozor Miloši, Miloši, Miloši, / sežerou tě divoši, divoši, divoši...“

Snad všechny ty písně a v menší míře i jevištní promluvy tu naštěstí díky zvukovým záznamům zůstávají s námi, čas je nemilosrdně vytřídí, to už je jeho práce. Nejlepší kousky však svou dobu přežijí, už se to vlastně děje, stalo se to též v případě tvorby Ježkovy, Voskovcovy a Werichovy i Šlitrovy a Suchého, ti všichni byli Vodňanskému podnětnými vzory (Ježka a Šlitra uvádím záměrně, protože také druhá část značky S + V občas složila hudbu), Voskovce se mu dokonce podařilo v New Yorku navštívit a byl to pro něho tak silný zážitek, že mu věnoval samostatnou vzpomínkovou knížku.

Psali jsme si v posledních letech „vzduchem“, byly to nejčastěji epigramy inspirované denním zpravodajstvím, nedávno mě rozesmál čtyřverším: „Carpe diem, / koho kryjem? / Styk Putina / s Depardieuem.“ V únoru mi poslal verše na téma covid. Inspiroval se známou Šlitrovou písní o tom, co měl dnes k obědu:

„To koukáte, / to koukáte, / co tu máme za vědu, / to koukáte, / to koukáte, / co tu máme za vědu. // Vakcínu / na vira, / každá na něj zabírá, / zachrání člověka / britská AstraZeneca, / než se jí / doberu, / tak si šlehnu Modernu, / a když mi / uniká, / objednám si / Sputnika. // To koukáte, / to koukáte, / co tu máme za vědu. // Vakcíny, / vakcíny / zdraví s mládím / vrací mi, / žlázy, ač opičí, /ty mou formu / nezničí, / tuberu, / tuberu, / tu už vážně neberu, / ať už jsem, / jakej jsem, / zvítězím i nad aidsem. // To koukáte, / to koukáte, / co tu máme za vědu. // Ufoni!“

Naposled jsme se potkali krátce před pandemií poblíž redakce Echa. Měl na sobě světlý baloňák, ten už k němu jaksi patřil, důstojně jako starý parník plul ulicí, zastavili jsme se na kus řeči, mluvil o tom, kam se s manželkou chystají v létě. „Poletíme…,“ řekl, pokrčil ruce v loktech a napodobil pohyb ptačích křídel. Jak by mě tehdy napadlo, že ho za rok čeká jiný let, delší, bez konce. Tak sbohem, pane Vodňanský. A díky za všechno.