Smířlivý vztah s prezidentem je vlastní arcibiskupově povaze

Dominik Duka, muž středu

Smířlivý vztah s prezidentem je vlastní arcibiskupově povaze
Dominik Duka, muž středu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka se dožívá 75 let. Teď musí podle kanonického práva podat rezignaci do rukou papeže a ten zváží jeho další setrvání na arcibiskupském stolci. Arcibiskupové – a primasové zvlášť – často přesluhují, ale papež František v posledních letech toto pravidlo párkrát porušil, a vždy u hodnostářů, kteří nebyli úplně v linii jeho pontifikátu.

Asi nejznámějším případem je bruselský arcibiskup André – Joseph Léonard, jehož rezignaci papež přijal a v řádu měsíců jej nahradil liberálům více konvenujícím Jozefem De Keselem. Léonardův předchůdce Godfried Danneels za sebou, kromě historie s ukrýváním efebofilních skandálů, měl i pověst jednoho z nejliberálnějších církevních hodnostářů vůbec. Bruselskou arcidiecézi předával svému nástupci s vylidněnými kostely a s prázdným seminářem.

Jmenování Léonarda bylo pokusem papeže Benedikta XVI. zvrátit padesátileté ostře liberální směřování belgické církve. Zvolil muže pevně ukotveného v doktrinálních otázkách, principiálního a statečného v osobní konfrontaci. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Do Léonarda se okamžitě po jeho jmenování pustily politické špičky, a část kléru, především starší generace, proti němu otevřeně vystupovala. Distancoval se od něho papežský nuncius Rauber a několik biskupů. Za pět let byl dvakrát byl fyzicky napaden, jednou v kostele. Na jiném poli se Léonardovi dařilo podstatně lépe. Měl úspěch u mladších věřících a shromažďoval okolo sebe početné katolické rodiny. Když pochopil, že mu disidentští kněží nedovolí převzít kněžský seminář, pozval do diecéze Bratrstvo svatých apoštolů. Během tří let měli šest kněží a jednadvacet kandidátů kněžství, zatímco seminář dál skomíral a přežíval jen díky „dovozu“ bohoslovců z bývalých kolonií v Africe.

De Kesel v krátkém čase Léonardovo dílo rozprášil a znovu ubezpečil Belgičany o neškodnosti katolické církve pro moderní společnost. Někteří by rádi na Léonardově místě viděli Duku – a řekněme si na rovinu, že je to primárně kulturní levice, včetně té katolické. To se neliší od Belgie, ale přinejmenším dvě věci jsou jinak. Zaprvé, Duka není Léonard. Zadruhé, Duka nevybočuje z hlavního proudu.

Jestliže biskupa Léonarda charakterizovala průbojnost a zásadovost, Duku charakterizuje décence a dialog. Objektem kritiky je jak v liberálních, tak v konzervativních kruzích. Některým katolíkům zmrzl úsměv při pochlebných vyjádřeních arcibiskupa o svobodných zednářích. Z nějakého důvodu je však dáván větší prostor liberální kritice, někdy až nemístně velký – například onomu dopisu s pár stovkami signatářů nebo protestu zhruba deseti osob před Arcibiskupským palácem.

Snahy vykreslit pražského arcibiskupa jako reprezentanta konzervativní části katolické církve vyjdou vniveč, když vezmeme do úvahy reálné rozložení sil v celosvětové církvi. Na ose konzervativci–liberálové je v bezpečném středu. Víc napravo jsou biskupové slovenští. Kde Duka mluví o tradiční rodině, tam oni plédují proti „sodomskému paskvilu“. V názorech na gender souhlasí s papežem. Ano, pokud jde o migraci a islám, patří Duka spíše k odpůrcům papežova vítacího přístupu, ale zdaleka ne tak důrazným, jakým je třeba maďarský biskup László Kiss. Maďarská biskupská konference při tradiční návštěvě ad limina vychválila vládu Viktora Orbána až někam k nebesům.

Dominik Duka je ve skutečnosti důsledným centristou. Kdybychom vzali všechny české kněze, počínaje liberály a tradicionalisty konče, a zprůměrovali z nich jednoho člověka, vyšel by nám někdo jako Duka. Člověk s vlastností držet se zpátky, být se všemi zadobře, nepůsobit demonstrativně ani jedním směrem. Smířlivý vztah s prezidentem neodráží Dukovy mocenské ambice, ale je vlastní jeho povaze. Stejně přistupuje k rebelům z vlastních řad – takřka bezmezné moci, již nad nimi má, de facto nevyužívá. Jen málo biskupů by od svého podřízeného strpělo urážky. Duka nemá rád konflikty, pokud to jde, vyhne se jim. Není to revolucionář ani kontrarevolucionář, převratné změny nedělá.

Rozhodně to není vždy ku prospěchu věci, v tom se konzervativci s liberály shodnou. Jen ty představy o jiném biskupovi se diametrálně liší. Brala bych Léonarda, ale spokojím se s Dukou.

Vše nejlepší, Vaše Eminence!

1. května 2018