Tak dlouho se chodilo kolem horké kaše, až to někdo říct musel. Byli to senátoři z klubu STAN, které reprezentuje David Smoljak, a tím silným slovem byl příslib, že co nevidět podají ústavní žalobu proti vládnímu zákazu „vycestovat z území České republiky“. Opravdu se už mlčet nedalo. K tomu je možné poznamenat, že na vládu se žene pohroma, se kterou do jisté míry musela počítat.

Dvanáctého března se tomu dalo rozumět. Společnost ovládla panika ze smrtícího koronaviru a vláda vyhlásila v rámci nouzového stavu co nejpřísnější opatření mimo jiné i proto, aby vystrašenou veřejnost uklidnila. Mezi těmito opatřeními na počátku zapadl zákaz překročit hranice směrem do ciziny. Mnozí chápali, že tato regulace má věcný smysl, protože infekci do země přinesli turisté z Itálie. Všechna opatření nouzového stavu jsou nepříjemná, v případě zavření hranic však jde o něco víc.

Při pohledu na nově zabedněné hranice každého staršího člověka napadlo, že něco podobného už zažil. Trestný čin „Neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu“ se sazbou do pěti, u vážných případů do deseti let se dostal do československého trestního zákoníku hned v roce 1948. Vydržel tam až do února 1990, od té doby slouží jako jedna z klíčových charakteristik doby komunistické nesvobody, jeho zrušení však bylo uloženo do samotných základů nového režimu. Lidem za časů komunismu skutečně vadilo, že nesměli cestovat, a nový režim se všemi svými chybami si získal jejich srdce tím, že to umožnil. Ještě loni v říjnu zjistil průzkum CVVM, že značná část populace pochybuje o tom, že mohou ovlivnit politiku víc než před listopadem 1989, lepší možnost cestovat či pracovat v zahraničí však ocenilo 82 procent Čechů. Tento fakt nemůže ignorovat žádná vláda, pokud nemá ambiciózní plán režim změnit.

Mlčení v zájmu národa

Dlouhé týdny po vyhlášení nouzového stavu se ministrům a hygienikům dařilo držet stanovisko, že zavření hranic je nezbytné, aby se ochránily životy obyvatel. Takové varování však ztrácí na přesvědčivosti, když se ve třech sousedních zemích nově nakazí v přepočtu na obyvatele méně lidí než v Česku a když Německo je na tom hůře jen o málo. Také si veřejnost začíná uvědomovat, že v Evropě existují tři druhy hranic. První zůstávají bez kontroly, jako například mezi Německem a Nizozemskem. U druhého typu státy uplatňují více či méně přísná opatření proti cizím občanům od požadavku předložit potvrzení o bezinfekčnosti po úplný zákaz vstupu, a tyto hranice jsou dnes v Evropě nejčastější. Nakonec jsou hranice, které nesmí překročit místní občané. Třetím typem hranic je v Evropě obklopena jediná země, Česká republika. Je jisté, že v právě tak citlivém případě to tuzemští hygienici a politici přehnali.

O trestuhodném přešlapu nechtěl nikdo nejdříve mluvit, aby to nevypadalo, že chce porušit skvělou národní jednotu v boji s koronavirem. Dokonce opoziční strany ve sněmovně bez řečí odhlasovaly prodloužení nouzového stavu do konce dubna, i když jejich poslanci dobře věděli, že tím akceptují klasickou normu ještě z dílny stalinistického prezidenta Klementa Gottwalda. Druhou možnost protestovat dostanou během následujícího týdne.

Opustíš-li mě...

Stížnostmi, peticemi a žalobami až k Ústavnímu soudu se bránili ti, kterým zavření hranic rozdělilo rodinu či zlikvidovalo pracovní příležitost. Také se s pochybnostmi ozývali advokáti a ústavní právníci. O problému nouzového stavu obecně a zavření hranic zvláště začali včera jednat ústavní soudci, zatím však k závěru nedošli. Vláda prozatím chtěla ze šlamastyky vyklouznout jako chytrá horákyně, když vicepremiér Jan Hamáček prohlásil, že hranice nejsou zavřené, zákaz však nechal s několika okrajovými výjimkami platit.

Teď přichází jasně položený dotaz senátorů a Ústavní soud bude rozhodovat, jestli se u nás také dnes může vyhlásit předpis proti vycestování, tedy neoprávněnému opuštění republiky. Někdo udělal chybu, že nechal věci dojít tak daleko.