komentář

Ústavní stížnost na Klementa Gottwalda

komentář
Ústavní stížnost na Klementa Gottwalda

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tak dlouho se chodilo kolem horké kaše, až to někdo říct musel. Byli to senátoři z klubu STAN, které reprezentuje David Smoljak, a tím silným slovem byl příslib, že co nevidět podají ústavní žalobu proti vládnímu zákazu „vycestovat z území České republiky“. Opravdu se už mlčet nedalo. K tomu je možné poznamenat, že na vládu se žene pohroma, se kterou do jisté míry musela počítat.

Dvanáctého března se tomu dalo rozumět. Společnost ovládla panika ze smrtícího koronaviru a vláda vyhlásila v rámci nouzového stavu co nejpřísnější opatření mimo jiné i proto, aby vystrašenou veřejnost uklidnila. Mezi těmito opatřeními na počátku zapadl zákaz překročit hranice směrem do ciziny. Mnozí chápali, že tato regulace má věcný smysl, protože infekci do země přinesli turisté z Itálie. Všechna opatření nouzového stavu jsou nepříjemná, v případě zavření hranic však jde o něco víc.

Při pohledu na nově zabedněné hranice každého staršího člověka napadlo, že něco podobného už zažil. Trestný čin „Neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu“ se sazbou do pěti, u vážných případů do deseti let se dostal do československého trestního zákoníku hned v roce 1948. Vydržel tam až do února 1990, od té doby slouží jako jedna z klíčových charakteristik doby komunistické nesvobody, jeho zrušení však bylo uloženo do samotných základů nového režimu. Lidem za časů komunismu skutečně vadilo, že nesměli cestovat, a nový režim se všemi svými chybami si získal jejich srdce tím, že to umožnil. Ještě loni v říjnu zjistil průzkum CVVM, že značná část populace pochybuje o tom, že mohou ovlivnit politiku víc než před listopadem 1989, lepší možnost cestovat či pracovat v zahraničí však ocenilo 82 procent Čechů. Tento fakt nemůže ignorovat žádná vláda, pokud nemá ambiciózní plán režim změnit.

Mlčení v zájmu národa

Dlouhé týdny po vyhlášení nouzového stavu se ministrům a hygienikům dařilo držet stanovisko, že zavření hranic je nezbytné, aby se ochránily životy obyvatel. Takové varování však ztrácí na přesvědčivosti, když se ve třech sousedních zemích nově nakazí v přepočtu na obyvatele méně lidí než v Česku a když Německo je na tom hůře jen o málo. Také si veřejnost začíná uvědomovat, že v Evropě existují tři druhy hranic. První zůstávají bez kontroly, jako například mezi Německem a Nizozemskem. U druhého typu státy uplatňují více či méně přísná opatření proti cizím občanům od požadavku předložit potvrzení o bezinfekčnosti po úplný zákaz vstupu, a tyto hranice jsou dnes v Evropě nejčastější. Nakonec jsou hranice, které nesmí překročit místní občané. Třetím typem hranic je v Evropě obklopena jediná země, Česká republika. Je jisté, že v právě tak citlivém případě to tuzemští hygienici a politici přehnali.

O trestuhodném přešlapu nechtěl nikdo nejdříve mluvit, aby to nevypadalo, že chce porušit skvělou národní jednotu v boji s koronavirem. Dokonce opoziční strany ve sněmovně bez řečí odhlasovaly prodloužení nouzového stavu do konce dubna, i když jejich poslanci dobře věděli, že tím akceptují klasickou normu ještě z dílny stalinistického prezidenta Klementa Gottwalda. Druhou možnost protestovat dostanou během následujícího týdne.

Opustíš-li mě...

Stížnostmi, peticemi a žalobami až k Ústavnímu soudu se bránili ti, kterým zavření hranic rozdělilo rodinu či zlikvidovalo pracovní příležitost. Také se s pochybnostmi ozývali advokáti a ústavní právníci. O problému nouzového stavu obecně a zavření hranic zvláště začali včera jednat ústavní soudci, zatím však k závěru nedošli. Vláda prozatím chtěla ze šlamastyky vyklouznout jako chytrá horákyně, když vicepremiér Jan Hamáček prohlásil, že hranice nejsou zavřené, zákaz však nechal s několika okrajovými výjimkami platit.

Teď přichází jasně položený dotaz senátorů a Ústavní soud bude rozhodovat, jestli se u nás také dnes může vyhlásit předpis proti vycestování, tedy neoprávněnému opuštění republiky. Někdo udělal chybu, že nechal věci dojít tak daleko.