V koaličních jednáních o nové vládě se zjevně uplatní „projekt prezidenta Zemana“: chystá se menšinová koalice ANO a ČSSD, podporovaná komunisty.

Na sjezdu strany se minulý týden uzavřel konflikt mezi „jestřábem“ Chovancem a „holubicí“ Hamáčkem ve věci obnovené spolupráce s ANO. Jistě, jde o zásadní věc. Nad způsobem, jak byla prezentována, zůstává ovšem rozum stát.

Všechno se točí kolem toho, zda může být ve vládě „trestně stíhaná osoba“. Ve skutečnosti najde o to, zda může být ve vládě, ale zda může být premiérem, a nikoli „osoba“, nýbrž Andrej Babiš. Už to znamená, že se věci nenazývají pravými jmény.

Pan Chovanec zaujal tvrdé stanovisko: „trestně stíhaná osoba“ (rozuměj Andrej Babiš) ve vládě být nemůže. A navíc, dokud se trestní stíhání „osoby“ neuzavře, nesmí mít ANO ministry na vnitru, financích a spravedlnosti. Skoro bych řekl, že by bylo nejen jednodušší, ale možná i o fous slušnější říci na rovinu: s Andrejem Babišem do vlády nikdy. Zvlášť když pro to mluví i jiné, daleko pádnější důvody než trestní stíhání. Kdoví, možná že pan Chovanec v předsednické volbě pohořel právě proto, že to na rovinu neřekl.

Pan Hamáček, vítěz volby, zaujal sofistikovanější stanovisko: žádal pro sebe a nové vedení ČSSD mandát jednat o vládě s hnutím ANO (které by přitom nemělo mít podporu SPD). Smyslem jednání je, aby mohla být zajištěna stabilita České republiky. Přitom přítomnost trestně stíhané osoby ve vládě není pro ČSSD rovnou vyloučena, nýbrž je „zásadní problém“. Když to srovnáme se stanoviskem pana Chovance, znamená to: je to pro nás zásadní problém, ale když bude nejhůř, možná to nějak skousneme. Rozhodnutí o účasti ve vládě ovšem učiní až stranické referendum. Odpovědnost se tak demokraticky rozestře na členstvo.

Pan Hamáček je nově podporován Jiřím Zimolou, někdejším účastníkem slavné lánské schůzky, který na sjezdu nejprve jen těsně prohrál soutěž o funkci předsedy a pak s velkou převahou vyhrál ve volbě prvního místopředsedy strany.

Pokud jde o Andreje Babiše, je ČSSD zjevně nepoučitelná. V posledních čtyřech letech zažívala soustavnou a vyčerpávající předvolební kampaň. Jejími etapami byly mj. olomoucká kauza, úporný zápas o ovládnutí policie, případ Pelta a nakonec, čtyři dny před volbami, kauza Lithium. V politickém zápase „Chyť, jak můžeš“ se neúspěšně bránila a nakonec utrpěla drtivou porážku. A během celé té doby si masochisticky libovala, jak je tato „koaliční spolupráce“ úspěšná.

„Zásadní problém“, o nějž tu jde, přitom není žádné trestní stíhání. Zásadní problém je, zda je po všech těch zkušenostech záhodno vstupovat do nerovné mesaliance s Babišovou „rodinnou firmou“, která je zároveň obřím koncernem, silným politickým uskupením a mediální velmocí, a má tedy v nerovné politické soutěži nad ČSSD nezaslouženou a nesportovní převahu. Navíc ČSSD nevstupuje po knock-outu v loňských volbách do ringu jako relativně silný partner, nýbrž jako politická troska, která se zatím nevzpamatovala z utrpěné volební katastrofy. A konečně, z tohoto spojenectví sice vznikne „stabilita“, ale vzhledem ke zbědovanosti sociálních demokratů a mocenskému apetitu Babišova hnutí stabilita v tom nejhorším slova smyslu.

Panu Hamáčkovi se nechce do opozice: „Budeme-li v opozici, budeme stát proti vlastnímu programu, který nám ANO vytunelovalo. Přece nemůžeme hlasovat proti růstu důchodů. (Nechápu, proč by opozice nemohla hlasovat proti růstu důchodů, bd.) Budeme v jednom pytli s Kalouskem a Fialou.“ Být v jednom pytli s Kalouskem a Fialou je zřejmě pro pana Hamáčka obraz politického pekla. Být v jednom pytli s Babišem (před čtyřmi měsíci z něho vylezli po břiše a dotlučení) je zřejmě lepší.

ČSSD je už z názvu socialistická strana. A z názvu je taky demokratická strana. Vede v rámci pravidel daných demokratickou soutěží tvrdý zápas se svými nesocialistickými oponenty. Zároveň by snad mohla vědět, že s nimi společně musí pečovat o ten demokratický rámec, aby se nestal kořistí i obětí různých predátorských „rodinných firem“: místo toho teď, po všech špatných zkušenostech, leze znovu s úporností hodnou čtyřletého dítěte do společného pytle s tou největší, která je u nás právě k dispozici. A chybí jí nejen elementární důstojnost, ale i pouhý pud sebezáchovy.

Byl bych moc rád, kdyby v ČSSD byli dnes i lidé, kteří dokážou této sebevražedné politice vzdorovat.