„Ten, kdo se ve jménu dočasného bezpečí vzdává podstatné svobody, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečnost,“ řekl kdysi jeden z otců zakladatelů USA Benjamin Franklin a dnes se ten citát hojně používá, aniž by někdo řešil kontext, ve kterém ten názor vznikl. USA jsou dnes koneckonců supervelmocí, nejsilnějším elementem základního světa.

Ale tehdy to tak nebylo a američtí povstalci byli z hlediska Britů víceméně směsicí agresivní lůzy vedené několika proradnými gentlemany typu George Washingtona. Na všechny čekala v případě neúspěchu šibenice a nejspíš i konfiskace rodového majetku, úplné společenské zavržení. Vyhráli, takže dnes se jejich aktivitě neříká „zrada“ ani „vzpoura“, ale „válka o nezávislost“. Ale kdyby ta válka dopadla jinak, nikdo by dnes Franklina necitoval. Kvalita myšlenek se holt prověřuje i tím, jak se osvědčí v praxi. A myšlenky amerických otců zakladatelů se tehdy osvědčily, i když k jejich prosazení byla potřeba značná vojenská výpomoc z rukou staré francouzské monarchie, což nebyl zrovna liberální režim.

Když se Hermann Göring, zajatý nacistický pohlavár, bavil ve vězení se svým psychologem Gustavem Gilbertem, řekl mu na téma válečné propagandy v demokracii toto: „Ach, to je krásné, že lidé v demokracii mají svůj hlas, ale hlas nehlas, vždycky je můžete přimět k tomu, aby následovali pokynů svých vůdců. Je to jednoduché. Stačí jim říci, že jsou terčem útoku, odsoudit pacifisty za nedostatek vlastenectví a za to, že vystavují svoji zemi nebezpečí. Takhle to funguje v každé zemi.“

Göring se o několik měsíců později otrávil kyanidem, aby se nedostal do rukou katovi, ale jeho výrok také není zapomenut. Ne proto, že by starého nacistu někdo chtěl uctívat, ale proto, že vypadá až moc reálně. Demokracie koneckonců od té doby vedly hodně válek, i když dnes se jim tak neříká (tak například USA naposledy formálně vyhlásily válku roku 1942 – Maďarsku, Bulharsku a Rumunsku; všechno od té doby jsou „akce“, „konflikty“, „operace“ atd.), a pokaždé přitom potřebovaly zajistit souhlas svých občanů s tím, co se děje. Göringův postup se bohužel osvědčil, i když ne dokonale: dříve či později skončily všechny ty Vietnamy, Iráky a Afghánistány únavou z konfliktu a stažením domů.

Coby jeden ze zakládajících členů Společnosti pro obranu svobody projevu musím bohužel konstatovat, že podobný mechanismus funguje dodnes, a to i v případě války, kterou jsme nerozpoutali a která nám byla vnucena. Je až hrůzným způsobem fascinující, kolik lidí, kteří se sami považují za dobré mainstreamové liberály, je ochotno při prvním vážnějším hrozícím nebezpečí zahodit svobodu projevu jako špinavý hadr a zavést represivní mechanismy typické pro nesvobodné státy. A někteří z nich jsou navíc připraveni útočit, někdy i velmi sprostě, na ty, kdo tomu odmítají tleskat. V jejich očích je jedinec, který zpochybňuje moudrost a užitečnost chystaných zákonů o blokování dezinformačních webů, spojenec Putina, nepřítel národa a západní civilizace, hnusný zrádce. Přesně podle mustru, který svého času popsal Göring v norimberském vězení.

Citoval jsem už dva zcela odlišné lidi, Franklina a Göringa. Ocituji ještě třetího, zase zcela jiného, ale nepochybně také inteligentního jedince. Následující věty jsou úryvkem z příspěvku, který se objevil na Facebooku dne 25. dubna 2016.

„Myslíte si, že právo na informace patří mezi základní pilíře demokracie? Souhlasíte s tvrzením, že zodpovědnost za obsah má mít ten, kdo jej vytváří, nikoliv ten, kdo jej přenáší? Dejte zákonodárcům najevo svůj postoj k jejich cenzurním snahám podpisem. Jakmile blokování stránek začne, těžko už někdo získá přehled nad tím, co a proč je blokováno. Nyní však máme šanci Senát přesvědčit a návratu totalitních praktik na naše území zamezit.“

Autorem těchto slov je Ivan Bartoš, mnohaletý předseda České pirátské strany. Tehdy byl v opozici a snažil se zabránit Babišovi v kontrole internetu. Dnes je Babiš v opozici a Bartoš sedí ve vládě, která doporučila CZ.NIC a operátorům zablokovat určité weby a přichystala návrh zákona o blokaci dezinformačních webů. Kdo ví, kolik členů jeho vlastní strany by výše zmíněný výrok, předložený jim bez uvedení jména autora, odsoudilo jako kňučení neznámého ruského švába.

Mezi svobodomyslným Bartošem roku 2016 a Bartošem, spolupachatelem cenzury, roku 2022 leží dvoje úspěšné volby a jedno ministerské křeslo. Tak málo stačí k tomu, aby člověk zapřel sám sebe.