Schvalovací proces nového soudce amerického Nejvyššího soudu ukázal, že politické hlubiny polarizované Ameriky jsou ještě temnější a hlubší, než jak se jevily bezprostředně po zvolení Donalda J. Trumpa prezidentem. V sázce bylo tentokrát více: prezidentské období trvá jen čtyři roky a mnoho demokratů doufá, že Trump příští volby v roce 2020 prohraje. Soudci Nejvyššího soudu jsou však jmenováni doživotně, což znamená, že Kavanaugh může ovlivňovat podobu Ameriky po dalších třicet či více let – a to velmi podstatně.

Spojené státy jsou natolik vnitřně rozdělené, že standardní politický proces pro změnu ústavy přestal být funkční. Běžného dodatku k ústavě se už nejspíš nikdy nedočkáme. Devět soudců Nejvyššího soudu tak představuje jediný funkční orgán, který ústavu (někdy značně kreativně) vykládá a tím pozměňuje celý ústavní rámec země. Klasickým příkladem je právo na potraty, zakotvené rozsudkem NS v kauze Roe vs. Wade. O potratech v ústavě není ani slovo. Právo na ně bylo dovozeno soudci Nejvyššího soudu v rámci tzv. „polostínu“ (penumbra), v poněkud nejisté doktríně, která vykládá zákony podle toho, co jejich autoři sice nenapsali, ale mohli si myslet.

Roe vs. Wade je pro americkou levici stěžejním precedentem, protože nábožensky orientovaná pravice by potraty ráda omezila či přímo zakázala. Právě obava z toho, že příchodem konzervativního Kavanaugha do Nejvyššího soudu by mohlo dojít ke zrušení rozsudku Roe vs. Wade, vyhnala do ulic Washingtonu zástupy bouřících se aktivistek, pro které jsou potraty zásadní životní kauzou. Takových monotematických lobby je ostatně v Americe více, na pravici se jedná třeba o majitele zbraní. Ti zase Kavanaughovo jmenování oslavují.

To, že se proběhlý nominační proces zúžil na údajné Kavanaughovy osobní hříchy z mládí, je velmi špatné znamení. Za prvé se proti takovým 30 a více roků starým obviněním v podstatě nedá bránit, zvláště jsou-li natolik vágní, že si sama obviňující ani nevzpomíná, kdy a kde se to vlastně mělo stát. Za druhé proto, že při absenci pevnějších důkazů je jediným jasným bodem stranická příslušnost. A podle ní se také senátoři a političtí komentátoři téměř přesně rozdělili: demokrati vytáhli do boje pod heslem „Věřte ženám“, republikáni zase „Platí presumpce neviny“. To druhé je samozřejmě právnímu rámci Spojených států amerických podstatně bližší než to první, ale nedělám si iluze, že kdyby se situace přepólovala, nevyměnily by si protistrany svoje transparenty dříve, než bys řekl švec. Rozhodujícím prvkem nebylo hledání pravdy, ale mentalita „my vs. oni“, která v systémech dvou stran dominuje a bohužel spíše sílí. (Ani Česká republika vůči tomu není imunní – vzpomeňme si na druhé kolo prezidentské volby.)

Razantní snaha demokratů zabránit Kavanaughovu jmenování měla nečekané následky na opačné straně spektra. Mnozí prominentní republikáni nemají Trumpa rádi a hnutí zvané „Never Trump“ bylo ještě letos zjara na americké pravici docela významné. Pod tak soustředěným útokem se však republikánská strana začala kolem svého prezidenta sjednocovat, a to jak na nejvyšší úrovni, tak na úrovni členské základny a sympatizantů. Pomohla tomu i skutečnost, že Kavanaugh sám není radikál Trumpova střihu, ale reprezentuje spíše tradiční republikánské kruhy. Ty si až donedávna myslely, že s demokraty mohou vycházet v mezích zdvořilosti, jako staří známí; když však demokraté podrobili jejich kandidáta takovému veřejnému zostuzení, vedlo to i mezi tradičnějšími republikány k další radikalizaci. A ikonou republikánské radikalizace je sám prezident.

Zanedlouho se mají konat kongresové volby („midterm elections“), ve kterých se demokrati těšili na téměř jisté vítězství. Očekávaná změna poměrů měla už i jméno, „blue wave“, podle tradiční barvy demokratické strany. Volby v polovině prezidentského mandátu často skončí vítězstvím opozice, protože Amerika nemá příliš ráda velkou koncentraci moci v rukách jedné strany a dává přednost tomu, aby v nejvyšších patrech politiky panovala nějaká rovnováha. Průzkumy veřejného mínění tak také dlouho vypadaly. Divadlo kolem Kavanaugha s nimi však zatřáslo. „Demokratům se povedla ta jediná věc, se kterou my jsme měli problém, totiž mobilizovat svoji voličskou základnu,“ řekl kousavě předseda republikánských senátorů Mitch McDonell. Momentálně se výsledek kongresových voleb, konaných za tři týdny, nedá vůbec předvídat, preference se posunuly k sobě až na hranice statistické chyby. Přičteme-li skutečnost, že hospodářsky se teď Spojeným státům daří velmi dobře – nezaměstnanost klesla na padesátileté minimum a mzdy zaměstnanců v soukromém sektoru rostou –, je možné, že by republikáni mohli nadcházející volby vyhrát.

Kavanaughovo jmenování vytvořilo v Nejvyšším soudu konzervativní většinu 5 : 4. Konzervativní soudci jsou přitom v průměru mladší než liberálové, takže je dost pravděpodobné, že další výměna v řadách Nejvyššího soudu půjde na úkor těch druhých. Nejstarší člence soudu, Ruth Bader Ginsburg, je osmdesát pět let a na americké poměry patří jednoznačně „doleva“. Pokud by mělo dojít k její náhradě dalším konzervativcem, uvidíme ze strany demokratů bouře, proti kterým akce Kavanaugh byla pouhou dětskou hrou.