Vstříc temné a nejisté budoucnosti pohlédnou delegáti víkendového sjezdu ČSSD v Hradci Králové. Zároveň to vypadá, že se smíří s cestou, kterou jim už loni vybral předseda Jan Hamáček – po boku miliardáře Andreje Babiše a s nadějí, že se to jednou obrátí k lepšímu. Tato naděje se ovšem nenaplní.

Záhy po volebním ponížení roku 2017 přesvědčil Hamáček straníky, že jedinou možností, jak přežít, je účast v Babišově vládě. Měřeno preferencemi, ČSSD přežívá, výhled na lepší budoucnost se však v mlhách dosud neodhalil. Dvě agentury veřejného mínění dávají straně do příštích voleb vyhlídky okolo sedmi procent, stejně jako při propadu z předloňského října, CVVM slibuje okolo deseti procent, Kantar varuje, že to může být i pod pětiprocentní hranicí. Hamáček novou energii nepřinesl, nahradit ho někým jiným však není podle většinového názoru možné, protože by to znamenalo odchod z vlády, a tím by se strana znemožnila definitivně.

Existuje názor, že předseda Hamáček skutečně může stranu resuscitovat a prosadit se s ní i v časech, kdy o všem rozhoduje šikovný marketing. Z pohledu části novinářské obce včetně médií Babišova Agrofertu tomu napovídá nástup mladých ministrů Jany Maláčové a Tomáše Petříčka, kteří prý mohou oslovit novou generaci tím, jak jsou liberální a proevropští. Proto není divu, že patří k pěti politikům, které si Hamáček přeje ve vedení strany. Bylo by překvapením, kdyby se místopředsedy nestali, protože kraje nepřišly prakticky s žádným kandidátem, který by mohl konkurovat.

Proti tomu se ozvaly hlasy levičáků typu šéfredaktora Deníku Referendum Jakuba Patočky, podle kterého nominace mladých ČSSD nevzkřísí. Než aby se stali budoucností tuzemské sociální demokracie, spíš poslouží účelu, proč trestně stíhaný oligarcha přibral ČSSD do vlády. Ve srovnání s tragikomickými ministry z ANO vypadají Maláčová i Petříček mnohem lépe a jejich vizáž spraví image Babiše i celého projektu středolevé vlády v očích veřejnosti včetně politiků Evropské unie, od které premiér potřebuje shovívavost při svých dotačních kauzách. Patočka je pravdě blíž než většina jeho kolegů.

Ponížení a smíření

Manévry předsedy Hamáčka mohou úpadek ČSSD dočasně zastavit, přesto se jeho kuloární strategie nehodí k obrazu evropské sociální demokracie, jak ho známe z minulého století. Vždy šlo o stranu, která s ambicemi pomáhat dělnictvu a dalším utlačovaným usilovala o primát nejsilnější partaje. Jenom z této pozice mohla přinést změnu v životě širokých vrstev. Zvlášť po uprchlické krizi v roce 2015 prochází sociální demokracie řadou porážek, která dosud neskončila. Vždy se však pokouší jakkoli dobrodružným způsobem vrátit na piedestal jedné ze dvou nejsilnějších stran, a to i přesto, že se dočká pouze dalších a dalších zklamání. Posledním příkladem je pád socialistického premiéra Pedra Sáncheze ve Španělsku, který i se ziskem dvaceti procent hlasů dokázal loni v létě sestavit menšinovou vládu. I když vydržel jen něco přes půl roku, jeho pokus nepostrádá heroické rozměry. Ani v jiných zemích, ať už jde o Francii, Itálii, Rakousko, nebo třeba Bulharsko, není k dispozici příklad, že se dřív vládní sociálnědemokratická strana smířila s tím, že stejně jako Hamáček a jeho souputníci sehraje roli vylepšovatele image pro někoho většího. V Německu se stává, že sociální demokraté vstoupí jako menší partner do velké koalice, vždy však vyžadují rovnocenné zastoupení. Srovnání s Hamáčkovou strategií je možné najít jen v českých dějinách. Ovšem členové ČSSD dobře vědí, jak dopadl poválečný pokus v roli přidavače komunistů.

Důvody tuzemského úpadku jsou zřejmé. Skutečná sociální demokracie nikdy nemůže být ve vládní koalici jenom pro dopočítání parlamentní většiny z prostého důvodu, že vznikla jako revoluční strana. Ve svém revolučním tažení se brzy zřekla násilných prostředků, přesto se nikdy nebála jít do bojů, které nakonec skončily zavedením sociálního pojištění nebo zdravotnictví pro všechny. Dnes by mohla žádat zákonem zaručený minimální příjem nebo záruku vysokých důchodů bez ohledu na zaplacené pojistné. Jde o široce odmítaná témata, která lze prosadit pouze revolučně a proti všem. Nikde v Evropě už to není, co bývalo, protože ve straně získala na síle byrokratická struktura, které jde namísto revolučních ideálů rovnosti o podíl na státní moci. Ovšem jenom v Česku převládla stranická byrokracie do té míry, že v členské základně vygumovala jakoukoli vzpomínku na ideál, který stál u vzniku strany. Nezbývá než opakovat po Jakubu Patočkovi, že ČSSD v této chvíli není sociální demokracií.

Svrhněte Hamáčka

Najdou se argumenty pro účast ČSSD v Babišově vládě. Ministři jako Hamáček a Petříček chrání právní stát i atlantické zakotvení republiky proti parlamentní většině populistů a radikálních nacionalistů. Těžko předem říci, jestli demokracii dočasně ubrání, anebo jestli naopak pomohou k pozvolnému nastolení autority nenasytného miliardáře. Strategie ČSSD má slabinu v něčem jiném. Zkrocená revoluce na sociálnědemokratický způsob se stala předpokladem pro vytvoření společnosti udržitelného blahobytu v poválečné Evropě, zároveň si strana udržela revoluční patos, který dával širokým vrstvám jistotu, že někdo opravdu zasáhne, když se jim bude dařit špatně. Ve chvíli, kdy se sociální demokracie stane slouhou velkokapitalistů, zradí voliče a její historie končí. Pokud ČSSD přestane být sociální demokracií, přestane být úplně.

ČSSD dlouho nepřežije, nevrátí-li se k revolučním základům. V podmínkách královéhradeckého sjezdu to znamená svrhnout Hamáčka, nebo aspoň odmítnout místopředsedy, které navrhl. Revolucionář, který by s tím přišel, však není k dispozici – přinejmenším mezi těmi, kdo se objevili v krajských nominacích do stranického vedení.