Dav, který zaplnil Trafalgarské náměstí a okolní ulice, byl početný. Policie jej později odhadla na dvě stě tisíc lidí. Jak přicházeli další a další účastníci protestu, nálada se měnila, od anglicky poklidné až ke konfrontační. Kolem čtvrté odpolední začala jízdní policie vytlačovat dav do rohů náměstí, v 16.30 do shluku lidí vjely čtyři policejní dodávky. Demonstranti na ně zaútočili tyčemi. Během pár desítek minut se pokojný protest změnil v násilnosti. Na několika místech vzplály požáry, nejagresivnější jedinci vytloukali výlohy obchodů. Policie získala kontrolu nad situací až hluboko v noci. Více než sto lidí bylo zraněno, několik set demonstrantů skončilo v celách.

Protesty proti nové místní dani, nazývané pohrdavě „daní z hlavy“, sice v Londýně vedly levicové organizace a strany, ale pro kariéru Margaret Thatcherové bylo důležitější, že „daň z hlavy“ vzbudila masivní nespokojenost i mezi tradičními voliči toryů v menších městech. Preference konzervativců začaly vypadat nejistě – v jednu chvíli dokonce labouristé vedli v průzkumech o dvacet procent. Konzervativní strana ztratila pár křesel při mimořádných okrskových volbách (by-election), Thatcherová však odmítala nepopulární koncept opustit. Pro vnitrostranickou opozici to bylo důkazem, že její schopnost vést stranu už není, co bývala. V listopadu 1990 došlo ke každoroční volbě předsedy a Thatcherové se postavil jeden z jejích dlouholetých protivníků, Michael Heseltine. V hlasování sice nevyhrál, ale nevyhrála ani Thatcherová, a to přesto, že získala nejvíc hlasů; podle pravidel totiž prostá většina nestačila, případný vítěz musel získat výraznější převahu, jenže ta Thatcherové unikla o pouhé dva hlasy.

To znamenalo nutnost uspořádat druhé kolo voleb, do kterého mohli vstupovat další kandidáti. Postavení Thatcherové bylo nevýhrou v prvním kole silně oslabeno a její spolupracovníci ji nakonec přesvědčili, že nemá šanci svoje křeslo obhájit. Novým předsedou konzervativců se stal John Major a Železná lady odešla do politického důchodu. V březnu 1991 nový Majorův kabinet „daň z hlavy“ zrušil, skoro přesně rok poté, co se Trafalgarské náměstí propadlo do chaosu. A konzervativci pod Majorovým vedením v roce 1992 slavili další volební vítězství, již čtvrté za sebou.

Daň z hlavy

Žádné daně nejsou populární, ale reforma místních daní, kterou ke své pozdější škodě iniciovala Margaret Thatcherová, trhala v nepopularitě mezi britským obyvatelstvem opravdové rekordy.

Starý systém místního zdanění sahal svými kořeny až do 17. století a jeho principem bylo vybírání daní z nemovitostí samotných. Ohodnocování nemovitostí pro výpočet daně bylo obtížné, v úvahu se bral počet ložnic, oken, šířka fasády a místní obvyklé nájemné, které ovšem často vycházelo z historických údajů a neodráželo aktuální stav. Co naopak do výpočtu nevstupovalo, byl počet osob žijících ve zdaněné nemovitosti. Jelikož jednou z podstatných zodpovědností moderních obcí je odvoz a zpracování odpadu, jehož množství závisí právě na počtu obyvatel, bylo patrné, že reforma je nezbytná. A že reformovaný systém bude muset nějakým způsobem zohledňovat „hlavy“, nejen cihly.

Nová daň navržená vládou Margaret Thatcherové skutečně počet obyvatel zohledňovala, ale způsobem, který pozvedl celou zemi ze židlí. „Vévodové platí stejné daně jako popeláři,“ bouřili se chudší majitelé nemovitostí. Oficiální název „Community Charge“ znají dnes jen odborníci a ani tehdy se neujal. Nepřátelé konceptu jej přejmenovali na „Poll Tax“, daň z hlavy, což byla historická narážka na stejnojmennou daň zavedenou středověkým králem Richardem II. Ta vedla roku 1381 k rozsáhlému selskému povstání pod vedením Wata Tylera, které nemělo daleko k tomu, aby uvrhlo království do naprostého chaosu.

Základním principem „Community Charge“ bylo, že všichni dospělí obyvatelé odvádějí místním úřadům stejnou částku, nijak nezohledňovala příjmové poměry poplatníků ani to, zda jsou v objektu nájemci či vlastníci. Osvobozeni byli jen duševně nemocní a obyvatelé pečovatelských domů či nemocnic.

To silně zasáhlo například manželské páry důchodců, kteří si na stará kolena pořídili nevelký domek k dožití. Tato vrstva obyvatel patřila k nejjistějším a nejspolehlivějším voličům toryů, nová daň je však začala straně odcizovat. Brzy hlásily desítky poslanců z konzervativních bašt na venkově, že jejich voliči vřou nespokojeností.

Senioři volící konzervativce však nebyli jedinou nespokojenou vrstvou. Skutečně těžkým problémem se nová daň stala v dělnických okrscích, tradičně volících labouristy.

Neklidné Skotsko

Ve Skotsku byla „daň z hlavy“ zavedena s ročním náskokem, 1. dubna 1989. Nebyl to zrovna povedený apríl. Skotský těžký průmysl se v 70. a 80. letech 20. století ocitl v dlouhém úpadku, vedoucím k vysoké nezaměstnanosti. V době zavedení „daně z hlavy“ bylo sto tisíc skotských mužů bez práce déle než rok a celková nezaměstnanost v pětimilionové zemi dosáhla roku 1985 čísla 400 000.

Dělnické čtvrti plné nezaměstnaných se proti výběru daně začaly bouřit. Každou ulici hlídaly desítky očí. Běžnou taktikou byl „strom“, kdy ten, kdo spatřil přijíždět daňového exekutora, volal ihned pěti svým známým, aby se dostavili na místo, každý z těch pěti dalším pěti atd. Tímto způsobem se během několika minut dokázal svolat početný a nepřátelský dav. Centrem odporu ve Skotsku byla dělnická čtvrť Pollok v jihozápadním Glasgowě, skutečná pevnost odpůrců daně. Sem daňoví exekutoři ani nejezdili; převaha protivníků zde byla příliš velká. K největším rvačkám a konfliktům došlo v jiných čtvrtích. Jelikož z hlediska zákona bylo bránění exekutorovi přečinem, nejeden odpůrce daně si odseděl kratší tresty ve vězení. Nezdálo se, že by je to odradilo, dokonce to mělo i opačný efekt. Na stranu odpůrců se začali přidávat příslušníci glasgowských pouličních gangů, „konvertovaní“ svými politicky aktivními spoluvězni během výkonu trestu.

Počet neplatičů daně dosáhl ve Skotsku koncem roku 1990, tedy těsně předtím, než byla zrušena, zhruba jednoho milionu.

Drahá chyba Thatcherové

Sbírka vládních dokumentů z let 1989–1990, uvolněná roku 2016 Národním archivem v Kew, ukazuje, že signálů putovalo do Londýna z neklidných regionů dost. Stěžovali si poslanci, místní hodnostáři Konzervativní strany, řadoví členové i běžní voliči. Svazky papírů týkajících se „daně z hlavy“ zaplnily devět tlustých složek. Dosti velkou kuriozitou je mezi nimi upozornění daňového úřadu adresované Thatcherové. Sama premiérka zanedbala povinnost se registrovat k dani a úřad jí v případě nesplnění hrozil pokutou.

Thatcherová další zavádění „daně z hlavy“ tvrdě hájila. Podle ní šlo o vlajkovou loď konzervativní politiky, ke které se strana přihlásila už ve volebním manifestu roku 1987. Trvala na svém i přesto, že při skutečné implementaci daně se ukázalo, že bude pro poplatníky dražší, než se čekalo. Místo původních 50–150 liber na osobu se průměr vyšplhal na 363 liber a v nejdražších lokalitách dosáhla hodnota roční daně 775 liber. Statistici odhadovali, že 27 milionů domácností v Británii si s novým daňovým modelem pohoršilo a jen 8 milionů domácností platilo menší daň než předtím.

Opuštění silně nepopulární daně bylo jediným způsobem, jakým Konzervativní strana mohla zachránit svoji pověst a volební výsledky. Po celé léto 1990 se toryovští insideři (jako tajemník Chris Patten) snažili přesvědčit svoji šéfovou, že systém musí být zásadně pozměněn, aby přestal vůči chudším vrstvám být tak tvrdý. Padaly i návrhy jako subvencovat „daň z hlavy“ ze státní pokladny, tj. z jiných daňových prostředků. Ani jeden nenašel v konzervativní straně širší podporu.

Nakonec byla premiérka, odmítající v kritické věci ustoupit, svržena vlastní stranou a příští administrativa nahradila „daň z hlavy“ novým systémem obecní daně (Council Tax), který dělí nemovitosti do několika kategorií podle hodnoty. Uplatňuje rovněž osvobození v případě některých sociálně slabších nájemníků a majitelů. Ani tato daň není právě oblíbená, ale násilné protesty nikdy nevzbudila. Dokonce ani v první fázi vlády Tonyho Blaira, kdy došlo k jejímu růstu nad meze inflace.

Popularita Konzervativní strany ve Skotsku propadla v 90. letech do takových hlubin, že roku 1997 ztratili toryové všechny místní poslance. Dalších dvacet let živořila strana na samotném okraji skotské politiky a získávala obvykle jen jednoho z 59 skotských poslanců. Teprve při mimořádných volbách roku 2017, pod vedením nových tváří, se místní konzervativci vzpamatovali a získali celých třináct poslaneckých křesel.