V úterý 7. srpna jsem otevřel oči a spatřil z postele jen mlhu. Devadesátník počítá se vším za trest, že se odvažuje dál žít i pracovat. Bílá tma mi ujasnila, že se splnil nejhorší strach spisovatele – ztráta zraku. Zahalil jsem vyhaslé oči pokrývkou, jako bych je chtěl ještě chvilku ušetřit pravdy. Tu se optala má žena Jelena – Nehoříme…? Vzbudil se i můj nos a poznal, že mlha je kouř.

Nebyla vidět ani horní chodba, doručkovali jsme dolů po zábradlí a dohmatali se ke dveřím haly. Tam prorazil temnotu plamen jako z tlusté svíce. Na polici plál sloupek knih! Jelena přiklopýtala s varnou konvicí a chrstla obsah do ohně. Omámený mozek mne vodil dokola, než jsem se vyznal a otevřel ven. Žár slunce mě přiměl roztáhnout záclony a tma se změnila v průsvitný proud dýmu tekoucí do zahrady. Jelena dál ulévala sílící oheň konvičkou, já jsem našel mobil, ale zapomněl nouzová čísla. Vytanulo mi starostovo, neboť ten zdejší tu dobře koná už dvanáct let. Rozostřeným očím se nedařilo trefit písmeno Š. Když naskočilo, dopsal jsem -IBRAVA a uslyšel správný hlas.

Požár jsme ulévali hrnci, ale jako by pil hořlavinu. Pak přiječely houkačky. Za místním sázavským sborem dorazily další dva z okolí, sanitka i policie. Před vilkou začal rej, který mě varoval, že spáleniště se měnívají v bažiny. Naši „kapesní vilku“ hlídá neviditelná ostraha, jelikož je památkově chráněna, ale cenné v ní jsou leda knihy. Ty ovšem nejlíp hoří, a tak hasiči zahájili útok. Nám chtěli zdravotníci provětrat plíce ve špitále, my se ubránili, že dům by musel převzít jezevčík Barbar. Nato se pod břízami psaly zprávy pro pojišťovnu.

Sklesle jsem sledoval, jak řetěz mužů v přilbách vynáší z haly na lopatách hořící porce, které další prolévali na trávníku naší hadicí. Přibyla i krásná slečna v tričku a trvalo mi, než jsem si všiml pistole za pasem, i její velitel se vzhledem a chováním hodil na plakát Pomáháme & chráníme! Dorazil vyšetřovatel a začal pozůstatky fotit jako pro bulvár. Rozeřval se přístroj pumpující do vilky kyslík. Pak mě šéfhasič odvedl, abych si bažinu převzal. Bylo mi předem zle. Jenže v hale jen čpěl dvoumetrový pás ohořelé omítky a přičmoudlý strop, přečkaly dokonce parkety staré jako já. Spěchal jsem na silničku, kde se hasičstvo balilo, a některé tváře poznával ze Sázavy. V úžasu nad šetrnou operací bez použití vody i chemie jsem se jim poklonil!

Když jsme osaměli, začali volat známí od písmene Š a S, co že jsem jim tak časně chtěl a pak to nebral. Zaštěkal i dosud ukrytý Barbar, vítaje konvoj s kolečky ježícími se košťaty: přítelky Dana Zachová a Slávka Vieweghová i teleproducent Josef Viewegh nás poslali na lehátka dýchat a začali spečeninu vozit do kontejneru. Zjistili, že požár upálil včerejší zásilku autorských výtisků autobiografie To byl můj život?? pro veřejnou knihovnu a přátele. Ještě jsme se smáli, co sem přišel cenzurovat, když pošta dovezla druhý balík exemplářů. To byl bod obratu. Synův syn Mikuláš odvezl Barbárka na rekreaci do Vídně. Ihned nastoupili místní velmistři řemesel. Nábytek byl ukryt pod blankytné plachty, šelmu elektřinu zkrotil Mistr Petrus, hale vrátil sám (!) za tři (!) dny neposkvrněnost Mistr Broš, doktoři Šedovi zařídili praní záclon, paní Králová vygruntovala a z Kladna dorazila nejmladší dcera Jolana, aby nás do čisté haly čerstvě ostříhala.

Drazí druzi v nouzi, klaním se i vám! A ovšem paní Štěstěně, která nám zase zachránila život: oheň nevypukl o hodinu dřív a my se neprospali do rakví. Proto jsme mohli už 8. srpna (Jelena říkává: Osmého osmý vždy něco nos mi!) oslavit na požářišti bublinkami pětapadesáté výročí zaláskování… Milý čtenáři, chceš-li vyhořet jen takto zkušebně, žij v Sázavě nad Sázavou. (Jsi-li praktický lékař, to sličné město tě právě volá!) A vypne-li se ti hrůzou mozek, volej starostu.

Pro Sázavské listy a Týdeník Echo