Když inženýr Ray Tomlinson roku 1971 odeslal první e-mail, stěží mohl očekávat, jaké monstrum přivádí na svět. Digitální textové zprávy všeho druhu nám vlezly do života způsobem, kterému už v 90. letech mohl zastaralý telegram jenom závidět. Lidé po nich domlouvají obchody a podvody, posílají si pozdravy i nadávky, informují se vzájemně o narozeních, svatbách i úmrtích, rozcházejí se nebo plánují zálety, a to všechno mnohokrát denně. A vzhledem k tomu, že naprostá většina moderní textové komunikace je zadarmo, zrodil se i komerční spam, jehož producenti jsou schopni vychrlit statisíce nežádoucích zpráv za minutu. Zhruba polovinu veškerého e-mailového provozu na světě tvoří právě spam. Bitva o to, vyfiltrovat z nekonečného přívalu blábolů právě jen ty zprávy, které uživatel chce vidět, zaměstnává nejlepší mozky světa.

Pak je tu ovšem ještě jedna věc, která má silně dystopický potenciál. Ani ty největší totalitní režimy nedokázaly šmírovat kompletní papírovou komunikaci lidí. Objem lidské práce potřebný k otevření všech obálek, přečtení obsahu dopisů a k jejich zaznamenání do spisů tajné policie přesahoval možnosti nacistického Německa i Sovětského svazu. Ponurá státní moc těchto krvavých kolosů musela nejprve vytipovat podezřelé osoby a následně se soustředit na ně a na obsah jejich korespondence.

Naproti tomu v éře elektronické komunikace je zachytávání a ukládání úplně všeho poměrně jednoduchý úkol. Internet je sice velká síť, ale nikoli nekonečně složitá. Jsou v ní určité důležité uzly, kterými většina provozu prochází, a to jsou právě místa, kam špionážní agentury jednotlivých států umisťují svoje „černé skříňky“. Typickými uzly vhodnými pro odposlech a zaznamenávání všeho, co jimi projde, jsou například místa, kde se z moří na souš vynořují mezikontinentální komunikační kabely.

Tomu, aby si kdokoli po cestě uložil vaše data, nemůžete nijak zabránit. Každý kus sítě má svého pána a ten si v něm může zkopírovat, co se mu zachce, aniž to jakkoli poznáte. Při dnešní nízké ceně pevných disků padá i poslední omezení: cena, kterou zaplatíte za úložný prostor pro nahrabaná data a která byla ještě v 90. letech výrazným faktorem. Tím pádem je potřeba raději počítat s tím, že všichni si nahrávají všechno, k čemu se mohou dostat. Existují sice zákony, které se tuto aktivitu snaží omezit – včetně GDPR –, ale obecně se taková činnost prokazuje velmi těžko.

V takové situaci můžete udělat jen jedno. Postarat se aspoň o to, aby zachycená data nedávala jiným lidem smysl.

Šifrovací války

Problém se zachytáváním dopisů měli už antičtí vojevůdci a renesanční obchodníci, kteří také používali první, z dnešního hlediska triviálně jednoduché šifry. V oné době ovšem pro svůj účel stačily, protože neměl-li protivník k dispozici počítač, musel cizí šifry „louskat“ jen vlastním přemýšlením, což je dost obtížné; i dnes patří kryptoanalýza k nejobtížnějším oblastem matematické vědy.

S šířením počítačů a internetu do firem i domácností nabyla kryptografie na významu. Právě proto, že data dokáže shrabovat každý, vznikla mezi uživateli e-mailu a dalších služeb silná poptávka po tom, svoji komunikaci chránit. Počítačový svět navíc vyžaduje ještě jednu silnou techniku – a tou je digitální podpis: jistota, že to, co čtete, je právě to, co protistrana odeslala, a obsah nebyl po cestě nijak změněn. To má význam nejen u smluv a dalších právních dokumentů, ale i při instalaci staženého softwaru, aktualizací operačních systémů atd. V takovém případě rozhodně nestojíte o to, aby vám do něj „po cestě“ někdo přimíchal nějaký virus, který vám pak zamoří počítač, vykrade složku s dokumenty nebo obsah e-mailové schránky, anebo vás dokonce začne vydírat. Jinými slovy, záleží vám na integritě příchozích dat.

Digitální podepisování dat a jejich šifrování vypadají jako dvě zcela odlišné činnosti, ale v dnešní technické praxi se realizují velmi podobnými způsoby. Matematické základy používaných algoritmů bývají stejné. Bez digitálního podpisu by se moderní ekonomika začala zadrhávat. I to je důvod, proč šifrování ještě nebylo postaveno mimo zákon. Svezlo by se s ním příliš mnoho nezbytných digitálních protokolů, bez kterých by nebylo možno například na dálku spravovat servery nebo ovládat stroje.

To ale neznamená, že snahy nebyly. Demokratické i autoritářské státy nenávidí účinné šifrování v rukou své populace jako mor, zejména pak tu jeho podobu, které se říká end-to-end šifrování a ve které nemůže zprostředkující server číst obsah přenášených zpráv. Už v 90. letech se Spojené státy snažily uzákonit povinnost ukládání všech šifrovacích klíčů do rukou federálních úřadů; hrozbu tohoto úmyslně oslabeného algoritmu, zvaného Escrowed Encryption Standard, pomáhala odvracet nesourodá koalice IT průmyslu, občanských aktivistů a výzkumníků z univerzit. Současně si svoji míru státní pozornosti užil Phil Zimmermann, programátor, který vytvořil volně dostupný software PGP pro širokou veřejnost. Americké úřady jej vyšetřovaly za nedovolený vývoz zbraní, pod které se kryptografie tehdy počítala. Po třech letech však byl případ odložen, aniž Zimmermanna někdy obvinili z porušení zákona.

Od té doby proběhlo několik dalších kol „šifrovacích válek“ a tu poslední rozjíždí nyní Evropská komise. Jejím záměrem je povinné skenování veškeré textové komunikace v EU pod názvem Chat Control.

Dvojčata digitální totality

Státy musejí svoje zásahy do lidského soukromí nějak zdůvodnit, možná i samy před sebou. Ani Rusko nebo Čína nejsou tak upřímné, aby natvrdo řekly, že se chtějí hrabat v komunikaci svých poddaných podle libosti. Ke zdůvodnění se používají hlavně dva argumenty, jakási dvojčata digitální totality: terorismus a dětská pornografie. Obě odporné činnosti, proti jejichž potírání přece slušný občan nemůže nic namítat. Evropská komise tentokrát sáhla po tom druhém, dětské pornografii.

Návrh zvaný Chat Control je docela kreativní a má vyklešťovat šifrování jiným způsobem než dosud. Až dosud se v rámci šifrovacích válek snažily státy vesměs o to, šifrování úplně zakázat nebo oslabit. Evropská komise se snaží o jiný přístup: přimět poskytovatele všech e-mailových a textových služeb, aby kontrolovali obsah komunikace ještě před zašifrováním, tj. skenovali automaticky všechny texty i obrázky a snažili se rozpoznat, zda jde o ilegální obsah. Ten by pak byl také automaticky vynášen z počítače či mobilu uživatele k další kontrole. Tento mechanismus je oficiálně namířen jen proti dětské pornografii, ale pravděpodobnost, že zůstane omezen jen na ni, je zhruba stejná, jako že se Rusko spokojí s Krymem nebo třetí říše se Sudetami. Jakmile bude jednou zaveden, dá se čekat, že jeho možnosti se budou rozšiřovat podle aktuálních požadavků doby.

Pokus o zavedení Chat Control proběhl už loni, ale tehdy narazil na natolik tuhý odpor, že finální podoba byla změkčena a z povinnosti se stala dobrovolná činnost. Většina poskytovatelů textové komunikace nic takového nezavedla. Podle údajů Patricka Breyera, německého europoslance za Pirátskou stranu, který pokusy o zavádění digitálního dohledu dlouhodobě sleduje, se dobrovolný Chat Control uplatňuje jen u Gmailu a Facebook Messengeru. Nová podoba by postihovala všechny.

I kdybychom věřili tomu, že celá mašinerie zůstane omezena opravdu jen na vyhledávání dětské pornografie a nebude bobtnat o další témata (co třeba ruské dezinformace?), představa, že 100 % naší komunikace bude podrobeno dozoru kvůli tomu, aby se odhalil mizivý zlomek skutečné dětské pornografie, je čistě orwellovská. Není to o moc lepší princip než zavést do každého pokoje v každém bytě kamery a analyzovat jejich záběry, zda se tam náhodou nepáchá zločin. Navíc tento úkol bude vykonávat umělá inteligence, jejíž schopnost chápat skutečný záměr člověka je značně omezená. „Sexting“, posílání nahatých obrázků či eroticky explicitních textů, je dnes naprosto běžný, a to mezi dospělými i mezi dospívajícími, kteří mají hormonů nejvíc. Jejich soukromá komunikace vysoce intimního rázu bude prosakovat ke třetím stranám, firmám i státním orgánům. Některé z nich ji mohou použít k vydírání: co když ta žena, se kterou si píšete, není vaše manželka, nebo co když si jako obyvatel kulturně konzervativního regionu píšete erotické zprávy s osobami téhož pohlaví?

Ale záměr tohoto plánu není ve skutečnosti vyfiltrovat dětskou pornografii. Gangy, které s ní kupčí, lze pochytat i jinými způsoby. Navrhovaná technologie by umožnila budoucí totální kontrolu nad vším, co si dva evropští občané kdy napíšou. Asi není náhoda, že návrh přichází z Evropské komise právě v době, kdy jí předsedá německá politička Ursula von der Leyenová. V době svého působení v německé vládě se tato žena (a s týmž zdůvodněním: šíření dětského porna) snažila o zavedení černé listiny serverů, kterou by museli dodržovat všichni němečtí poskytovatelé internetového připojení. Vysloužila si za to přezdívku Zensursula.