A nebyl by ani pocit, že umění a divadlo jsou prostorem svobody, který nemůže nikdo obklíčit ani zakázat jménem zákona. Právě Greminová pustila do divadla živou politiku. Udělala to záměrně, když si uvědomila, že jinde už pro ni prostor nezbývá. Její divadelní hry Září.doc o rukojmích v Beslanu a 1 hodina a 18 minut, pojednávající o smrti právníka Sergeje Magnitského, ukázaly, že umění se politiky bát nemusí. Dokáže si s ní poradit, dokáže ji tematizovat.

To byl velmi novátorský krok, který měl však také vážné důsledky: státní moc začala snad poprvé od dob Taganky vnímat divadlo jako nebezpečné. A především právě na Ugarova a Greminu dopadla všechna tíha pronásledování, kterému byl Těatr.doc v posledních letech vystaven. Vyhazov z i tak skromného sklepa, kde působili přes deset let, stěhování, zařizování nového divadla, zase vyhazov, zase stěhování… Dnes je divadlo na čtvrté adrese – ale hraje se dál. Divadlo nezastavila ani policejní asistence při premiérách představení na politicky ožehavá témata – třeba toho o vězních Bolotného případu.

Ugarov a Gremina svou energií nešetřili – padla celá na divadlo a uhájení jeho svobodného prostoru, fyzického i duchovního. Ale na samotný život se jí začalo nedostávat, až se docela vyčerpala. Jejich náhlá smrt ukazuje, že v Rusku žijí lidé, kteří jsou ochotni svobodnému umění obětovat všechno, i život. A to je pro mnohé velký příklad i závazek.