Případ tzv. Přímořských partyzánů hýbal od počátku ruským veřejným míněním jako málokterý jiný. A je to pochopitelné. Skupina mladíků, která se v roce 2010 v dálněvýchodním provinčním městečku vzepřela vydírání ze strany místní zkorumpované policie a začala s ní bojovat se zbraní v ruce, se v očích mnohých zachovala hrdinsky. Asi jako Robin Hood. Policie, která je především v odlehlých oblastech Ruska často napojená na organizovaný zločin a terorizuje místní obyvatelstvo, totiž bývá často vnímána jako nepřítel číslo jedna.

To, že pětice „partyzánů“ včera dostala maximální možné tresty – od 8 do 25 let –, vrací případ jakoby na samotný počátek. Soud je totiž uznal vinnými z vraždy čtyř narkodealerů. Ale právě snaha dokázat, že se tohoto zločinu nedopustili a že se na ně zkorumpovaná policie snažila případ jen „hodit“, mladíky v roce 2010 vyhnala do lesů a roztočila spirálu násilí.

Včerejší tvrdý rozsudek je značnou částí ruské veřejnosti vnímán především jako selhání nezávislosti ruského soudnictví. Vinu pětice obviněných totiž v roce 2015 nezávislá porota označila za nedokázanou. Dva lidé, kteří v případu jen figurovali, byli tehdy propuštěni na svobodu, a těm, kteří se dopustili násilí na policistech, byl trest podstatně snížen.

Prokurátorovi, který případ od počátku vede, se však podařilo v odvolacím řízení rozsudek zvrátit pouhým poukazem na procesní nedostatky. S žádným další důkazním materiálem, který by svědčil o vině „partyzánů“, přitom nepřišel. Názor poroty, která je dnes v Rusku takřka jediným relativně nezávislým soudním institutem, tak pravděpodobně smetlo ze stolu rutinní administrativní rozhodnutí.

Zdá se, že někdo nahoře si zkrátka přeje, aby v tomto případu nakonec padly tvrdé tresty. A je zřejmé, že hlavním cílem není spravedlnost, ale exemplární potrestání pokusu o ozbrojenou revoltu. Lidí, které může časem zoufalství ze všeobecné zvůle policie, soudů a úřadů dovést k násilnému odporu, totiž v Rusku není zase tak málo.