Člověk sledující zblízka evropské dění zažívá nutně při pohledu na dnešní energetickou krizi pocit déjà vu. Tak už je to zase tady! Jen v jiné oblasti, na jiném trhu. Pokolikáté už.

Co vlastně? Inu, upřímné zděšení obyvatel, podnikatelů a politiků ze zhroucení něčeho, co doteď nevnímali a neřešili, protože to dlouho fungovalo hezky, spořádaně a celkem levně. Jako právě dodávky energetických surovin na integrovaném evropském trhu. Když se ceny nebo dodávky něčeho rychle a bez varování zcela vymknou z kloubů, začíná boj na úrovni jednotlivých států, kdo zasáhne dřív či silněji. Kdo vynaloží víc peněz, dřív zastropuje, zreguluje, přerozdělí, ochrání a rozdá víc, kdo bude lépe než ostatní pečovat o „ty své vlastní“. V téhle soutěži skoro nikdy nelze vyhrát, protože v každé zemi mají pocit, že jinde to dělají lépe a že sousedé dostávají víc. Politici pod obrovským tlakem svých voličů přinášejí drahá a často komplikovaná národní řešení. A zároveň zkoušejí dohodnout i nějaké celoevropské. Spásné pro ně v tom, že přenáší alespoň část odpovědnosti, viny a nákladů na bedra všech ostatních.

Že vám to něco připomíná? No ano, přesně totéž jsme zažili v migrační krizi, v covidové krizi, předtím v evropské finanční či rozpočtové krizi. Stejné obrázky, stejné scénáře, stejné instinkty a důsledky.

Je v tom něco systematického? Jistě. Každá z těch krizí je vždy zesilována a prodlužována jedním typickým rysem celého našeho evropského integračního projektu. Integrujeme typicky v dobrých časech a pro dobré časy, kdy svítí a neprší. Stavíme dům od střechy, ne od základů. Ne že by myšlenky těchto projektů byly špatné, jen jsou v základech nepřipraveny a hlavně nepřipravovány na to, že se něco může opravdu hodně pokazit. Jsou jako smlouvy bez pojistek pro případ selhání.

I na Divokém západě věděli pistolníci, že když se party v saloonu zvrhne, přijde šerif a udělá pořádek. Má zbraň i právo ho udělat. Nám šerif v řadě evropsky integrovaných trhů a oblastí prostě chybí. Při otřesu schengenského a dublinského systému v migrační krizi to bylo zjevné. Nakonec ten, kdo mohl zavřít nějakou hranici, byla jen národní policie či armáda. V pandemické krizi jsme si to zopakovali.

Ve finanční a fiskální krizi to byla též nejdřív logická kakofonie národních řešení (Pamatujete si Angelu Merkelovou slibující, že proti všem existujícím pravidlům garantuje všechny vklady v německých bankách?). A celá krize byla také pokud ne důsledkem, tak alespoň výsledkem nerespektování společných pravidel rozpočtové odpovědnosti, jež též neměla věrohodného policistu, který by je vymáhal. V nouzi se jím v eurozóně stala Evropská centrální banka, federální instituce v neexistující federaci, a Mario Draghi s legendární větou „Whatever it takes“. Všichni v saloonu tomuto šerifovi jeho větu uvěřili. Měl dost munice, aby zněl důvěryhodně.

To jiné evropské instituce nemají a nemohou mít. Nejsme a nebudeme federací. Šerifové v očích lidu obecného jsou prostě na národní úrovni, jsou to jejich volení politici, vlády a parlamenty. Na ty se snese zloba lidu, když se věci pokazí. A od nich se též čeká řešení. Jakkoli právě oni po letech integrace často nemají znalosti, nástroje, zdroje ani pružnost reagovat dost rychle a často ani know-how, co dělat. Integrovaný systém se mezitím stal příliš komplexní, aby stačily jednoduché odpovědi, které ovšem všichni žádají tím víc, čím je situace dramatičtější. Vše je provázáno, spousta kroků má nečekané a nezamýšlené důsledky. Řešení jsou buď rychlá a bourající to společné evropské, nebo panevropská a pomalá.

Aby bylo jasno, autor tohoto textu si velmi dobře uvědomuje benefity řady pravidel umožňujících volný pohyb kapitálu, zboží či lidí. Jen k nim dodává, že většina z těchto projektů vytváří optický klam, že jsou v jádru bezbolestné, bezproblémové a nic nestojí. Zavilí ideologičtí stoupenci evropské integrace jsou mistry v tomto povrchním popisu reality. Není to ale tak! Náklady integrace jen platíme zpětně, často velmi draze. Až v okamžiku nárazu do zdi. Navíc bez uvědomění, že do té doby jsme čerpali výnosy. Čili vzniká asymetrie vztahu k EU, která by i jejím nekritickým stoupencům měla vadit. To dobré, rozložené v dlouhém čase bereme jako automatické, to špatné v krátkém jako totální selhání všeho. Jako teď u energetiky. Integrace tohoto trhu postupující po krocích víc než dvacet let přinesla jistě díky konkurenci nižší ceny a lepší kvalitu služeb, ovšem také nižší motivaci investovat do nových zdrojů a nekonečně falešné zdání, že lze do trhu nekonečně vkládat umělé politické zásahy (jako dekarbonizaci) a on všechno vydrží. Všechno ne. Tím méně, když se objeví válečný šok.

Je to jako zrychlovat jízdu autem, v němž nejsou airbagy, protože přece věříme, že se nic nestane. Jistě, je to levnější a svižnější jízda, až do chvíle nárazu. Léčení zraněných pak ale může stát násobky toho, co by stály pojistky, brzdy a bezpečnostní prvky ve voze před prvním sešlápnutím plynu. Tím spíš, když chybí společná nemocnice, v níž by bylo možné zraněné ošetřit.

Kde je šerif na panevropském energetickém trhu? Není, neexistuje nikdo, kdo by mohl snadno a s dostatkem zdrojů intervenovat tu na lipské, tu na jiné burze, jako by se to stalo na národní úrovni, kdyby na ní došlo ke stejnému masakru.

Nechci být špatným prorokem, ale totéž můžeme zažívat na celém vnitřním trhu EU, pokud v oblasti energií budou národní řešení pro podniky tak odlišná, že vznikne falešný (či oprávněný) dojem, že jedna země neférově konkuruje druhé. Ani Evropská komise, hlídající pravidla společného trhu, nemá dost nástrojů a důvěryhodnosti, jak takovouto dezintegraci a zavádění cel či jiných obchodních omezení mezi zeměmi zastavit. Její kolty jsou prázdné.

Pamatuji si živě, jak jsme byli s exkolegou Miroslavem Singerem obviňováni integrační soldateskou téměř z vlastizrady, když jsme právě v letech finanční krize silně upozorňovali na to, že vznikající myšlenka bankovní unie je přesně typem projektu, kdy vzniká neřešitelná nerovnováha mezi odpovědností za bezpečí vkladů na národní úrovni a pravomocí činit rozhodnutí o bankách, která by byla panevropská. Báječná myšlenka, že banky si budou moci volně převádět kapitál z dcer do matek a zpět a optimalizovat jeho využití na jednotném trhu. Že bude jen panevropský a skupinový pohled na každou banku, jen společný dohled. Tak určitě – jenže banky jsou nadnárodní jen v dobrých časech, ve špatných jsou zatraceně národní a výplata pojištěných vkladů či rekapitalizace je ještě národnější a citlivější. Systém pro rozumné celoevropské pojištění vkladů nemáme dodnes a nebudeme mít. V krizi prostě každý bude řešit primárně své vkladatele, ne ty v pobočkách za vlastní hranicí. To je třeba brát v úvahu a pravidla a hloubku integrace tomu přizpůsobit. Ne v integračním zápalu vytvářet koncepty nepřipravené na okamžik krize, kdy právě každá země žádá zdroje doma a nechce je sdílet.

Pochopíme někdy tyto základní lekce, nebo jsme opravdu odsouzeni opakovat stejné konstrukční chyby evropského projektu zas a znova?

Autor je předseda Národní rozpočtové rady, bývalý viceguvernér České národní banky a někdejší člen Hospodářského a finančního výboru EU. Přednáší na VŠE v Praze a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Spolupracuje s Centrem pro systémová rizika na London School of Economics.