Svatý stolec ve víru války

Svatý stolec ve víru války

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Katolickou církví v Americe poslední měsíce otřásá skandál kolem zneužívání mladých mužů a dospívajících chlapců bývalým washingtonským arcibiskupem a kardinálem Theodorem McCarrickem. Ten je úhlavní postavou a hlavní tváří kauzy, v níž figurují stovky dalších osob, které se měly dopouštět sexuálního zneužívání v šesti diecézích státu Pensylvánie hlavně v 70. a 80. letech minulého století. Tématu se podrobněji věnuje text v nejnovějším vydání Týdeníku Echo.

O uplynulém víkendu v této souvislosti explodovala další nálož, tentokrát už s globálním dosahem. Bývalý vatikánský velvyslanec v USA, arcibiskup Carlo Maria Viganò, napsal jedenáctistránkový dopis, kde kromě jiných obviňuje papeže Františka, když ne z krytí, tak přinejmenším z liknavého postupu vůči McCarrickovi, z něhož měl dokonce sejmout omezení, která na něj naložil předchozí papež Benedikt XVI. O těchto trestech kromě svědectví několika osob neexistují přímé důkazy.

Podobná obvinění padala i vůči předchozím papežům, rozdíl je tak především v tom, že František má na své straně mainstreamová média. Ta věc prezentovala většinou jako útok na papeže, pomstu zhrzeného preláta, či dokonce „homofobní manifest“. Není to zcela spravedlivé hodnocení.

Viganův dopis se nezaměřuje jen na Františkovu osobu. Píše, že o McCarrickových problémech, nebo spíš problémech s McCarrickem, se ve Vatikánu vědělo minimálně na přelomu tisíciletí, přesto byl nadále povyšován. Kritizuje poměry v kurii a na státním sekretariátu, obviňuje státní sekretáře posledních tří papežů – kardinály Sodana, Bertoneho a Parolina, že delikty systematicky přehlíželi. Není to jednostranný útok na papeže, byť končí ostrým a ještě před pár lety nepředstavitelným apelem: výzvou k rezignaci. 

Pokud jde o homofobii, nabízí se otázka, zda je vůbec ještě přípustné pojmenovat problém se zneužíváním jako „homosexuální“, aniž by byl člověk osočen slůvkem na „h“ – jistě, v církvi se vyskytly i případy pedofilního zneužívání prepubertálních dětí, ale méně. V masových kauzách zneužívání tvořili přesvědčivou většinu obětí dospívající chlapci a mladí muži.

Pochybnosti budí především informace, že papež Benedikt XVI. McCarricka v letech 2009 nebo 2010 potrestal a jeho nástupce František rehabilitoval. McCarrick se totiž jako potrestaný nechoval ani v té době, ani později, až do července letošního roku, kdy kauza propukla naplno i mediálně. Papež se ke vzneseným obviněním odmítl vyjádřit, Viganò se ukrývá na neznámém místě. Spekulace a šeptandy všeho druhu proto jedou naplno.

A nejen ony. V soutěži o největší chucpe zatím drží první místo chicagský arcibiskup Blaise Cupich, který osočil kritiky papeže, že jej nemají rádi, protože je Latino, tedy Hispánec. Podivná konstrukce vzhledem k prostinké skutečnosti, že František, občanským jménem Jorge Mario Bergoglio, žádným Hispáncem není. Narodil se sice v Argentině, nýbrž italským rodičům, jeho otec dokonce pochází z městečka, které je coby kamenem dohodil od rodiště arcibiskupa Vigana.

Cupich, kterého František jmenoval jak chicagským arcibiskupem, tak kardinálem, patří k liberálnímu křídlu americké církve a patrně také do skupiny lidí ovládajících umění hrát rasovou kartu tam, kde by to nikoho jiného nenapadlo, včetně menšin samotných. Kromě toho prohlásil, že papež má ve svém úřadě „větší agendu“ – konkrétně problematiku migrace a životního prostředí.

Rasová karta v katolické církvi na nějaké úrovni funguje, ale přesně obráceně, o čemž se před časem přesvědčil i bývalý polský ministr zahraničí Radek Sikorski, když zabrousil na téma vnímání a kritiky Františkova papežství v Polsku. Sikorski napsal, že by Polákům, myšleno těm, kterým se současný papež nepozdává, dopřál za jeho nástupce černocha, patrně ve smyslu, že by to nevydýchali a byl by od nich pokoj. 

Ne že by se mezi deklarovanými polskými katolíky nevyskytovala rasistická podmnožina dementů, ale mezi kritiky z řad konzervativního kléru i laiků je naopak církev černého kontinentu synonymem pro poslední místo, kde je „svět ještě v pořádku“, řečeno s marketingem řetězce Globus, a jestliže konzervativci napříč katolickým světem mají dnes svého kandidáta na papeže, je jím guinejský kardinál Robert Sarah, který je, a teď úzkostlivý čtenář promine, černý jak bota.

Sarah se narodil pohanským rodičům v kmeni stylem života nepříliš vzdáleném prvobytně pospolné společnosti, ve škole vedené francouzskými řeholníky se učil, že je potomkem Galů, a když se jako jedenáctiletý chlapec rozhodl, že bude knězem, jeho rodiče nevěřili, že by kněz mohl být ne-bílý. 

V tomto věku proto opustil rodnou hroudu, podstoupil strastiplnou pouť zahrnující Pobřeží slonoviny, Francii a Senegal, bolestivě na něj dopadla dekolonizace Guineje a nástup marxistického diktátora Sékoua Tourého. Sarah díky vlastní intenzivní zkušenosti s komunistickým režimem přechovává sympatie k našemu regionu a právě v Polsku je velmi populární, jezdí tam často.

Sarah je dnes nejsilnější váhou na konzervativním křídle – pokud jde o morálku, teologii, liturgii, je neústupný; vyjadřuje se, poměrně skepticky, i k otázkám migrace či islámu, ale nedělá z nich gros působení církve. Netrpí mindrákem ze svého původu; rád vypráví islámské pohádky a příběhy, Afrika si podle něj na rozdíl od Evropy zachovává zdravé instinkty. Jako člověk, kterého málem popravili komunisti, upozorňuje na nebezpečí návratu (neo)marxistické totality.  

Asketický a přísný kardinál Sarah rozděluje svůj čas mezi práci v římské kurii a pobyty ve starobylých francouzských klášterech. Vstává za tmy, usíná se slepicemi, v pátky se úplně postí, nejméně tři dny v měsíci tráví o hladu, samotě a na modlitbách. Na stáří by se rád uchýlil do benediktinského kláštera. Jeho příznivci by jej však raději viděli na papežském stolci. 

30. srpna 2018