Zajímavé zjištění: bývalá nizozemská eurokomisařka Neelie Kroesová tajně lobbovala za zájmy digitálně-taxikářské firmy Uber, ačkoliv vlastně nesměla. Za Uber se podobně tajně bil i francouzský prezident Macron. V našich poměrech by se tomu řeklo korupce, v evropských by se tomu mělo říkat zcela stejně. Zase jeden příklad toho, jak velký business a velká politika rády „spolupracují“.

Ne že by Uber byl nějakým ztělesněním ďábla, spíš šlo o vektor nevyhnutelné změny. Klasická taxislužba byla už dlouho zralá na reformu. Kdo si ještě pamatuje ježdění taxíkem před 15–20 lety, trochu ho při té vzpomínce zamrazí: stereotypem řidiče, zvlášť ve velkých městech plných turistů, byl otlemený chlap v teplákách, vozící ubohé cizojazyčné kavky z letiště do centra za dva tisíce korun jedním směrem. Okrádání zákazníků pomocí různých sofistikovaných zařízení jako Turbo (které roztočilo tachometr rychleji, takže jste zdánlivě ujeli víc) věnovali tehdejší řidiči taxislužby značné úsilí a kolem lukrativních destinací jako letiště vznikaly dohody připomínající koexistenci Camorry s N’dranghetou. Jestli se v tomto mumraji figurek z podsvětí vyskytovali i nějací slušnější a čestnější jedinci, těžko říci: veškerou pozornost médií pohlcovali ti druzí. Varování před podvodnými taxikáři byla běžnou součástí turistických bedekrů nejen pro Prahu.

Tenhle druh zločinu dráždil cestující veřejnost natolik, že si vymohla licencování jednotlivých taxikářů, které mělo sloužit jako určité potvrzení toho, že nejsou zapleteni do organizovaného zločinu – a také zajišťovalo, že v nejhorším jste aspoň znali jejich jméno.

Nicméně i když tento systém dokázal zabránit dřívějším excesům, byl zase náchylný k tiché korupci. Čím větší město, tím hůř. Těsně před nástupem Uberu se údajně v New Yorku prodávaly taxikářské licence za bratru milion dolarů kus!

Uber celou tuto zchátralou strukturu rozstřelil tím, že využil moderní technologie k tomu, aby oběma stranám transakce poskytl přiměřenou jistotu. Zákazník ví předem, kolik zaplatí za cestu, a oba – taxikář i zákazník – mají v systému reputaci, takže každá strana ví, s kým pojede. Reputace je jeden z nejúčinnějších způsobů, jak ze systému pozvolna odstranit nečisté hráče.

Jenže Uber při své expanzi zároveň ignoroval všechny možné místní regulace – a hlavně, je nestabilní. Téměř každý rok prodělá pár miliard dolarů a v provozu jej udržují jen další a další dávky kapitálu od investorů, kteří sázejí na jeho rychlý růst.

Ve výsledku jsme lokální mafii otlemených chlapů v teplákách nahradili křehkou pavučinou globálního systému, který se sám z vlastních tržeb neuživí a v případě nějakého většího ekonomického otřesu se může úplně sesypat. A za který lobbují eurokomisaři, což naznačuje, že jeho případné záchrany by se třeba jednoho dne mohli nedobrovolně účastnit i daňoví poplatníci. „Too big to fail“, neříká se to náhodou o spoustě jiných firem?

V souvislosti s technologií jsme zvyklí užívat slovo pokrok. Možná by bylo přesnější tomu jevu říkat „záměna jedné sady problémů za druhou“.