Bývalý řidič Luboš věřil tomu, že po pětačtyřiceti letech za volantem bude mít konečně klid. Důchod okolo třinácti tisíc a dvoupokojový byt ve strakonickém paneláku byly pro rozvedeného muže příslibem, že už ho v životě nečeká žádné dobrodružství. Jenže pak se něco stalo. Čistý nájem vyrostl přes pět tisíc měsíčně, zdražily energie a to znamenalo, že se musí obrátit na pracovní úřad s žádostí o podporu, aby měl vůbec na jídlo, nemluvě o pár pivech v místní restauraci. Tak to ještě nějakou dobu fungovalo, jenže pak přišla zpráva, že se podpora snižuje na polovinu. Nezbylo než se přestěhovat do garsonky ve vedlejším baráku, ovšem Jobovým zvěstem ještě nebyl konec. Úřad vyzval sedmašedesátiletého muže, ať si najde zaměstnání, jinak o podporu na bydlení přijde úplně. Soukromé podniky penzistu odmítly, ovšem úředníci ho poslali na radnici, kde mu přidělili úklid náměstí. V hospodě se dočkal vtipných doporučení, jak správně držet koště, a tak tam přestal chodit. Nakonec ho z nejhoršího zachránil synovec, údržbář strakonické nemocnice, který u známého lékaře zprostředkoval potvrzení, že s páteří poškozenou celoživotním sezením za volantem nemůže vykonávat fyzickou práci. Na to, aby ve své garsonce seděl u televize a v pěkných letních dnech pokuřoval na zápraží, mu zbylo peněz právě dost.

Příběh strakonického šoféra Luboše ukazuje perspektivu, s níž se budou muset vyrovnat tisíce starších lidí, pokud ministryně Jana Maláčová (ČSSD) prosadí nový zákon o přídavku na bydlení. Její normu z různých důvodů rozhodně odmítají všechna významná ministerstva i svazy obcí, přesto má vlivné zastánce v čele s šéfem sociálních demokratů Janem Hamáčkem, předsedkyní sociálního výboru ve sněmovně Janou Pastuchovou (ANO), místopředsedkyní téhož výboru Hanou Aulickou Jírovcovou (KSČM) a může počítat i s hlasy okamurovců a občanských demokratů, kteří obdobné zákony obvykle podporují.

Komu zvoní hrana

Jen na první pohled je nepochopitelné, proč zvolená reprezentace prosazuje opatření, která ublíží těm, kdo celý život pracovali a teď se nemohou bránit. O důchodce totiž tvůrcům zákona nejde, i když tvoří polovinu ze sto padesáti tisíc domácností, které převrat v dávkách na bydlení zasáhne. Stali se jen vedlejší obětí jiného tažení. „Nelze již zachovat systém dávek na bydlení tak, aby podporoval nekalé praktiky,“ vysvětluje ministryně Maláčová smysl zákona v přiloženém komentáři a dodává, že dnes se předpisy o dávkách na bydlení obcházejí, a dokonce využívají k „obchodu s chudobou“. Příjemce dávky nebo spekulant s levnými byty může chtít po státu, ať zaplatí za zdevastovaný byt nepřiměřeně vysokou částku, a část podpory využít na jiné účely. Proto je třeba zpřísnit podmínky, aby se obcházet nedaly a aby chudé rodiny za státní peníze získaly kvalitní bydlení.

Norma je největším převratem v sociálním systému od roku 2008, kdy ministr práce Petr Nečas (ODS) instaloval jeho současnou podobu. Zdůrazňuje, že nárok na státní pomoc budou napříště mít opravdu jenom ti, kdo si „přes svoji snahu“ nedokážou vydělat sami. Je například jasné, že člověk s invalidním důchodem třetího stupně anebo penzista ve věku nad 68 let dávku dostane, i když snahu neprokáže, ovšem zákon bude tvrdý dost, aby se všichni ostatní včetně strakonického šoféra museli přičinit.

Dosud bylo možné zvlášť v odlehlých regionech požadovat, aby stát přispěl na nájem bytu, který nesplňoval hygienické normy, vyšší částkou, než dosahuje obvyklé tržní nájemné. Proto nový zákon nařídí využívat cenovou mapu připravenou ministerstvem pro místní rozvoj a nový způsob výpočtu dávky. Napříště smí rodina žádat o podporu za nájem u bytu s určitým počtem metrů obytné plochy, například osamělý občan na 38 metrů čtverečních, rodina se čtyřmi a více příslušníky na 82 metrů. Rozměr bytu se pak vynásobí referenční hodnotou nájmu za metr čtvereční, která odpovídá průměrné ceně u desetiny nejlevnějších nájemních bytů v dané lokalitě. Ve většině pražských obvodů dosáhne referenční cena dvou set korun za metr, v krajských městech se počítá poloviční taxa a v nejmenších sídlech desetina. Stejně jako dosud stát přispěje také na energie, jen se stanoví přísnější strop na spotřebu. V celkovém součtu stát uzná čtyřčlenným rodinám v Praze o desetinu nižší náklady na bydlení než dosud, v krajských a větších okresních městech se nárok na podporu sníží o čtvrtinu, v nejmenších obcích až o třetinu. V důsledku mohou rodiny o jakoukoli podporu přijít, případně se jim sníží v řádu tisíců korun. Právě tento výpočet je dalším sporným rozměrem zákona.

Pokud se referenční nájemné počítá z ceny nájemného u deseti procent nejlacinějších bytů, neodráží podle expertů skutečnou tržní situaci v daném městě. Referenční cena může nejvýš posloužit za podklad pro výpočet minimální státní dávky, kterou by pak s ohledem na průměrný nájem dorovnalo město. Zákon však radnicím neslibuje nové zdroje, ze kterých by mohly svým chudým pomáhat. Naopak jim umožňuje, aby státem předepsanou dávku ještě snížily.

Není pochyb, že takový zákon zkomplikuje byznys některým z těch, kdo pronajímají byty sociálně slabým, a také z toho důvodu odmítá ministr vnitra Hamáček jakoukoli kritiku razantním tweetem: „Obchodníkům s chudobou zvoní hrana. Tak vyhlásili Janě Maláčové válku a použijí cokoli. Ale mají smůlu, Jana se nedá. A není v tom sama, my v ČSSD jsme na její straně!“ Tím však nevysvětluje, jak výpadek změní situaci chudých rodin, vedle důchodců rodinám s nízkými příjmy a větším počtem dětí, například ve vyloučených lokalitách. Dokonce experti Hamáčkova ministerstva se ptají, co se stane s lidmi, kterým se náhle sníží podpora, případně žijí v bytech, které se nebudou dotovat, protože neplní hygienické normy. „Za společný jmenovatel problémů považujeme absenci jasně kompetenčně stanovené záchranné sítě pro osoby, které by se z důvodu náhlého snížení dávky na bydlení ocitly bez přístřeší,“ zní připomínka z ministerstva vnitra.

Zákon bude vyrábět další bezdomovce, podle odhadu ministerstva pro místní rozvoj okolo 20 tisíc. Na druhé straně není pochyb, že nabízí obcím nástroj, jak se zbavit chudých občanů, respektive jak jim znemožnit na svém území legálně bydlet. Plní účel, pokud jde o to, zkomplikovat život chudým romským rodinám.

Zkouška Chanovem

Za nejznámější romskou komunitu platí mostecké sídliště Chanov. Návštěvník snadno zjistí, že část lidí bydlí v opravených bytech, otcové rodin pracují a netrpí mimořádnými dluhy. Druhá skupina žije z dávek a pracuje jen tehdy, kdy je třeba, aby pracovní úřad podporu nezrušil. Nemají ambici vydělávat už z toho důvodu, že peníze navíc podléhají exekuci. Třetí skupina už nemá žádné legální příjmy, bydlí v rozpadajících se panelácích, a i když tyto lidi občas stavební firmy odvezou, aby vykopali nějaký příkop, neplatí za nájem, vodu ani elektřinu. Jejich dluhy čas od času uhradí město, kterému vyhovuje, když zůstanou na odlehlém sídlišti. Civilizačním centrem Chanova je škola, kde učitelé s překvapivým entuziasmem drží co největší počet dětí a dávají jim šanci postavit se na vlastní nohy.

Efekt zákona o příspěvku na bydlení zasáhne i část lidí z první skupiny, kteří budou s větším či menším úspěchem hledat lépe placenou práci, aby dorovnali výpadek příjmů. Ovšem katastrofou může být pro ty, kterým dávky zajišťují větší část příjmu a drží jejich rodiny ještě v kontaktu se společností. Pro některé pak zůstane poslední cesta, tedy život z nelegálních příjmů ve třetí, nejnižší skupině chanovské společnosti.

V principu ovšem nejde o Chanov ani o jinou konkrétní sociální skupinu, ale o to, že zákon porušuje vyzkoušená pravidla sociálního státu. Také český model nastavený ministrem Nečasem rozděluje podporu na dvou úrovních. Podle tuzemské terminologie je první úrovní tzv. sociální podpora, tedy dávky užívané jako dočasná výpomoc pro občany, kteří se dostanou do nečekaných obtíží, když třeba přijdou o práci. Stát jim po dobu několika měsíců zaručuje víceméně stejnou životní úroveň. Někteří lidé však práci nenajdou a propadnou do hlubší kategorie, kdy už mají nárok jen na „sociální pomoc“ a berou dávky životního minima. Přitom musí prokazovat, že se opravdu snaží najít práci, a systém jim k tomu dává ekonomickou motivaci, protože i minimální mzda zvýší oproti dávkám sociální pomoci životní úroveň.

V Evropě patří k obvyklým pravidlům, že příjemci sociální pomoci a podpory inkasují odlišné dávky na podporu bydlení, z logiky věci vyplývá, že nižší je pro případy na životním minimu. Český systém v tom má ovšem zmatek. Je pravda, že pouze příjemci sociální pomoci mají dávku „doplatek na bydlení“, zároveň však mají nárok na vydatnější „příspěvek na bydlení“, který by měl podle obvyklých pravidel náležet jen příjemcům sociální podpory. Nezaměstnaní v režimu sociální pomoci tak dostávají příliš vysoké dávky na to, aby měli silnější ekonomickou motivaci pracovat. Nový zákon situaci ještě zhoršuje, když obě dosavadní dávky nahrazuje „přídavkem na bydlení“. Také příjemci sociální podpory budou muset nově prokazovat, že se snaží najít práci, což dosud nemuseli. Navíc na dávku nedosáhnou ti, kteří vydělávají jen o trochu víc, než je minimální mzda.

Podle pravidel nastavených novým zákonem dosahují příjmy čtyřčlenné rodiny, kde má otec minimální mzdu a matka pobírá rodičovský příspěvek, úrovně 24 tisíc čistého měsíčně. Když otec nepracuje, má rodina o necelých pět tisíc méně. V roce 2018 bylo postiženo větším množstvím exekucí 489 tisíc domácností a v jejich případě budou příjmy stejné, ať živitel pracuje, nebo sedí doma. Současný sociální systém dává lidem na životním minimu jen malou motivaci pracovat, podle nové verze ztrácí regulérní práce ekonomický smysl úplně. Zákon o příspěvku na bydlení fakticky deklaruje, že dávky sociální pomoci doplněné prací načerno jsou pro řadu lidí jedinou rozumnou možností přežít. Pokud to nebude fungovat, pak je odsune za okraj společnosti.