Měl to být blitzkrieg, ale Arméni dokázali bránit Náhorní Karabach celých 44 dní. Pro Armény válka proti masivní přesile skončila porážkou, uhájili jen malý kousek Arcachu (tak zní arménské jméno Náhorního Karabachu). Prožívají to bolestně, toto území považují za kolébku své historie. Opouštějí zemi a do dobytých území směřují dlouhé kolony ruských mírových sil. I Turecko sem posílá svoje jednotky. Válka zatím utichla, ale otázka je, na jak dlouho. Zdá se, že žádná ze stran není spokojena, a nejvíc toho bez boje získalo Rusko.

Nikolaj se zhluboka napije podomácku vypálené vodky. Předtím ale pronese tost, přípitek, bez něhož se tu nikdo alkoholu ani nedotkne. „Za naše bratry, kamarády, kteří padli v boji, za svobodu, za Arcach!“ Pak znovu usedne. Za ním se o poničenou pohovku opírá jeho puška, pravděpodobně ruská. Ale to v přítmí není vidět, trčí z ní zpoza pohovky jen hlaveň. Nikolaj ulomí kousek chleba, pak druhý, třetí, čtvrtý. „To jsou naše zbraňové sklady na linii,“ rozmístí je po stole. „A takhle je zasahovali z výšky, pomocí dronů a raket – bum, bum, bum, jeden za druhým,“ máchá pěstí s čerstvě sešitou ránou a postupně smetává ze stolu všechny chlebové kousky představující klíčové a taktické cíle.

Sedíme v restauraci jediného otevřeného hotelu ve Stěpanakertu, centru Náhorního Karabachu. Hosty tvoří armáda. Je teprve druhý den po náhle uzavřeném příměří. Ve městě je temno, není, kdo by tu svítil. A čím. Několik dní před finálem karabašské války bylo celé město, tedy poslední civilisté, kteří tu ještě zůstávali, evakuováno. Ázerbájdžánské jednotky totiž postoupily až velmi blízko k městu a hrozila katastrofa.

U stolu s Gitlerem

Hotel se proměnil v nocležiště pro ty, kteří přežili peklo posledních dní. Nic tu nefunguje. Chcete postel? Musíte se smířit s tím, že už v ní někdo spal. V recepci postávají dva muži, kteří to tu tak nějak organizují. Není, kdo by uklízel, všude se válí igelitky s nepořádkem, hotelovou restauraci asi budou dávat do pořádku hodně dlouho. Ale teď není čas na to myslet. Všichni jsou rádi, že přestalo vražedné ostřelování a že skončil masakr u Šuši, starobylého centra asi dvacet kilometrů od Stěpanakertu, odkud se sem už už valila ázerbájdžánská armáda. Město je vylidněné, a že není nikde nic k jídlu, asi netřeba dodávat. Vojáci u velkého stolu ale mají aspoň chleba a nějaké konzervy, dokonce i trochu tuhého vařeného vepřového. A okurky v zavařovačce. Když uvidí vcházet dvě ženy, dojemně se postaví a zvou nás okamžitě ke stolu. Jsou chvíle, kdy je výhodné být ve válečné zóně ženou. „Jsme tu jen na chvíli, střídáme se na postech kolem města, je potřeba být ve střehu, nepřítel je blízko – že jo, Gitler kaput?“ obrací se Nikolaj na dalšího spolustolovníka v uniformě. Nechápavě těkáme očima z jednoho na druhého. „No jo, on se tak jmenuje, teda říká se mu tak už léta – Gitler kaput. To vzniklo z toho, jak mu rostl knírek, když byl mladý,“ směje se Nikolaj.

Atmosféra je uvolněná, často přes ni ale roztáhne tísnivý stín vlna vzpomínek. „Byli bychom bojovali do poslední kapky krve. Nikdo z polních velitelů s příměřím nesouhlasil. Je to zrada a politický obchod, co na nás spáchali,“ zvážní Nikolaj. Než začala válka, živil se jako profesionální bodyguard a boxer. „Zhubnul jsem za těch 44 dní asi o osm kilo. Pět nebo šest dní jsme kolikrát bojovali bez jídla, skoro jsme nespali.“ „To pak člověk jede už jen na adrenalin,“ přidává se do konverzace Aram. Je to veterán z předchozí války. „Kolik válek ještě zažiju?“ ptá se a otázka zůstává bez odpovědi. Vojáci kouří jednu cigaretu za druhou, někteří odcházejí na posty, jako Gitler kaput, další se uloží na čalouněné sedačky. Nevídaný luxus po mnoha dnech a nocích strávených v horách na frontových liniích. Jeden z vojáků hovoří telefonicky se svou přítelkyní kdesi daleko, zřejmě v Arménii. „Všechno je v pořádku, neboj,“ odbývá ji a nechce pokračovat v líčení detailů toho, co on i jeho spolubojovníci zažili. „A co ty, jak se máš?“ převádí hned řeč. Nikdo z vojáků o svých prožitcích a traumatech do telefonu nemluví. Není proč. Ti, kdo to neprožili, stejně nepochopí bolest z pohledu na mrtvého kamaráda…

Válka už vyhnala z domovů v Náhorním Karabachu odhadem přes 100 000 Arménů. Karabašsko-arménská armáda je nyní, po uzavření příměří zprostředkovaného Ruskem 10. listopadu, v rozkladu. Jaké jsou reálné ztráty, se ještě neví, seznamy, které po celou dobu války zveřejňovaly arménské úřady, jsou značně neúplné a rostou každým dnem. Skutečný počet mrtvých není znám ani na ázerbájdžánské straně. Tamní diktátorský režim prezidenta Alijeva ostatně neinformuje, ale dezinformuje. Po celou dobu války popíral zapojení turecké armády, zatímco turečtí generálové řídili celé operace. Popíral nasazení žoldáků ze Sýrie, zatímco sami Syřané potvrzovali, že pohřbili už 174 krajanů zabitých v Karabachu. Stovky vojáků se stále pohřešují, dokonce v horách stále odolávají skupinky Arménů odmítajících se vzdát.

Poznala jsem ho podle prstenu

Ázerbájdžánské drony a rakety, neustále dopadající nejen na frontové linie, ale i na civilní obyvatelstvo, způsobily skutečnou pohromu. „Dostala jsem zprávu, že můj manžel byl zabit,“ vypráví v hotelu v pohraničním městě Gorisu dvaatřicetiletá Valentina. Na klíně jí poskakuje nezbedný synek, asi čtyřletý. Starší děvčátko si hraje opodál. Valentina je jednou ze tří stovek uprchlíků, kteří nyní přežívají v hotelu. Majitel jim poskytuje ubytování i jídlo zdarma, jako výpomoc krajanům v nouzi. Hotel se tam změnil v provizorní uprchlický tábor. „Zůstala z něj jen paže, zbytek těla nenašli. Poznala jsem ho podle snubního prstýnku. Ale jsem ještě z těch šťastnějších, aspoň jsem měla nějakou část jeho těla, kterou jsem mohla pohřbít. Jsou ženy, které nemají ani to,“ utírá si slzy Valentina. „Syn o tom ještě neví, nevím, jak mu mám říct, že táta už nežije,“ dodává mladá matka a v telefonu ukazuje snímky ze svatby, portréty usmívajícího se manžela. Valentina je jednou z desetitisíců, možná statisíců. Žádná přesná čísla zatím k dispozici nejsou. Arméni, zejména ženy a děti a staří lidé, uprchli hned v začátku války. Většinou se uchýlili ke svým příbuzným nebo do hotelů, které projevily solidaritu. Kde budou dál žít, většina z nich neví.

Silnice smrti

Silnice spojující centrum Náhorního Karabachu a starobylé město Šuši vypadá jako záběr z nějakého děsivého filmu. Stoupá do hor, kolem se vznáší mlhavý opar. Přejíždíme kontrolní stanoviště hned za Stěpanakertem. Ruské mírové síly už obsazují celý zbylý arménský Náhorní Karabach, což je jen asi čtvrtina z toho, co v této oblasti ovládli Arméni po roce 1994, po velké válce o Karabach. Ruští mírotvorci dál nikoho nepouštějí. Aspoň ne toho, kdo je oficiálně žádá. Nám se podaří za jejich checkpoint proniknout celkem bez problémů. Ještě několik dalších kilometrů silnice ovládají karabašští vojáci. Dál už se rozprostírá území dobyté nepřítelem – ázerbájdžánskými silami podporovanými Tureckem a žoldáky najatými Turky v Sýrii. „Tohle jsou těla Ázerů a jejich spojenců. Tamhle – vidíte – asi nějaký černoch,“ ukazuje na jedno z těl Arman, karabašský voják. Spíš to vypadá na Araba, obličej je ale sežehnutý od exploze rakety, takže to nejde poznat. „Nevíme, co je to přesně za lidi, neprohledávali jsme je, můžou mít u sebe nevybuchlé granáty, nechceme to zatím riskovat.“ Arman a dalších několik vojáků nás vedou dál, za zeď u silnice. „Musíte jít v mých stopách, je tu spousta nevybuchlé munice. Ještě nedorazili žádní specialisté, kteří by to tu vyčistili. Riskujeme tu po tom všem, co jsme zažili, znovu životy,“ otáčí se Arman, v rukou svou zbraň. Kolem se válí další těla, u jednoho se povaluje nedopitá lahev dobrého arménského červeného. Co se asi stane s vinicemi obklopujícími město Hadrút na jihu odsud, v oblasti, kterou muslimský Ázerbájdžán dobyl už před časem? Jižní frontu prolomili Ázeři rychle, Hadrút dostali pod svoji kontrolu už v průběhu října.

„Tamhle, na protějším kopci, tam mají post. Několik osob jde po svahu dolů, to jsou oni. Pšt!“ přiloží si prst na ústa Arman. Posunkem dává jednoznačně najevo že je třeba se přikrčit za svodidla. „Slyšíte? Nářek! Musí tu někdo být, asi někdo od nich, možná raněný,“ dva z vojáků se vydávají s odjištěnými zbraněmi na průzkum. Ještě včera tu probíhaly krvavé boje. Stejně tak, jako tu zřejmě leží ještě živí Ázerbájdžánci, o pár kilometrů dál, u Šuši, patrně přežívají zbytky arménsko-karabašské armády. „Víme, že je tam skupinka našich a jsou naživu. Je to strašné, nemůžeme se k nim dostat, Rusové tam také ještě nejsou a ani Červený kříž, který by měl zabezpečit předání těl. My ale víme, že naši jsou ještě živi,“ zoufá si Arman.

V troskách svých domovů

„Zastav,“ prosíme řidiče Karena. Liduprázdnou ulicí Stěpanakertu plnou trosek z domů zasažených raketou bloumá stařenka ve vlněných punčocháčích a hnědé sukni po kolena. Ve větru a mrazivém počasí připomíná věchýtek, který brzy uletí. Vypadá, že potřebuje pomoc. Není divu, je v celém městě skoro sama. Všichni utekli před postupující ázerbájdžánskou armádou, která na Stěpanakert pálila tucet raket každý den. „Hledám někoho, kdo by odvezl věci do Jerevanu pro moje dcery a vnoučata. Přišla zima a oni tam nic nemají,“ rozpovídá se paní Lidia. Stojí uprostřed domu, z něhož nezbyly ani obvodové zdi. Výbuch rakety obrátil i auta na střechy. „Byli jsme v krytu naproti přes ulici, jako zázrakem to všichni přežili,“ říká stařenka a bezmocně máchá rukama. Jediné, co zůstalo neporušené, je bílá keramická záchodová mísa stojící na svém místě. Přes trosky přichází další žena, v lavoru nese vše, co zůstalo – pár kousků hrnců a misek, žlutý skákací míč a pugét umělých květin. „Kdo nám pomůže? Co budeme dělat?“ vzlyká, když hází na korbu náklaďáku zbytky svého života. Dům, kde stařenka bydlela, je zbořený jen zčásti, a tak balí do velkých prostěradel zimní bundy a deky, které povezeme do Jerevanu. „Nesmíme odjet do Arménie, náš domov je tady, v Karabachu. Když odejdeme, ztratíme ho navždy,“ říká bojovně, ale přiznává, že je jí smutno. Zůstala sama z celé rodiny ve městě, kde nejde plyn ani elektřina, nefungují obchody ani pekárny, ba i nemocnice jsou zavřeny. Prázdnými ulicemi jen tu a tam projede auto plné vojáků.

Zbrojení navzdory embargu

První rakety dopadly na Stěpanakert už 27. září. Ten den na Karabach zaútočil Ázerbájdžán podporovaný Tureckem. Ázerbájdžán považuje toto území za svoje a rozhodl se vzít si zpět to, co mu patřilo v éře Sovětského svazu. Poslední válka mezi Armény a Ázerbájdžánci skončila v roce 1994 příměřím, Karabach získali Arméni, ale ne oficiálně. Území se stalo tzv. sporným a nikdo jej diplomaticky neuznal. Posledních pětadvacet let je ale Náhorní Karabach neboli Arcach obýván jen Armény, Ázerové byli odsunuti. V klidu zde žilo 150 000 karabašských Arménů, rozvíjel se turismus, měli svůj parlament, prezidenta i stadion. A armádu. Vše spadající pod kontrolu Arménie. Jenže 27. září se všechno změnilo.

Válka měla být krátká, útok byl mohutný, vedený raketami, dělostřelectvem i drony. V prvních čtyřech dnech přišli Arméni o většinu skladů zbraní a několik set vojáků, zejména mladých mužů, kteří teprve byli na vojně. Jak přiznal až nyní premiér Pašinjan, arménský systém protivzdušné obrany přestal být funkční po čtyřech dnech. Údiv nad tím, že Arméni dokázali bojovat s přesilou celých 44 dní, vyjádřil i ruský prezident Putin. Na obě země bylo přitom kvůli zamrzlému konfliktu uvaleno zbrojní embargo. Přesto se zbrojilo, intenzivně nakupoval zejména Ázerbájdžán, a to hlavně od Turecka, Izraele, Ruska, Pákistánu, Číny, Ukrajiny či Běloruska. Šlo o stovky miliard dolarů, kterými Ázerbájdžán disponuje zejména díky prodeji ropy. Ropovod vede přes Turecko dál do zemí EU. Třeba Česká republika pokrývá 40 procent své spotřeby právě z Ázerbájdžánu. Mnoho evropských zemí nakupuje z Ázerbájdžánu také proto, aby rozmělnily svou závislost na ruské ropě a zemním plynu. Arménie získala zbraně z Ruska, ale rozhodně ne v takové kvalitě a množství. Je podstatně chudší, nemá zásoby důležitých komodit. Navíc Arménii až do roku 2018, kdy proběhla revoluce, ovládaly rodiny oligarchů, které prosluly velkou korupcí a devastací země. Bývalý prezident Kočarjan, který je v politice aktivní už od roku 1994, nyní čelí trestnímu stíhání.

Ázerbájdžán a Turecko si vzájemně dobře vypomohly. Turecko vybudovalo moderní a úspěšný zbrojní průmysl a ázerbájdžánské petrodolary pomohly jeho upadající ekonomice. Nemluvě o tom, že získáním podstatné části Karabachu se Turecko blíží snu o obnově osmanské říše. Turecká armáda bude nyní rozmístěna na územích nově získaných Ázery. Arméni se obávají, že se Turci nezastaví a že směřují k pokračování genocidy, kterou na nich spáchali v roce 1915.

Hořící Karabach

Arméni nyní přijdou o 80 % Karabachu a přilehlé ázerbájdžánské území, které získali během předchozí války. Do čerstvě dobytých vesnic už si lidé nemohou ani pro věci. „Jakmile začali ostřelovat Avetaranos, utekli jsme a vše tam nechali, nebyl čas. Mám tam dobytek, dům, traktory,“ svěřuje se Alexandr, starší muž s hustým knírkem, který přišel žádat o pomoc Červený kříž ve Stěpanakertu. Ví, že domů už se nepodívá. Taková je realita.

Lidé v tzv. sporných oblastech dostali na vyklizení domů a opuštění oblasti pět dní. Kousek od vyhlášených termálních pramenů Zuar potkáváme Igora. Dolů k silnici navezl všechen svůj nábytek a nyní jej nakládá na korbu starého kamazu. Sedačku a křesla, skříně a navrch koženkové židle. „Pojedu do Arménie, jako všichni, ale kam půjdu, nevím. Mám na pastvinách 80 koní a sto krav. Co s tím? Už jsem vyčerpaný, žil jsem tam dvacet let, budoval hospodářství. Teď z toho nezbylo nic.“

Většina lidí se v horách živí chovem dobytka, obdělávají pole, sady, vinice. Je to chudý kraj. Dobytek je jediný majetek, je ho třeba dostat pryč. Kolem vesnic v horách potkáváme muže na koních s kalašnikovy přes rameno. Ženou stovky ovcí a krav směrem do Arménie. Každý bere vše, co se dá. Někteří ještě rychle sklízejí hrušky, jiní kácejí stromy. Muži lezou na sloupy vedení, přestřihují dráty a sundávají lampy veřejného osvětlení. Jiní odmontovávají okna, okapy, střechu – vše, co má nějakou hodnotu. Pak přichází nejtěžší krok. Zapálit svůj vlastní dům. Ve vesnici Dadivank, kde stojí už od čtvrtého století jeden z nejstarších křesťanských klášterů, hoří skoro všechno. Kromě kláštera a jednoho z domů, kde si zbudovali post ruští mírotvorci. V klášteře se všichni loučí se svými domovy i se zemí, kterou budou muset opustit. Prastarými zdmi se nese zpěv arménské umělkyně Ivety Mukučyanové, který stahuje žalem hrdlo.

„Do zítra musím být pryč, je nejvyšší čas, nic jim tu nenechám. Společně žít nemůžeme, Ázeři by nám uřízli hlavu. Dům jsme se ženou budovali patnáct let, vyrostly tu naše děti. Ve vesnici jsme měli školu, školku, obchod. Jezdilo sem hodně turistů, oba jsme měli práci. Teď nemáme nic,“ říká Narek z vesnice Karvachar. Před chvílí škrtl sirkou a nyní sleduje, jak se plameny prodírají ven z oken jeho ložnice. „Chci být sám, nezlobte se,“ říká a odchází za dům. V očích slzy. Oheň spolu se zdmi domu pálí i kus jeho srdce…