Babišova vláda posiluje moc, prý na záchranu civilizace

Krize, krize, krize!

Babišova vláda posiluje moc, prý na záchranu civilizace
Krize, krize, krize!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Šéf vlády se z obrazovky tvářil vážněji než obvykle a hlas mu zadrhával. „Brutální krize, krize, krize právě začíná,“ řekl divákům a vyhlásil opatření. Zákaz vycházení a povinné nošení roušek, k tomu uzavření hranic budou platit od úterý 17. března, pěti hodin ráno. „Není jiná možnost,“ vysvětlil. „Buď půjdeme do karantény, nebo pandemie krutě a tragicky rozvrátí naší zemi.“ V pozici vládního šéfa si lze představit Andreje Babiše, který vyhlásil stejná opatření, šlo ovšem o venezuelského diktátora Nicolase Madura. Zdejší premiér nepředváděl antickou tragédii jako Maduro, ale na tiskovce vlády 18. března všechno oznámil jakoby mimochodem. „Situace je sice vážná, je skutečně potřeba to brát velice vážně, ale my si myslíme, jsem o tom přesvědčen, že to zvládneme,“ naladil diváky optimisticky, aby hned upozornil: „A já bych začal s tím asi nejdůležitějším, to, že naše vláda nařídila povinnost nosit jakoukoli ochranu úst a nosu na veřejnosti a platí to od dnešní půlnoci.“ Pak následoval jako obvykle sáhodlouhý proslov o všem možném.

Venezuela ani Česko sice občanům roušky nedodaly, ale vyzvaly, ať si je nějak zajistí sami. Maduro doporučil rodinám, ať si masky seženou či vyrobí „s vynalézavostí sobě vlastní“, také Babiš podotkl, ať si každý obstará „jakoukoli ochranu úst a nosu“. Teprve později začali členové vlády oslavovat skvělou improvizaci Čechů, kteří stejně jako občané Venezuely začali šít ve velkém textilní roušky. Významnější je okolnost, že se v obou zemích musí nosit roušky kdekoli mimo vlastní domov, na liduprázdné ulici, v městských parcích a teoreticky také v lese. Tím prozrazují shodnou inspiraci.

Zvyk chránit dýchací cesty před infekcí rouškou pochází z Asie, která ovšem v případě pandemie koronaviru nabízí dva možné přístupy. Na jedné straně diktátorský čínský režim, který roušky nařizuje, na druhé straně Koreu, která jejich nošení pouze doporučuje. Pokud evropské i americké země sázejí na roušky, volí obvykle korejský vzor, pouze někdy je nařizují nosit v supermarketech jako v Rakousku, případně ještě v dopravních prostředcích jako v německém městě Jena. Nebo v Turecku. Češi spolu s Venezuelci však volí čínskou cestu, že člověk nesmí bez roušky vůbec ven, a jejich vládci to dokumentují i dalším detailem, že stejně jako prezident Si Ťin-pching hovoří z televize k národu s rouškou na nose. O týden později vyhlásilo absolutní povinnost roušek ještě Slovensko.

Není důležitý nekonečný spor o to, jestli roušky pomáhají proti přenosu koronaviru, jestli jsou zbytečné, nebo dokonce škodí. Nepochybně jsou příkladem, jak se boj s nákazou stává prostředkem k prosazování politických a mocenských cílů. Při zavádění roušek nemusí nutně jít o snahu ochránit občany, ale mohou se také použít jako mocenský prostředek k jejich ovládnutí. Pokud se roušky nařídí, tak se tím demonstruje, jak je člověk závislý na státu a jak musí bezpodmínečně poslouchat politika či experta, jehož pozice tím zase významně posiluje. Vždyť je mohl nařídit zcela suverénně, nemusel se ohlížet na zákony, na parlament ani na to, jestli vůbec jsou k dispozici, nemusí veřejnosti nic zdůvodňovat. Čím tvrdší zásah, tím se jeho pozice stává silnější. Příkladem může být takřka úplný zákaz opustit republiku, kterým se Česko vrací před listopad 1989, do časů, kdy bylo možné občanům nařídit cokoli.

Přitom nejde říci, že současný způsob vládnutí někomu příliš vadí. Průzkum společnosti STEM pro Seznam ukázal, že ještě v posledním březnovém týdnu oceňovalo vládní postup v boji s koronavirem 83 procent občanů. Na dotaz, která tři opatření jsou v boji s nákazou nejlepší, měly v průzkumu National Pandemic Alarm z minulého týdne nejlepší ohlas tři z těch, která obyvatelstvo nejvíc omezují, konkrétně uzavření hranic (65 procent), povinné roušky (49 procent) a omezení pohybu (43 procent). Pokud lidé vládě vůbec něco vytýkají, pak to, že situaci podcenila. To tvrdí polovina dotázaných, tedy většina z těch, kdo mají nějaký názor.

Češi ocenili, když triumvirát Babiš–Hamáček–Prymula vyřadil ze hry parlament a začal řídit životy obyvatel Česka vládními dekrety a příkazy. Může to být podmíněno obavami z infekce, v každém případě však značné části populace nevadí přinejmenším dočasně přijmout postavení nedospělého dítěte, kterému může starší vychovatel přísně nařídit cokoli. Důvěru v politiky nezviklal ani jejich způsob vysvětlovat nejdrsnější kroky tím, že si za to lidé mohou sami. Pendlerům se zakázalo jezdit přes hranice, protože se někteří z nich po návratu z práce neuklidili domů, ale chodili po městě a ohrožovali spoluobčany koronavirem, který mohli v cizině chytit. Obchodní centra byla zavřena, protože se v nich shromažďovala nezodpovědná mládež. Nařízení, že policisté mohou přímo na ulici částkou až deset tisíc korun pokutovat člověka, který si třeba jen na okamžik sundal masku, vysvětlil skvělým projevem policejní prezident Jan Švejdar: „Prosím vás, je to o tom, že 99 procent lidí, občanů České republiky, naprosto respektuje úhrnné zákazy a opatření. Prostě je tady určitá skupina lidí, kteří to nedodržují, anebo dělají schválně, a právě kvůli těmto lidem je toto opatření navrženo,“ řekl na tiskové konferenci. Dostat se do „určité skupiny lidí“, která nedodržuje opatření, když je 99 procent občanů dodržuje, by jistě nikdo nechtěl. Těžko taky bude proti policejní pravomoci protestovat, protože by se dostal do podezření, že do této skupiny patří. To je návrat normalizační mentality, tedy postoje lidí žijících v diktatuře.

Rozhodovat bez zdržování

Na první pohled není třeba ztrácet hlavu. Odejde koronavirus a svět se opět vrátí zpátky, dost možná do předkrizových poměrů. I kdyby se tak stalo a vláda uznala, že občanům nic nehrozí, odvolala nouzový stav a přestala by organizovat život každého jen svým nařízením, přesto se odehrál experiment, jehož výsledky bude možné využít. Už sto let běží v evropských politických salonech debata, jak velkou část zákonodárné moci je nutné předat z parlamentu vládě, aby stát vůbec mohl fungovat, ministři zvládli složitou agendu a ještě uměli reagovat na nečekané události. Tato debata ještě neskončila jednoznačným závěrem, proto se právě v jejím rámci mohou uplatnit argumenty pro trvalé posílení premiéra a ministrů na úkor zastupitelského sboru, jak se to teď zkouší během nouzového stavu.

V třicátých letech minulého století získala velký ohlas škola funkcionalistů, kteří požadovali, aby parlament delegoval značnou část zákonodárných pravomocí na vládu. Důvodem byly rostoucí nároky obyvatelstva na zabezpečení, doplněné velkou ekonomickou krizí. „Při jednoduchém schématu rozdělení státní moci na tři pilíře (exekutiva, legislativa, justice) nemůže vláda úkoly této doby vůbec zvládnout,“ napsal Američan James Landis a požadoval zásadní změny. Později spolupracoval s prezidentem F. D. Rooseveltem na plánu „New Deal“ pro obnovu Ameriky. Zhruba stejně popsal problém ekonom Antonio Salazar, který se proslavil jako úspěšný portugalský diktátor. Dokonce předpokládal, že se tradiční demokratické systémy musí zhroutit, protože se „státní instituce musejí přizpůsobit nové sociální a ekonomické situaci“, a sám pro jistotu vyřadil parlament z provozu.

Nejvlivnějším teoretikem přesunu zákonodárných pravomocí na vládu se stal německý myslitel Carl Schmitt, který zahájil svou vědeckou práci obhajobou Hitlerova režimu. Podle něho měl nepochybnou výhodu v tom, že přehradu mezi vládnutím a tvorbou legislativy úplně zrušil. Vládce se nemusel zdržovat debatami s legislativci o obecně platných normách, ale mohl rozhodovat a okamžitě jednat tváří v tvář konkrétním událostem. Jak připomíná politolog Peter Lindseth, Schmitt po katastrofě druhé světové války a milionech zmařených životů musel připustit, že přenos pravomocí z parlamentu na vládu musí mít nějaké meze. Také rozhodování vlády nemůže úplně opustit právní rámec, protože by se stalo pouhým bezprávím. Jedině parlament také může prověřit, jak se vládní úmysly mohou dotknout práv jednotlivců.

V této podobě už bylo Schmittovo učení přijatelné i pro demokratické státy, které po válce významně posílily exekutivu na úkor parlamentu, jak o tom svědčí například de Gaullova státní reforma ve Francii, anebo možnost rozhodovat jen pomocí vládních nařízení či pomocí nezávislých expertů. Dnes, v období nouzového stavu, mohou jednotlivé vlády znovu zkoušet, jaké to je, vládnout úplně neomezeně jen pomocí dekretů, které stačí předložit sněmovně ke schválení ex post, pokud ji vůbec brát na vědomí. Kritiku už si vysloužil maďarský premiér Viktor Orbán, který si nechal ústavní většinou parlamentu odhlasovat dalekosáhlý zmocňovací zákon, s jehož pomocí může svou novou pravomoc konzervovat natrvalo. Sotva bylo náhodou, že si právě v období nouzového stavu také tuzemská vláda vyžádala od ministra obrany Lubomíra Metnara návrh mechanismu, jak přenést zákonodárnou pravomoc z parlamentu na vládu, nebo dokonce rovnou na premiéra, samozřejmě jenom v krizových časech.

Nekamenujte ministry

Dnešní vlády to mají těžké. Veřejností i předními mysliteli jsou stíhány, že včas neztlumily společenský život a nechaly zbytečně zemřít stovky lidí. Příkladem takového myslitele je Francouz Robert-Walter Redeker. Proti tomu se ozývají ještě slavnější Peter Sloterdijk a Giorgio Agamben, podle kterých je nepřípustné, aby vlády obyčejnou chřipku zneužily k budování totálně dohlížitelského státu. Politiků se proto zastal další slavný filozof Alain Finkielkraut, který připomněl, že v této chvíli je těžké se zavděčit, v každém případě je však třeba ocenit, že vlády daly přednost záchraně životů před penězi. Život starců, kteří jsou dnes nejvíc ohroženi, má přece „stejnou hodnotu jako život člověka v plné síle“. Pokud Evropa dodrží tento princip, tak překoná současný nihilismus a zůstane civilizací, míní Finkielkraut. Nabízí tím politikům do značné míry bianko šek, o to víc by si však měli dávat pozor, aby zbytečnou šikanou a účelovými mocenskými tahy sami svou civilizační misi nezpochybnili.