Komentář Bohumila Doležala

Politická situace: kolik je vlastně hodin?

 
Komentář Bohumila Doležala
Politická situace: kolik je vlastně hodin?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jaký čas vlastně ukazuje politický orloj České republiky? Obvyklá odpověď zní: „je za pět minut dvanáct“. Naposled s ní přišli aktivisté z „Milionu chvilek pro demokracii“. Není to nic originálního. Za pět minut dvanáct je u nás už skoro pět let. Pět let nám něco „hrozí“, pět let tu „jsou určitá rizika“.

Zde je stručná rekapitulace toho, co vše se semlelo v té době, kdy bylo pořád za pět minut dvanáct. V přímé prezidentské volbě byl v lednu 2013 zvolen do čela státu autokrat a rusofil s přezíravým postojem k ústavě. V létě, po spektakulárním policejním přepadu úřadu vlády, se zhroutila Nečasova vláda a Poslanecká sněmovna se pak dokázala sjednotit jen na tom, že se sama rozpustí. Výsledkem voleb do PS v říjnu téhož roku bylo, že se demokratická pravice stala na politické scéně okrajovou silou, demokratická levice (ČSSD) dosáhla hubeného vítězství a významný úspěch zaznamenala „rodinná firma“ Andreje Babiše, od této chvíle konglomerát soustřeďující obrovskou hospodářskou, politickou a mediální moc. Všechny další volby prohlubovaly tuto proměnu českého politického systému. A konečně se v říjnu 2017 dotvořil nový establishment: Poslaneckou sněmovnu od té doby ovládá Andrej Babiš s okamurovci a komunisty, ČSSD spadla na stejnou úroveň bezvýznamnosti, na níž jsou ostatní demokratické strany. Vládne Babišova vláda, opřená jedině o důvěru prezidenta Zemana. A ten si v lednu 2018 pojistil další pětiletý mandát hlavně proto, že se české „občanské společnosti“ nepodařilo vygenerovat pro druhé kolo volby důstojného protikandidáta.

To hlavní, co se stalo, je: „Staré pořádky“, to jest polistopadový demokratický režim, jsou v troskách. A po tom všem je přitom pořád za pět minut dvanáct. Vzniká otázka: fungují nám ty hodiny vůbec?

Podivné bezčasí a proměny, které se v něm odehrály, vzbudily nakonec, když už vlastně bylo po všem, v české veřejnosti jakýsi nepokoj. Proběhly demonstrace, které se konečně týkají podstaty věci: tou je, stručně řečeno, nejen Zeman, ale zároveň a především Babiš (před dvěma roky tu ještě fungovala jakási autocenzura, o Babišovi se ve slušné „občanské společnosti“ moc mluvit nesmělo). Ty demonstrace jsou nepřehlédnutelné, i když pořád o hodně slabší ve srovnání s těmi, které pamatujeme nejen z roku 1989, ale i z druhé poloviny devadesátých let. V Praze se schází řádově daleko víc lidí než v ostatních velkých městech ČR, počet zúčastněných neroste, spíš stagnuje. A demonstrace jsou (až na výjimky) tak podivně beztvaré, že to po devátém dubnu vzbudilo jakési rozpaky u vícero komentátorů.

Alexandr Mitrofanov na serveru Novinky.cz například hovoří v souvislosti s pražským protestem, na němž se výrazně profiloval spolek „Milion chvilek pro demokracii“, o „hustých, ale nesmyslných hodinových skandovačkách bez reálných požadavků či představ, co dál“. A realisticky upozorňuje, že „v roce 1989 stáli proti milovníkům svobody pohasínající komunisté, dnes jsou na druhé straně barikády mnohočetní spoluobčané, kterým se Zemanova a Babišova země zamlouvá“. A Martin Fendrych z Bakalova hájemství Pravdy a Lásky píše v Aktuálně.cz: „Hodinu skandovat hesla, místy slaboduchá, je poměrně dost málo. Po deseti minutách se normální aktér demonstrace začne cítit divně.“ (To je řečeno velmi decentně). A podotýká: „Platí však, že máme zvolené poslance, strany odpovědné za vývoj v Česku, a s těmi, které hájí demokracii, má smysl spolupracovat. Jinak je to jen skandování hesel, hezká chvilka, kdy se srotí lidé podobného názoru, nic víc.“

Jistě, ozývají se i optimistické hlasy, například ten Pavla Šafra ve Foru 24 z 10. dubna. Síla takového protestu je prý ve schopnosti protestujících vyjádřit transparentně naléhavost a palčivost stávajících problémů a také schopnosti ukázat cestu k řešení dlouhodobé společenské a politické krize. „Voličů, kteří podporují myšlenky současných demonstrantů, je mnohonásobně více, než kolik jich vidíte na ulicích“, a „ty ulice jsou často plné aktivních a sebevědomě vystupujících lidí“. V každém případě tu existuje jakási názorová pluralita, přičemž zrovna to, co píše pan Šafr, mi připadá jako pouhá novinářská rétorika. Snad to souvisí s tím, že formálně vzato oslovuje prezidentova mluvčího Ovčáčka.

V této situaci cítí účastníci protestů (tedy aspoň někteří) potřebu pokračovat a stupňovat protesty. Obava, že by všechno mohlo zase usnout, je pochopitelná. A tak aktivistická skupina AUVA (existuje už přes rok, zkratka znamená „Andrejovy účtenky vrátíme Andrejovi“) přitvrdila. Jde vlastně, pokud tomu dobře rozumím, o facebookovou skupinu, v současné době má 4600 členů. A na konci minulého týdne zveřejnila (zase na facebooku) výzvu „Teď není na co čekat! Babiši, tohle ne! Příště barikády!“. Žádají oligarchu, aby „okamžitě přestal jednat o vládě založené na podpoře komunistů a extremistů“. Prohlášení mělo, jak se zdá, retroaktivní účinnost, Babiš oznámil, že bude jednat opět s ČSSD, už ve čtvrtek večer. Je bohaté na vykřičníky (Požadujeme! Nechceme! Nikdy se nesmíříme!) a ohlašuje tvrdé sankce: „Když nebudete schopný či ochotný a námi jednat, naše další akce budou mnohem intenzivnější a nebudou se odehrávat jenom na náměstích“. Ty „nebudou už jen pokojné, jsme připraveni svolat masové demonstrace a pochody do všech přilehlých únikových ulic ze sněmovny, ve kterých se může demonstrovat, a tím vám znemožníme odchod za sněmovny. Protest ukončíme až v pozdní hodinu“. Představa masových demonstrací a pochodů v křivolakých malostranských uličkách napovídá o tom, že organizátoři zjevně nejsou z Prahy. Není jasné, zda blokáda bude platit jen pro Babiše, nebo pro všechny poslance ANO, nebo snad pro všechny politiky, co nemakali a kradli.

Po tomto vyhlášení pak v úterý 17. dubna v 19. hodin proběhne demonstrace na Václavském náměstí. Tentokrát bude program, „vystoupí zástupci politických vězňů, hudebník(ci) a další zástupci občanů, kteří mají k tématu co říct“. Následuje pochod na Hrad, během něhož si „občanská společnost“ na „politiky“ (politici zjevně nejsou občanská společnost) posvítí.

Je mimo vší pochybnost, a nechci to jakkoli problematizovat, že organizátoři to vše myslí dobře. Jenže otázka zní: co to vlastně je, co to znamená? A samozřejmě nejde jen o tuto jednu demonstraci, jde o celou vlnu protestů, kterou teď zažíváme. Jistě, je to všechno výraz spontánní nespokojenosti s poměry. Ale je to výraz nezadržitelně se probouzející „občanské společnosti“, která smete, nebo občerství (nebo snad zároveň smete a občerství) zpuchřelý, zkostnatělý svět politiky? Nebo je to projev smrtelných křečí, v nichž se ocitlo společenství, které si po listopadu 1989 zvyklo na určité standardy občanských práv a svobod (přiznejme si to, dosti vysoké, i když mnozí u nás nad nimi čím dál tím víc ohrnovali nos), a teď správně tuší, že o ně co nejdřív přijde? A přitom ty lidi nenapadá nic kloudného, co by proti tomu mohli udělat? Jistě, ve středu ráno budeme zase o fous moudřejší. A docela rád bych se mýlil. Jenomže takhle snadno a rychle všechno, co jsme všichni za posledních pět let společně a důkladně zčunili, zase nenapravíme. Bude to trvat měsíce či spíše léta a bude to stát pot, slzy a krev, jak kdysi říkal Winston Churchill. A je třeba odlišovat skutečný, reálný svět, v němž fyzicky žijeme, od virtuálního světa sociálních sítí.

16. dubna 2018