Podívám se na to ráno, odpověděl americký prezident Lyndon B. Johnson na sdělení sovětského velvyslance o chystané invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Výrok je zaznamenám v dokumentech amerického ministerstva zahraničí, které do češtiny poprvé přeložil a opatřil komentářem Tomáš Smetánka. Kniha Podívám se na to ráno nyní vychází v Edici Echo. „Zaujalo mě, jakou literární hodnotu mohou mít úřední dokumenty. Pro mě to představuje velmi čtivou věc, která svou zajímavostí není o nic menší než krásná literatura,“ říká v rozhovoru pro Echo24 Tomáš Smetánka.

Svou knihu jste pojmenoval „Podívám se na to ráno“. Název se odvíjí od reakce amerického prezidenta na zprávu sovětského velvyslance o invazi do ČSSR. Co pro vás prezidentova reakce znamená?

Je šokující. To, jak tehdy americký prezident přijal zprávu o invazi, je opravdu překvapivé. Nemohla to pro něj být informace, na niž by nebyl připraven. Věděl, že invaze hrozí, ale zareagoval chabě, nezřetelně a vyhýbavě.

Co sovětskému velvyslanci odpověděl?

Bezprostřední reakce byla: Děkuji vám, že jste mi to řekl, podívám se na to s Ruskem (ministrem zahraničí USA Deanem Ruskem – pozn. red.) ráno a dáme vám vědět. Abychom byli féroví, dodejme, že se to tak neudálo, nepodíval se až ráno. Ať už z impulsu prezidenta nebo jeho okolí začala hned po odchodu sovětského velvyslance americká vláda jednat, byla svolána Národní bezpečnostní rada. Proč řekl, že se podívá až ráno, se můžeme jen dohadovat.

Novou knihu Podívám se na to ráno si můžete objednat zde.

A jak měl podle vás zareagovat?

Představoval bych si, že když sovětský velvyslanec řekl, že invaze se konala na žádost československé vlády a aby byl zachován mír, prezident měl být připraven a vyjádřit nesouhlas a odpor. Což se nestalo. Velvyslanec byl týž, který v roce 1962 přišel Američanům sdělit, že SSSR nerozmisťuje žádné rakety na Kubě. Měli s ním tedy zkušenost z karibské krize, kdy je taky nepravdivě informoval. Ale zjevně k němu přistupoval prezident jako k důvěryhodnému poslu, s nímž si i lidsky rozuměl.

To také vyplývá z dokumentů?

Ano, z přepisu rozhovoru. Americký prezident hovořil s velvyslancem SSSR poměrně dlouho a část, kdy mu velvyslanec přečetl zprávu o invazi, tvoří asi tak pětinu celého rozhovoru. Zbytek se týká rodinných, osobních a dalších záležitostí. A navíc velvyslanci na konci vzdává Johnson kompliment.

Sám jste byl velvyslancem v Jordánsku, Číně, Jižní Koreji nebo Indonésii. Mají i dnes velvyslanci takové blízké vztahy s vrcholnými politiky?

Myslím, že to tak je. I ve věku znásobených komunikačních možností je tento osobní vztah a možnost věc prezentovat nejvyšším představitelům osobně zachována.

Jak vypadaly americko-sovětské vztahy krátce po okupaci?

Americké vládě šlo víc o jiné věci než o osud demokratizačních změn v Československu. Primárním zájmem bylo zachovat stabilitu v Evropě a pokud možno rozvíjet a zlepšovat vztahy s SSSR. Tomu se reakce USA přizpůsobila. Samozřejmě bychom si byli přáli, aby reakce byla ráznější. Americká vláda zareagovala v rámci OSN, zrušila Johnsonovu návštěvu v SSSR, jež se plánovala, a podnikla další drobné kroky, jako bylo třeba zrušení chystaného turné minnesotského orchestru po Sovětském svazu.

Ve vaší knize je i pasáž o tom, že se USA po invazi do Československa obávaly invaze do Rumunska. Opravdu to hrozilo?

Rumunsko sledovalo trochu nezávislejší zahraniční politiku a přepadení Československa se neúčastnilo. Možná proto Američané chvíli vážně pracovali s informací, že by mohla následovat invaze i do Rumunska, a dali na srozuměnou, že to nedopustí. Ale když ty dokumenty čtu, připadá mi, že to mohla být šikovná manipulace SSSR, vytvořit předstíranou hrozbu a pak jakoby ustoupit.

Zajímavý je taky záznam z května 1968, prakticky jediný, který navrhuje, jak možnému sovětskému vpádu do Československa předejít. Náměstek ministra zahraničí Eugene Rostow tehdy napsal memorandum, které začínalo konstatováním, že když USA nezabránily komunistickému puči v Československu v roce 1948, byla to jedna z nejvážnějších chyb poválečné zahraničí politiky. Kdybychom tomu zabránili, mohli bychom se vyhnout studené válce, domníval se Rostow a podobnou chybu by podle něj USA neměly opakovat. Nastínil tam několik kroků, které vypadají velmi racionálně a pro Sovětský svaz by znamenaly zřetelné varování. Na tomto dokumentu je poznámka druhého náměstka ministra: Nesouhlasím ani s analýzou, ani s doporučením. A pak je tam závěrečná poznámka ministra zahraničí. Já taky ne. Tím to spadlo pod stůl.

‚Jedna věta zůstala neodtajněná‘

V knize jsou publikovány dokumenty v češtině dosud nezveřejněné. Jak jste se k nim dostal?

Jsou odtajněné minimálně deset let. Já jsem si prohlížel veřejně přístupný soubor dokumentů o zahraniční politice USA a řekl si, že by bylo zajímavé se podívat na rok 1968. Zjistil jsem, že jsou tam věci obecně neznámé, které u nás nevyšly, a rozhodl jsem se je tedy publikovat. Snad jen jeden dokument vyšel v roce 1996 ve sborníku dokumentů k mezinárodním souvislostem pražského jara.

V dokumentech k invazi do Československa nicméně zůstala jedna neodtajněná věta. Proč?

Myslím, že se to týká potvrzení informací o invazi, tedy že jde o utajení zdroje jedné informace. Zdroj je zřejmě stále identifikovatelný.

Jaký mají dokumenty původ? Jde o stenografické záznamy, jaké známe třeba ze zasedání parlamentu?

Je to různé a i díky tomu je celý soubor velmi zajímavý. Jsou to záznamy rozhovorů, které napsali jejich účastníci. Jako když americký náměstek ministra zahraničí obědval s československým velvyslancem a potom z toho napsal záznam toho, co probírali. Pak jsou tam přepisy rozhovorů, například mezi velvyslancem a prezidentem, z magnetofonového záznamu. A to jsou ty nejzábavnější, zachováno je totiž vše, i hlouposti, které padly. Zaujalo mě, jakou literární hodnotu mohou mít úřední dokumenty. Pro mě to představuje velmi čtivou věc, která svou zajímavostí není o nic menší než krásná literatura.

Podívám se na to ráno je první kniha, kterou jste napsal?

Jsem autorem ideje knihy a tím, kdo vybral dokumenty, přeložil je a opatřil komentářem. A ano, v tomto slova smyslu je to moje první kniha.

Než jste se dal na diplomatickou dráhu, pracoval jste jako novinář. Byl jste jedním z prvních porevolučních šéfredaktorů Lidových novin. Mají tyto dvě profese něco společného?

V mém případě ano. I jako novinář jsem se zabýval zahraničně politickými záležitostmi. Společné mají profese i to, že se co nejdůvěrněji snaží poznat situaci v dané cizí zemi a snaží se proniknout do zahraničně politického problému.