Frontman kapely, skladatel filmové hudby, filmový režisér, pedagog, divadelní herec, rozhlasový improvizátor. Je málo věcí, kterými by Petr Marek nebyl. Každý z jeho projektů bývá jiný, názory ale tříští všechny. Někdo má jeho filmy za amatérské a nekoukatelné a hudbu za lacinou a stupidní, jiní na něj nedají dopustit. Karel Och, umělecký ředitel festivalu v Karlových Varech, označil jeho poslední film Nic proti ničemu za nejlepší český film, jaký za posledních několik let viděl, a na hudební scéně se z Midi lidi během let stala jedna z mála českých kapel, které jsou hudebními kritiky dobře hodnoceny a zároveň na ně na tuzemské poměry chodí poměrně hodně lidí. Petr Marek naplňuje klišé o tvůrci, kterého můžete milovat, nebo nenávidět, lhostejný vám ale nebude.

Přijde mi, že jste vždy cítil až obsesivní potřebu nespadat do žádné subkultury. Co stojí za vaší averzí vůči tomu, „někam patřit“?

To je možná otázka na psychoanalytika. Vždycky mě ničila představa, že jedni jsou depešáci a druzí metalisti. Já se strašně snažil nebýt nic, chtěl jsem být normální. Vlastně to je možná snobismus na druhou. Inspirovali jsme se u kamarádů, co nosili to nejblbější a nejnudnější oblečení, aby to v těch našich šestnácti letech nevypadalo, že moc chceme někam patřit. Pak na to vymysleli slovo normcore a už i z toho se v jednu chvíli stal trend.

Už na škole jste přitom s pár kamarády založil Unarclub, který později spojoval literární, divadelní, filmové, improvizační i hudební aktivity. Na Hranice na Moravě a tehdejší dobu to byl ojedinělý fenomén, kolem kterého se vytvořilo cosi snad až mytologického. S čím jste do toho tehdy šli?

My jsme to v těch patnácti letech naivně založili dva měsíce před revolucí, v září 1989, jako „sdružení ideologicky nenarušených občanů“. Začali jsme psát do místního regionálního tisku a to jsme pojali dost performativně. Měli jsme tam neškodný mystifikační obsah, kde jsme referovali o kulturních událostech, které se nestaly, o pro Hranice nepřípadných vystoupeních divadel, která se nikdy neuskutečnila, a podobně. Sami na sebe jsme si pod cizím jménem psali negativní recenze. Říkali jsme tomu tehdy postpopularita. Člověk má chuť mít publikum a zároveň to automaticky ironizuje.

Protože se podvědomě bojí odmítnutí?

U mě to vždycky bylo o souboji ambicí a strachu z ambicí. Cítím v sobě nutnost shazovat sám sebe. I filmy, které jsem dělal, si vždycky záměrně podkopávaly nohy, ve výrazu i stylu. Když jsem v osmnácti objevil kapelu Pulp, říkal jsem si, aha, ono si z té hudby jde dělat i legraci, a přitom jsou to krásné písně a je tam cítit to srdce. Třeba Muzikant Králíček fungoval právě tak, že si dělal legraci z nějakých našich oblíbených či neoblíbených stylů. Já nemám moc rád poslouchat retro, ale zároveň ho částečně i dělám, takže si v tom protiřečím. A ještě navíc si často myslím, že ho nedělám. Pak ale zjistím, že jsem asi prostě už jenom starej.

Neštve vás, že pro většinu lidí jsou Midi lidi ta kapela, která má tu srandovní písničku Rád vařím?

Trochu jo. Sice kvůli tomu přijde víc lidí, ale pak se ukáže, že vlastně nepřišli kvůli hudbě, ale kvůli srandě. Chvíli jsem měl pocit, že nám „hloupne“ publikum, ne ve smyslu inteligence, ale v tom, za čím přišli. Přitom já texty beru úplně vážně a hudební nápady vlastně taky, ale do toho samozřejmě přidám spoustu debilit, třeba ve výrazu, nebo nějakých vtipů, které mě baví. Necítím se ale jako „hudební klaun“. To by mě nebavilo. Až asi na čtyři úplné blbosti jsou moje texty vážné a myslím, že vlastně docela civilní. Rád vařím jsme na koncertech přestali hrát už asi před třemi lety, protože nás to nebavilo. Když na nás někdo zakřičí, ať ji zahrajeme, odpovím mu, ať si ji pustí doma. A mám z toho radost.

Jde vůbec tohle sám sobě zakázat? Co když vás napadne něco podobně chytlavého a roztomile hloupého, nepůjdete s tím ven?

My jsme právě teď udělali snad ještě horší věc než Rád vařím. Je to sprosté a všechny by to bavilo, tak nevím, jestli to někdy vypustíme ven. Tohle si nejde připravit dopředu. Nejsem konceptualista. My jsme třeba chtěli naposledy udělat introvertní elektronickou desku, která by byla temná a kde se skoro nebude zpívat, a nakonec nám z toho vyšlo album, které je pozitivní, se spoustou letních kytar a nadějných textů.

Stala se z Midi lidi svým způsobem už mainstreamová kapela? V létě hrajete na Metronome festivalu po boku Tata Bojs, Umakartu a Zrní. V rámci tohohle „chytrého popu“ tu asi žádné větší kapely nejsou.

Myslím, že do mainstreamu moc nepatříme. Nás nehrají v rádiích. Nehrajeme na stadionech. Tisíc lidí přijde v Praze a v Brně, tisíc pět set už by možná nepřišlo. A já se snažím krotit se v sebevědomí. Přitom si myslím, že děláme pop. I v hudbě – stejně jako ve filmech – mám rád i méně divné kapely, stejně jako ty popové. Poslouchám od Cabaret Voltaire přes Einstürzende Neubauten až po Miro Žbirku.

Myslíte, že se už změnilo tuzemské vnímání popu? Že už to nemusí nutně asociovat něco příšerného a nevkusného, ale že může jít i o něco progresivního a originálního?

Myslím, že se to pomalu mění, ale nemám pro to žádný důkaz. Dobrých věcí tu je dost. Líbilo se mi Sporto, mám rád Ventolina, Mayen, I love 69 Popgejů a Opak Dissu. Zrovna u posledních dvou mi přijde, že dělají něco podobného jako my, když jsme začínali například s kapelou Kakaduo. V jiném žánru, ale v podobném duchu.

Často jste vědomě chtěl, aby vaše filmy vypadaly snad co nejhůř, co to jde. Kde se vzala ta vášeň pro brakovou estetiku?

Po Lásce shora, která běžela v kinech, jsme si řekli, že natočíme ten nejstrašnější amatérský film, co se dá. Já jsem od základu asi nějak naformátovaný estetikou domácího videa, zajímalo mě to od mých deseti let, kdy jsem si půjčoval strýcovu videokameru. Když jsem pak viděl Manžele a manželky od Woodyho Allena a Dogma filmy, byl jsem šťastný, že to někdo využil. Bude to asi libidózní záležitost. Zároveň mám rád i filmy, co vypadají úplně skvěle. Eyes Wide Shut od Kubricka, filmy Briana De Palmy. Když jsme s Midi lidi natáčeli klip k písni Lux, tak právě tam jsem si naopak řekl, že by to mělo mít až perverzně „krásnou“ estetiku, aby to zakrylo tu celkovou blbost. O filmové tvorbě mám strašně málo předsudků. Na FAMU studentům vedle sebe klidně pustím Tarkovského a Připoutejte se, prosím!.

Zdá se, že pro drtivou většinu českých diváků jsou vaše filmy těžko stravitelné, přitom nejsou nijak radikálně antidivácké, jak by se z mnohých reakcí mohlo zdát. Čím to je?

Podle mě je to tím, že v Čechách je málo vyvinutá filmová vzdělanost. Posledních pár let už je to lepší, ale dřív sem zvenku strašně málo chodily divné filmy, které jinde patří k normálnímu filmovému diskurzu. V sedmdesátých letech se tu navíc úplně přerušil vývoj divnějšího filmu, a to až do devadesátých let. Bylo tu dvacet let filmové díry, která byla vyplněná pohodovou televizní tvorbou, která se může líbit všem. Kvůli tomu je publikum nepřipravené na něco zvláštnějšího. Další věc je, že někteří lidé mají dojem, že všechno musí „fungovat“, a nemají v sobě takovou tu subverzivní tendenci. Když jsem ve dvaceti poprvé viděl Godardův film Pěstuj si pravačku, říkal jsem si, že to snad ani není možné, jak se to záměrně ničí samo zevnitř. Přišlo mi úplně úžasné, že je něco takového možné. Jinak ale rozhodně nemám žádný problém s funkčním mainstreamem. Z českých filmů mám kromě Chytilové a Ovoce stromů rajských jíme moc rád třeba Vrchní, prchni! a Kulový blesk.

Jednou jste řekl, že byte se styděl vzít si grant několik desítek milionů, natočit za to nezávaznou zábavnou komedii a vydělat na tom. Proč, není to naprosto legitimní přístup?

Mám takovou koncepci, že umění má být zadarmo. S tím, že když na to někdo má peníze a chce mi je za to dát, rád si je vezmu. Stejně tak ale zahraju za procenta ze vstupného v malém punkovém klubu. Brát si granty na věci, které nejsou společensky podstatné, mi přijde absurdní. A zrovna teď jsem si poprvé v životě zažádal o grant na film dřív, než byl dokončen. Odehrává se v roce 1989 a je o zakládání Občanského fóra na malém městě. Předtím jsem dostal grant dvakrát po dokončení filmu, a to jen na to úplně nejnutnější technické dodělání. To bylo třeba čtyři sta tisíc, aby to vůbec mohlo jít do kin. Já to prostě beru tak, že když někam přijedu a není tam po mně poptávka, tak nemám dostat ty prachy. A když tam ten člověk po mně má poptávku a to umění si na to vydělá, může mi to dát. Taková schizofrenní kombinace Václava Klause a komunismu.

Jak je na tom současná úroveň režie na FAMU? Často se možná až příliš automaticky a tendenčně hovoří o tom, že ta škola neprodukuje zdaleka tak zajímavé filmaře, jak by mohla. Čí je to chyba? Opravdu je tu méně talentů, než bývalo?

Při přijímačkách se obyčejně všichni shodneme na jednom či dvou lidech. O dalších pět až sedm se hádáme. Všichni, kteří se bavíme i s jinými lidmi ze škol, se shodujeme na tom, že je nižší vzdělanost, uchazeči o studium jsou méně připravení a vzdělaní než třeba před deseti lety. Je to zvláštní, protože teoreticky mají ke všemu mnohem snadnější přístup. Internet jim sice nabízí všechno, ale ve skutečnosti jdou do hloubky mnohem méně. Pro některé dvacátníky začíná historie filmu Tarantinem. Já sám nevím, jestli se úroveň školství opravdu snižuje, nebo co přesně za tím stojí. Ale cítit to tam je. Ale taky je to tím, že se hlásí mladší a mladší lidi.

Máme dostatek zajímavých a osobitých mladých režisérů?

Úroveň školy a filmaři, kteří se urodí, to jsou dvě věci. Myslím si, že v každém ročníku je minimálně jeden skvělý člověk. Třeba Olmo Omerzu, to je zrovna typ člověka, co přijde na FAMU a je to jen brána, která mu má otevřít dveře. Ten člověk ví ve svých dvaceti letech o filmu často víc než pedagogové, má načteno, nakoukáno – a ty mu občas jen trochu poradíš, někdy ani to ne. Z poslední doby se mi líbila třeba Cesta do Říma Tomasze Mielnika nebo Ondřej Hudeček a jeho Furiant. Ten mi přišel výrazově současný, což se na FAMU občas neděje. U nás to ale všechno souvisí ještě se všemi těmi produkčními systémy. Je výhodné dělat s Českou televizí, která to ale zároveň potřebuje mít pro všechny stravitelnější, jednak srozumitelností, jednak nekonfliktností. Samozřejmě Česká televize umí udělat výjimky, Prušinovský s Kobrami a užovkami, to, myslím, zrovna vyšlo docela dobře. Ale těch výjimek není tolik. Tím pádem se do toho nějací lidé rovnou vůbec nevlezou, občas zrovna ti nejzajímavější.

Pomohla by tedy především změna produkčního prostředí?

Myslím, že už se to děje. Přicházejí mladší producenti, někteří už začínají být etablovaní a už nemají tyhle návyky. Krize českého filmu je myslím zapříčiněná tou mezerou od roku 1968. Do škol se nedostávali zajímaví lidé, cíleně nevznikaly zajímavé věci. Etalonem českého filmu se pak stal normální příjemný pop typu Pelíšky, proti kterému nic nemám, ale jestli se tohle stalo tou metou, je to málo. Teď z té krize pomalu lezeme ven.

Byla tu kromě nové vlny vlastně někdy doba, kdy bychom byli nějak výrazně zajímaví i pro diváky odjinud? Není naivní něco takového vůbec očekávat?

Mám jednu kacířskou teorii, a sice že Češi vlastně nejsou v zásadě úplně kinematografický národ. Už jenom proto, že nemají tu kulturu a dlouhodobou výchovu. Možná že jsme více literárně sarkastický národ než filmově poetický. Nová vlna byl výron, který vycházel z celosvětového klimatu, a možná ani není potřeba a možnost to opakovat, jak se o tom často mluví. Vždyť tehdy byla nějaká nová vlna všude, není to žádná naše věc, ke které bychom se měli donekonečna odkazovat a snažit se ji resuscitovat.

Méně známé jsou vaše rozhlasové improvizační hry, přitom v rámci žánru je Radio Ivo (Petr Marek spolu s Johanou Švarcovou a Marianem Moštíkem, pozn. aut.) možná to nejlepší, co tu v Čechách máme. Vzhledem k tomu, že jde o naprostou improvizaci, je o to zajímavější, že ta vaše hodinová vystoupení jsou často mnohem zábavnější a lépe vypointovaná než předem připravené stand-up vystoupení českých komiků. Co vás k tomu přivedlo? Máte nějaké komediální vzory, od nichž jste se učil?

První rozhlasovou hru jsme nahrávali s kamarády, když nám bylo asi dvanáct. V sedmnácti jsem viděl improvizovat Jaroslava Duška a to mě nakoplo, abychom to dělali i dál. Vyrazili jsme na divadlo a měli pocit, že jsme vynalezli principy, které ale už dávno byly vynalezeny. Tehdy jsme si mysleli, že jsme první na světě, kdo něco takového dělá, to patřilo k tomu nadšení, co nás hnalo dál.

Radio Ivo je po těch letech už celkem ustálený pojem, pravidelně vystupujete, vaše představení vysílá Radio Wave. Funguje to pořád bez pravidel, záleží jen na tom, co vás ten večer zrovna napadne?

Je to čirá improvizace. Na začátku si vždycky pustíme rozhlas, a když uslyším nějakou větu, chytnu se jí a začneme od ní odvíjet příběh. Moje postava většinou bývá takový pseudokonsenzuální typ, Johanina je většinou trochu subka, trochu blbá, naivní holka, co ze sebe dělá něco jiného, než je. A Marian je ten divný třetí, co těm dvěma vždycky něco pokazí. Ale to nebyl nikdy záměr, neřekli jsme si nic dopředu, akorát to vyšlo tak, že nás baví zrovna tyhle postavy.

Přijdete mi jako ten typ intelektuála, který všechno intelektuálství co možná nejvíc shazuje. To je nějaký váš obranný mechanismus? Výsměch velkým slovům?

Velká slova mi vždycky přišla srandovní… ale umím někomu i říct, že ho mám rád. (smích) Zároveň i v těchhle krásných a romantických situacích jsem ochoten to zlikvidovat.