Historik Nikita Petrov o plíživém návratu stalinismu

Je možné démonizovat ďábla?

Historik Nikita Petrov o plíživém návratu stalinismu
Je možné démonizovat ďábla?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Náš stát dělá všechno pro to, aby nevznikla nezávislá svobodná historická obec, v níž se mohou historici navzájem kritizovat za pokřivení historické pravdy a mohou i kritizovat stát za propagandistické zneužívání historických faktů. Ale nic není ztraceno, dokud pracujeme, dokud to nevzdáváme a o něco usilujeme, říká ruský historik Nikita Petrov.

Česká televize nedávno odvysílala ruský seriál Zapomenutí vůdci. Jak ho přijala ruská historická obec?

Seriálu si v Rusku všichni všimli. Ale velkou společenskou diskusi nevyvolal z jednoho prostého důvodu: historici v Rusku a priori nevnímají to, co vysílá televize, jako něco seriózního, vědeckého a vůbec hodného pozornosti. Neřídí se to principy historické vědy, a dokonce ani publicistiky, ale spíše propagandy a
patriotismu. Objevila se řada kritických příspěvků v Nové gazetě nebo na Rádiu Svoboda. Ale diskuse mezi historiky se rozběhnout nemohla, protože ten seriál obsahuje tolik historických chyb, zkreslení, nepřesností a kiksů, že by nemělo smyl o tom vážně diskutovat. Diskutovalo se o něčem jiném: o tendenčnosti seriálu a o tom, proč dnes tak nabírá na síle. Co vede dnešní režim a autory seriálu k tomu, že se snaží udělat ze sovětských lidojedů svatoušky a ukázat jejich lidštější stránky. Je to další pokus, jak ve společenském vědomí přeonačit, vylepšit, změnit již existující pohled na minulost.

Byl v tomto smyslu seriál výjimečný, nebo je součástí širší a dlouhodobější tendence?

Je to součást širší tendence. Tak například pokud jde o úzce specializovanou disciplínu, která by se dala s nadsázkou nazvat „berijologie“, seriál nepřinesl nic nového. Zdůrazňování Berijových zásluh v oblasti obrany, vývoje jaderné bomby atd. se nelišilo od standardní snůšky ospravedlňujících argumentů, s pomocí
kterých dnes očišťují jména všech zločinců sovětského období. Berija v tom seriálu nevypadá v zásadě jinak, než jako ho předváděli už před deseti lety. Seriál nepředstavuje nějaký nový revizionistický směr týkající se sovětské historie. Je to taková akumulace toho, co se už téměř dvacet let konstruuje, piluje a předvádí na našich televizních obrazovkách.

Jak takovou téměř univerzální rehabilitaci stalinismu vnímá široké publikum? Ztotožňuje se s tím, nebo ho to pobuřuje?

Těch, které to pobuřuje, je už dnes bohužel menšina. Když se podíváte na sociologické průzkumy týkající se Stalinovy osobnosti a historické role, uvidíte, že čím víc se vzdalujeme od reálných historických událostí, tím více je lidí, kteří o něm zkrátka nepřemýšlejí a nemají na něj názor. Ale také těch, kdo ho omlouvají s tím, že zkrátka „byla taková doba“. Už samotná formulace otázky, zda se Stalin dopouštěl zločinů, zní pro spoustu lidí nevhodně. Stále víc lidí na to říká, že když nebyl soud, nejsou ani zločinci. Ale k zločinům přece docházelo! Proto, že zločiny zůstaly neodsouzené, je přece ještě nepřestaneme považovat za zločiny.
Dnes je tato nejasnost morálních a striktně historických hranic dobře patrná.

Dopouštějí se takové relativizace i seriózní historici?

Autoři seriálu Zapomenutí vůdci nejsou lidé, kteří by byli aktivní v dnešní akademické historické vědě. Spíš by se dali označit za historiky, kteří slouží zájmům bezpečnostních služeb, dnešních „čekistů“, všech, kdo se snaží nově a pozitivně interpretovat roli zvláštních služeb v sovětských a ruských dějinách.

Například autor scénáře seriálu Alexandr Kalpakidi?

Ano. Neustále ospravedlňuje zločiny sovětského období. Jeho knihy o zvláštních službách mají často slušný faktografický základ. Ale celkově představují tendenční výklad dějin, který přibližně říká: „Čemu se divíte, jsou to přece zvláštní služby, musely dělat svou práci.“ To je takový klasický argument. V nakladatelství Jauza také vedl historickou řadu, kde vyšlo mnoho falešných materiálů, za což nese morální odpovědnost. Například Berijovy deníky. Mohl proti tomu protestovat. Ale jeho postoj byl takový, že když to čtenáře zajímá, bude to vycházet. V tomto ohledu velmi uškodil své profesionální reputaci.

Jaký je cíl těchto „historiků“? Je to jenom státní zakázka? Nebo tomu, co píší, věří? Chtějí převychovávat společnost?

Přeprogramovat vědomí lidí pochopitelně nejde. Cíl je jiný: vydat co nejvíce literatury, která zpochybňuje skutečně odborné práce týkající se minulosti, zaneřádit veřejný prostor všelijakými „fejky“, aby se neangažovaný občan už nemohl vyznat v tom, co platí, co se ve skutečnosti stalo. Tedy udělat z historie
místo vědy jakýsi nepřehledný soubor mínění a verzí, které si mezi sebou naoko konkurují, a upozadit práce, které se opírají o práci s prameny a historickými fakty. Dnešní ruský režim totiž historická fakta nepotřebuje. Ke každému z nich se naopak snaží vytvořit deset odrazů s různými znaménky. A zamotat tak lidem definitivně hlavu. Aby když se jich někdo zeptá, kdo zabil Poláky v Katyni, odpovídali: Jak to máme vědět, kdo se v tom má dneska vyznat?

Snaží se režim vytvořit a prosazovat nějaké jednotné oficiální schéma výkladu dějin?

To je nereálné. Dříve se ještě mohlo zdát, že existuje nějaké „centrum“, které vytváří nebo podporuje nakladatelství, která se na překrucováním dějin specializují. Že existuje takový vydavatelský dohled, který ví, kde co vychází, a určuje, k jakému tématu je třeba vydávat víc, kde je třeba přitlačit, abychom
dosáhli toho, čeho chceme. Takový shora řízený centrální mozek neexistuje, ale přesto funguje na přirozené úrovni, protože všichni ti lidé, kteří vydávají historické „fejky“, sledují své vlastní cíle a zájmy. Částečně zištné, protože v Rusku, kde je velký trh, se dají na knihách vydělat peníze.

nic není ztraceno, dokud pracujeme, dokud to nevzdáváme a o něco usilujeme, říká ruský historik Nikita Petrov. - Foto: archiv Jana Machonina

Není to tak, že spoustě lidem ta vylepšená verze sovětské historie prostě dělá dobře?

Režim opravdu částečně pracuje s psychologií obyvatelstva. Nabízí mu milosrdnou lež. Existují nezpochybnitelná svědectví o tom, že sovětské dějiny jsou řadou zločinů proti vlastnímu lidu. Ale jak s takovým závažím žít? Správné by bylo přiznat si to a říct si: Ano, Sovětský svaz byl skutečně zločinným systémem, v jehož čele stáli zločinci. Ale člověku se zároveň přece chce žít v zemi, která nemá horší dějiny než jiné země. A tak vzniká živelná a někdy velice upřímná potřeba vysvětlovat, že ten zločin se sice opravdu stal, ale mnohého jsme díky tomu také dosáhli. Zločiny přece mívají různé motivace! A často nebylo na vybranou! V takovém ovzduší je možné vymyslet třeba i racionální vysvětlení stalinského teroru. Je však důležité, aby ty argumenty vycházely vstříc současnému vnímání. Odtud mimochodem ona aktualizace Stalina jako efektivního manažera. Vytváření takových falešných významů dociluje toho podstatného, kvůli čemu se mnozí pustili do historického revizionismu. Dělá dějiny snesitelnější, méně děsivé.

Je možné izolovaně zkoumat ekonomický aspekt sovětského represivního systému?

Ten je dobře zmapován. Ekonomickým aspektem gulagu se zabýval například historik Oleg Chlevňuk. Otázka je ale v něčem jiném. Když se tvrdí, že Berija zefektivnil fungování gulagu, je v tom část pravdy. V roce 1940 raportoval ústřednímu výboru, že už deset procent kapitálových vkladů směřuje do táborového systému gulagu a průmyslových а vězeňských trustů. To jest  – skutečně docílil efektivního využití otrocké síly v průmyslu. Ale přikládá snad někdo Himmlerovi zásluhy za to, jak skvěle fungovaly podzemní továrny, kde otroci vyráběli zbraně pro třetí říši? Když budeme mluvit tímto oblíbeným jazykem obhájců gulagu, mohli bychom za efektivního manažera označit i Himmlera.

Jak dokážou dnešní ideologové obejít etický rozměr historie? I dnes přece každý ví nebo alespoň tuší, že sovětský režim byl nelidský…

To podstatné, totiž že sovětský systém byl založený na nucené práci, teroru a zastrašování, jakoby mizí ve chvíli, když někdo začne izolovaně zkoumat administrativní a správní nástroje, které sovětská moc využívala. Stačí zdůraznit, jak to Berijovi skvěle fungovalo, a na ten obecně zločinný charakter se snadno zapomene. Otevřel přece továrnu, z loděnic spouštěl na vodu jednu loď za druhou, továrny běžely na plné obrátky. Ale to je úplně absurdní! Stejně tak bychom mohli opěvovat Hitlera nebo Himmlera. Ale nikdy to neuděláme, protože chápeme zločinnou podstatu Hitlerova režimu a třetí říše. Je třeba si uvědomit, že základem fungování každého státu musí být právní normy a principy. My jsme sice měli ústavu, která široce zaručovala práva, ale mimosoudní orgány v tu samou chvíli plošně popíraly všechno, co ústava garantovala. Právě tento nesoulad bůhvíproč uniká pozornosti současných historiků, kteří se domnívají, že dějiny Sovětského svazu je možné zkoumat stejně jako třeba dějiny třetí Francouzské republiky. To jsou ale úplně různé fenomény.

A jak je to se zkoumáním sovětské každodennosti?

To je také oblíbené téma dnešních ruských historiků. Zjišťují, jak se běžně žilo, a udělají z toho závěr, že to za Sovětského svazu nebylo tak strašné. Lidé přece žili, milovali se, setkávali se, ženili se, rodili děti, zařizovali si domácnosti. Ale to samé přece dělali i v třetí říši. Na prvním místě musí stát vždycky právní a etický aspekt.

Dá se v případě překrucování výkladu sovětských dějin hovořit o revizionismu? A měl by se právně stíhat podobně jako popírání holocaustu a nacistických zločinů?

Zákony, které omezují svobodu slova v souvislosti s výkladem dějin, by existovat neměly. Alespoň já osobně jsem proti tomu. Snižuje to úroveň vědecké diskuse. Cápu, že takové zákony v určitých historických souvislostech vznikaly, například v Německu po roce 1945. A je také jasné, proč vznikaly. Dnes ale takové zákazy nejsou v podstatě nikde potřeba. Koneckonců každý člověk má právo ukázat svou hloupost, neznalost historie a třeba i snahu dějiny překrucovat. S tím musí bojovat vzdělávací systém a vědecká obec. Seriál, o kterém tu mluvíme, by
se ostatně mohl objevit, i kdyby zákon zakazující obhajobu sovětského režimu fungoval. Nikdo by v něm totiž nedokázal nalézt skutkovou podstatu trestného činu. On ty zločiny nepopírá, zkrátka je vynechá nebo překroutí. A to už by nebylo stíhatelné, protože každý autor má přece právo na svůj názor. Dobrá. A co kdybychom začali ten zákon uplatňovat trochu šíř a připustili, že trestný je už ten výklad? V tu chvíli se dostáváme na velmi nebezpečnou půdu. Začínáme trestat lidi za jejich názor. Když překrucování historie neomezuje zákon, měla by ho kritizovat nezávislá historická obec.

Jaký má v dnešním Rusku manévrovací prostor?

Samotné pole historického bádání dnes v Rusku určuje jen fantazie a zájem toho kterého historika. Může svá témata vybírat absolutně svobodně. Prostor pro historický výzkum však zužuje vytváření obecné hurápatriotické atmosféry v zemi, která nedopouští, aby se publikovaly materiály kritické k sovětské minulosti. Takový text je těžké zveřejnit, ale bývá také těžké ho obhájit jako disertaci: oponenti ho označí třeba za „démonizaci bezpečnostních orgánů“. Zábavná formulace. Jak je možné démonizovat ďábla? A na druhé straně se ten prostor zmenšuje proto, že je v archivech dostupných méně a méně materiálů.

Je to samovolný proces, nebo ho řídí stát?

Vcelku je možné říct, že ten proces řídí stát. Snaží se zrušit širokou diskusi o historii a nahradit ji postuláty, které se dětem vtloukají do hlavy už ve školních lavicích. Je to snaha vytvořit jednotný historicko-kulturní standard, jednotnou učebnici historie, i když to se jim zatím příliš nedaří. A historik, který má zdánlivě absolutní svobodu při výběru tématu, už se v takovém sytému cítí nepohodlně. Říká si: Jestli mám udělat kariéru, měl bych si raději vybrat jiné téma. Třeba devatenácté století. Stát dělá všechno pro to, aby nevznikla nezávislá svobodná historická obec, v níž se mohou historici navzájem kritizovat za pokřivení historické pravdy a mohou kritizovat stát za propagandistické zneužívání historických faktů.

Daří se historiky zahnat do kouta, nebo se tlaku brání?

Skvěle funguje Svobodná historická společnost, vedená historikem Nikitou Sokolovem. Považuji ji za něco podobného, jako byla polská Solidarita v oblasti historické vědy, tedy protest a pokus o sebeorganizaci zespoda. Slušný okruh entuziastů a historiků, kteří pracují na zcela profesionální úrovni, je sdružený také kolem Společnosti Memorial.

Takže všechno ještě není ztraceno?

Nic není ztraceno, dokud pracujeme, dokud to nevzdáváme a o něco usilujeme. Ale že jde všechno k horšímu, si uvědomíte, když se podíváte, jak systematicky a metodicky stát zmenšuje prostor pro historika a jeho svobodné bádání.