Komplex budov rozkládající se uprostřed lesa – asi tři kilometry od Bělé pod Bezdězem – slouží už dva měsíce jako ubytování pro ukrajinské ženy s dětmi a zvlášť zranitelné skupiny osob. O státní objekt, který dříve fungoval v režimu detenčního zařízení, se stará Správa uprchlických zařízení. Ve dvou budovách tu momentálně pobývá 130 uprchlíků s ukrajinským pasem, velkou část z nich tvoří početné romské rodiny.

Jako první nás vítají romské děti. Dva veselí kluci si před svým novým domovem kopou s míčem a představují se jako Kain a Avel. Jdeme dovnitř budovy a brzy potkáváme také trojici Ukrajinek v důchodovém věku. Naděždu, Ljubu a Světlanu. Poslední jmenovaná nám ukazuje fotografii svého zpustošeného domu a neubrání se při tom slzám.

První Romové přišly do Bělé-Jezové z Ukrajiny už krátce po začátku konfliktu, kdy byla část zdejších kapacit vyčleněna pro uprchlíky z Ukrajiny, kteří u nás získají mezinárodní ochranu. Někteří už odešli, jiní tu již delší dobu zůstávají a prozatím se ani nikam odejít nechystají. Objekt před začátkem války na Ukrajině fungoval jako zařízení pro zajištění nelegálně pobývajících cizinců. Proto také na první pohled připomíná vězení, všude kolem jsou vysoké ploty s ostnatými dráty. Uprchlíci ho ale mohou kdykoli opouštět.

Ve dvou třípatrových budovách tu v tuto chvíli žije 130 Ukrajinců, kterým byl udělen status uprchlíka. Ubytování jsou vždy ve dvou bytech spojených koupelnou a kuchyňkou. Asi polovina jsou Romové, kteří jsou na Ukrajině početnou menšinou stejně jako u nás. Vedoucí zařízení Miroslava Báchorová, která je naší průvodkyní, říká, že ještě dnes má přijet autobusy z registračních center v Praze a Ostravě další padesátka uprchlíků. Tím bude zdejší kapacita 180 lůžek vyčerpána.

„Nevíme, jak dlouho tu zůstaneme. Doma lítají rakety“

Jednou ze sousedek Naděždy, Ljuby a Světlany je Sylvia, ukrajinská Romka z Mukačeva ležícího v Zakarpatské oblasti, poblíž maďarské a slovenské hranice. Do Česka přijela se svou rodinou vlakem před dvěma týdny přes Budapešť. Sylvia napočítala, že jich přijelo celkem dvanáct. Část svých dětí nám s úsměvem představuje. „Líbí se nám tu. Češi k nám byli milí a pomáhali nám. Zatím nevíme, jak dlouho tu zůstaneme, uvidíme, co bude. Protože doma se střílí, doma lítají rakety, zasáhly i vlak, nejezdí ani autobusy,“ líčí Sylvia. Brzy by se ráda vrátila zpět. „Zůstala tam moje máma a sestra se dvěma malinkými dětmi, ale nemají pas ani žádné doklady, jinak by přijeli s námi. Takže bych pro ně chtěla jet a vrátit se i s nimi,“ dodává, když se loučíme.

Ačkoli objekt nepřekypuje luxusem, uprchlíci tu mají vše, co potřebují. Dostávají snídani, večeři i oběd. Třeba dnes mají v poledne čočkovou polévku a čevapčiči s bramborem. Ke všem pokrmům jsou prý zvyklí zakusovat velké množství pečiva a i toho tu mají dostatek. Jednou týdně sem dojíždí i právní poradenství. Děti i dospělí tu mohou třikrát týdně docházet na lekce češtiny, pro menší je tu i velké hřiště s houpačkami a dalším vybavením.

Funguje tu i něco jako škola, děti si tu kreslí a mají další aktivity. Některé děti by mohly od září nastoupit do základní školy v Bělé pod Bezdězem. „Ve středu pojedeme na výlet na Bezděz,“ chlubí se místní vychovatelka, která nám ukazuje třídu a vysvětluje, že práce s dětmi cizinců je její život. Sama tu pracuje už 27 let.

Navštěvujeme i ordinaci, kde projdou uprchlíci po příjezdu preventivní lékařskou kontrolou. Může jim tu být ale poskytnuta i další péče, včetně podpory psychologa. Podle Miloše Navrátila ze Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra, který nás doprovází, netrpí zdejší uprchlíci na žádné specifické choroby.

Mezi uprchlíky jsou i těhotné ženy

Zdravotníci častěji řeší třeba poststresové stavy. „Měli jsme tady těhotnou maminku v pokročilém stupni těhotenství, ta odsud odjela do nemocnice a porodila zdravou holčičku, která se jmenuje Amálka. I takové příběhy tu jsou, ale nejen tady. Máme jich po republice několik. Myslím, že v Luhačovicích jsme měli jednu maminku, která porodila dokonce při útěku na ukrajinsko-slovenských hranicích, a byl to zdravý chlapeček. Po pěti dnech jsme byli první, kdo ho viděl,“ popisuje Navrátil.

Jan Piroch ze Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra vysvětluje, že už před válkou na Ukrajině sloužil objekt jako zařízení pro ženy s dětmi, byť v režimu detence. Nyní sem krajská asistenční centra posílají „zvlášť zranitelné skupiny osob z odlišného socio-kulturního prostředí“. Detenční zařízení, kde je nyní pouze 16 nelegálních uprchlíků, funguje v odlišném režimu v jiné části objektu. V podobném režimu jako Bělá-Jezová funguje také zařízení ve Vyšních Lhotách na Frýdeckomístecku. I zde je mnoho Romů. „Z Vyšních Lhot se nejdřív stalo humanitární registrační středisko, které dnes funguje už jako dočasné nouzové ubytování s kapacitou 250 lidí,“ říká Piroch. Druhé zařízení je ale vyčleněno pouze pro muže.

Nezůstávají jen za ostnatým drátem

I přes kritiku, že zařízení pod Bezdězem není typově vhodné pro ubytování žen s dětmi, si uprchlíci na podmínky nestěžují. Příchod romských uprchlíků, kterých mohou být v Česku zhruba dva tisíce, zároveň vyvolal ve společnosti obavy. Některá města a kraje jejich ubytování ve svém katastru odmítají. Část obyvatel nedaleké Bělé pod Bezdězem si však na jejich přítomnost až na výjimky překvapivě nestěžuje. Třeba paní z kavárny na náměstí si na ně už zvykla. Skoro každý den sem prý někteří přijdou na kávu a utratí pár korun z toho mála, co mají. I přesto se hovoří o jejich přesunu. Ministerstvo vnitra vytipovává spolu s hejtmany několik lokalit, kam by mohli být v budoucnu umísťováni.

Do Česka přišlo také množství ukrajinských Romů, kteří mají také maďarské občanství a často ani nemluví ukrajinsky. Formálně tak jde o občany EU a uprchlické vízum jim u nás uděleno být nemůže.