Byl to dvousetprvní den od voleb roku 2006, když podruhé jmenovaný premiér Mirek Topolánek přinesl prezidentovi Václavu Klausovi seznam ministrů vlády, se kterou pak měl 30 měsíců řídit Česko. Klaus tehdy odmítl vládu jmenovat a vrátil premiérovi seznam k přepracování. V první řadě se mu nelíbil Karel Schwarzenberg ze Strany zelených, který měl být správcem zahraničních záležitostí země. O změnách na seznamu, který byl zveřejněn záhy po schůzce, ovšem Topolánek odmítl diskutovat a po necelých třech týdnech získali všichni ministři od prezidenta pověření.

Topolánkův nástupce Andrej Babiš postupuje v podobné situaci úplně jinak. Seznam ministrů své druhé vlády přinesl prezidentovi Miloši Zemanovi dvěstětřicátýosmý den od voleb. Po jednání v Lánech bylo jasné, že taková vláda není podle prezidentových představ, zvláště Miroslav Poche z ČSSD na místě ministra zahraničí. Babiš nemá dost sebevědomí, aby jména ministrů zveřejnil, dokonce je nesdělil ani svým koaličním partnerům, pouze se přidal na prezidentovu stranu a kandidáta ČSSD na post zahraničního ministra vyzval k rezignaci na slíbený post. „Myslím, že bychom teď všichni ocenili, kdyby se pan Poche zachoval státotvorně a na té funkci nelpěl,“ stojí na Babišově facebookovém profilu. Těžko si představit, že by Topolánek ztratil hrdost do té míry, aby k něčemu podobnému vyzýval Schwarzenberga. A stejně by bylo neobvyklé, kdyby Klaus po schůzce s Topolánkem oznámil, že si jednoho po druhém bude zvát jednotlivé ministry, aby prověřil jejich schopnosti, jak teď plánuje po návratu z Ústeckého kraje Zeman.

Slabost premiéra vůči prezidentovi je očividná, a přitom se ústavní pravomoci obou představitelů výkonné moci za posledních dvanáct let nezměnily. Důvodem je prostý fakt, že Babiš má dnes mnohem slabší pozici, než měl na přelomu let 2006 a 2007 Topolánek. ANO nemá spolehlivého spojence, jako měla před dvanácti lety Topolánkova ODS v lidovcích a Zelených. Zato si slušnou podporu ve sněmovně vybudoval Zeman. Vždy se může opřít o dvaadvacet hlasů od SPD Tomia Okamury, jeho linii věrně prosazuje také Vojtěch Filip v čele patnácti poslanců KSČM. Dokonce sociální demokraté se nezatvrdili, když prezident shazuje jejich kandidáta na ministra, a Hrad se může v konfliktu spolehnout minimálně na někdejší lánské pučisty v čele s prvním místopředsedou strany Jiřím Zimolou. Hlasy SPD, KSČM a části ČSSD jsou dostatečným argumentem, aby Babiš ustupoval Zemanovi jako žádný premiér před ním.

ČSSD na krátkém provaze

Do špatné vyjednávací pozice se premiér dostal jenom vlastní vinou. Všichni ve sněmovně, od Okamury přes sociální demokraty až k lidovcům, dobře vědí, jak málo je loajální ke svým partnerům. Exemplárně to osvědčil i v případu Miroslava Pocheho. Pokud má ministerský kandidát za ČSSD potíže se Zemanem, pak už dal Babiš jasně najevo, že to bude chtít vyřešit na účet sociálních demokratů. Jan Hamáček a jeho straníci si o takovou bezohlednost koledovali. Změnili vedení tak, aby strana mohla vstoupit do koalice s trestně stíhaným premiérem, a hlasováním v referendu dokonce vsadili všechno na jednu kartu vládní spolupráce s ANO. Teď jim nezbývá než bez řečí snášet různá ponížení, protože všechno je lepší než pozice k sňatku připravené, přesto odmítnuté nevěsty. Ovšem ani od takto pojištěných partnerů nemůže Babiš čekat, že ho budou podporovat z přesvědčení a víc, než budou bezpodmínečně muset.

Při každém skládání vlády je nejsložitější dohoda o konkrétním obsazení ministerských postů. Na neúspěšné premiérské návštěvě v Lánech je vidět, že tento úkol zkomplikuje i skládání druhé Babišovy vlády, i když se o ministrech začíná vážně jednat až osm měsíců od voleb. Zeman si na schválení vlády jistě nechá nejméně třítýdenní lhůtu, jako před dvanácti lety Klaus. Proto se zřejmě nenaplní dosud obecně přijímaný scénář, podle kterého bude sněmovna o důvěře novému kabinetu hlasovat jedenáctého července, i ze střízlivě optimistického pohledu je pravděpodobnější, že to bude o měsíc později. Odpověď na otázku, kdy bude mít Česko vládu s důvěrou parlamentu, se opět ztrácí v mlhách.