Ve svatovítské katedrále se konal aktivistický protest. Kdo si toho (ne)všiml a jak vznikají zprávy o konci civilizace, které nás možná skutečně zahubí?

Včera jsem se zúčastnila v katedrále svatého Víta mše sloužené kardinálem Dominikem Dukou k 40. výročí zvolení Poláka Karola Wojtyły papežem, dnes celému světu známým pod jménem Jan Pavel II. Mše doprovázená sborem studentů Varšavské univerzity probíhala naprosto standardně, vynikala jen dvojjazyčností, trojjazyčností, vezmeme-li do úvahy ještě latinské zpěvy.

Seděla jsem v jedné z předních lavic směrem ke kněžišti. Venku byla už tma a rozlehlé prostory katedrály velmi potemněly, světla osvěcovala jen prostor presbytáře. Takové osvícení kostela při mši preferuji, připadá mi to pěkné, akorát z toho trochu bolí oči. V jednom okamžiku jsem se otočila a pozorovala zpěv polského sboru na kůru. Přitom jsem si všimla, že dva muži po straně vedou, či spíše vlečou bezvládného člověka. Nebyla jsem schopná rozpoznat, jestli je to žena, nebo muž.

Přiznám se, že mě to v tu chvíli nevyrušilo, říkala jsem si, že je to buď někdo opilý, nebo se někomu udělalo zle, a jak bývá na masových akcích zvykem, také jsem spoléhala na to, že se postará někdo jiný než já. Vše proběhlo v naprostém tichu, nikdo kolem mě si ničeho nevšiml a i já to pustila hned z hlavy. Mši vévodila kázeň kardinála Duky, vyhýbající se všemožným stínům kontroverze, přesto působivá. Byla holdem Wojtyłovi, ale opomenut nezůstal ani Havel.

Po mši jsem se pozdravila s několika známými a pak se s většinou přítomných odebrala do arcibiskupského paláce, kde se konalo malé pohoštění. Zapřádala jsem zdvořilostní konverzace v polštině a mezitím taky uspokojila civilizační zlozvyk, totiž podívala se na mobilu, „co se děje ve světě“. Byla jsem tím mírně řečeno zaskočená, když jsem si přečetla, že na mši, které jsem se právě zúčastnila a přišla na ni včas a setrvala až do konce, proběhl aktivistický protest.

Nikdo z ostatních účastníků, kterých jsem se na to ptala, si ničeho nevšiml, s výjimkou organizátora a dvou dam, které ale také mluvily nejprve o tom, že tam nějaká žena omdlela. Protest musel být dobře viditelný z kněžiště, my v lavicích jsme neměli šanci. Co mě překvapilo, bylo, s jakou bleskovou rychlostí vyšel v ČTK rozsáhlý text, jenž obsahoval fotografii kmenového fotografa agentury Michala Krumphanzla i vyjádření aktérky, aktivistky Anety Petani, které poskytla před protestem.

Článek vyšel v době, kdy se mše chýlila ke konci. Byl už zřejmě z větší části napsaný, čekal jen na to, až Petani, svlečená do podprsenky, „odprotestuje“. Člověku se vybaví „spontánní“ protesty, které v Pratchettově Zeměploše vyvolávala stařenka Oggová se svým rozsáhlým příbuzenstvem. Nevím, zda má paní Petani v ČTK příbuzenstvo, nebo byl ten zájem o její performance vyvolán něčím jiným. Jisté je, že její akce netrpěla nedostatkem publicity. Petani podle svých slov reagovala na slova kněze Petra Piťhy z jeho svatováclavského kázání, po němž se cítila církví odmítnutá.

Abychom si to shrnuli: Jedna žena se cítila odmítnutá. V reakci na to se svlékla do podprsenky a pomalovala se hesly. S předstihem kontaktovala ČTK, aby tam poskytla informace o svém protestu a vyjádření o pohnutkách, které ji k němu vedly. Její protest v katedrále skoro nikdo neviděl, s výjimkou fotografa ČTK, který na místo naklusal a pořídil exkluzivní fotografie (ještě spolu s fotografem Alarmu Petrem Vrabcem); do půl hodiny od „akce“ vyprodukovala ČTK článek, do hodiny to měla všechna relevantní média, na Novinkách či Seznamu jako první zprávu.

Ze mše u příležitosti 40. výročí zvolení papeže, který byl pro náš region tak významný i ve zcela sekulárním pojetí, jako symbol odboje proti nejkrvavější ideologii 20. století, z události, které se zúčastnil nově jmenovaný ministr i taktéž nově jmenovaná polská velvyslankyně, z kázně primase českého, proti níž se nedalo z obsahového hlediska nic namítnout, zůstal v mediálním obrazu protest jedné jediné, veřejnosti neznámé ženy, které si navíc na místě téměř nikdo nevšiml.

Mimochodem, toto je způsob, jak ve skutečnosti pracuje ruská propaganda. Ano, trošku si vymýšlí, ale mnohem víc zveličuje jevy, které na dnešním Západě nepopiratelně existují. Na příkladu excesů demonstruje zvrácenost západní civilizace. Není v tom sama, naopak, její největší zásobárnou a pomocníkem jsou západní mínkotvorné sdělovací prostředky a neúměrný prostor, který poskytují v populaci minoritně zastoupeným názorům a exhibicím vyšinutých jedinců –  viz proklínání soudce Kavanaugha skupinou feministických čarodějnic, což není urážka, ale sebeidentifikace těchto dam.

Nezamýšleným efektem, colaterall damage, je znechucení většinové společnosti, která reaguje po svém – radikalizací nebo alespoň extrapolací k ideologiím, s nimiž by ji nenapadlo sympatizovat, nebýt neuvěřitelného tlaku, který na druhé straně automaticky vytváří obrannou reakci. A tak dnes ateistický Čech se svobodomyslným postojem k sexu, rozvodům či potratům, nachází sympatie k poslednímu kroku maďarského premiéra Orbána, křesťanského konzervativce, který varuje před bezbožností a úpadkem tradiční rodiny, zrušení akreditace oboru genderových studií. O ten byl v Maďarsku naprosto minoritní zájem, podobně jako u nás. A podobně jako u nás absolventky oboru genderová studia byly několik tisíc světelných let vzdálené myšlení běžné ženy, která chce klidný a zajištěný život se svou rodinou, s mužem, kterého miluje. 

Ale zajímá to někoho v médiích, když tyto expertky s každým svým počinem dostávají lány pozornosti, kdykoliv se jim nelíbí genderově nevyrovnaná básnička z čítanky nebo reklama hospodského z Horní Dolní? A nebýt fascinace tématem homosexuality, z níž by člověk usoudil, že žijeme v Ugandě, a ne v jedné z nejtolerantnějších zemí světa, nezaťukala by si většina lidí na čelo, kdyby slyšela Piťhovo apokalyptické kázání? Zaťukala, ještě před pár lety. Je toho moc, pánové a dámy. Vytváříte rodnou půdu nejen pro českého Orbána, ale i pro ruskou propagandu, proti níž bojujete. Pak se zase budete ohromně divit. 

Ještě na jednu věc jsem si vzpomněla, totiž na událost, která se stala cirka před dvěma lety ve smíchovském kostele svatého Gabriela, kde jsem navštěvovala nedělní latinské mše. Byl pozdní zimní večer a před začátkem bohoslužby, při takzvaných Asperges, obřadu kropení věřících svěcenou vodou, zrovna když kněz procházel lodí, vtrhla do kostela patrně vyšinutá žena. A než z něj zase vyběhla, asi minutu dvě strašlivě, nepříčetně řvala. Všichni ztuhli, stáli jako přimražení, děti propukly v pláč. Byl to děsivý zážitek, který se všem hluboce vryl do paměti. Zavolat do ČTK mě tehdy bohužel nenapadlo, a přitom toho ta nešťastná osoba měla nepochybně tolik co říct.