V posledních letech veřejné mínění mění a lidé klimatickou krizi vnímají. Šetrností se v domácnosti dá ušetřit a zároveň chránit životní prostředí. Elektroauta ale působí jako vytloukání klínu klínem, říká v rozhovoru pro Echo24 odbornice na ekonomii a politiku spojenou se životním prostředím Eliška Vejchodská z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Vláda by podle ní měla lidem jasně říci, kolik ušetří jakým opatřením. Potenciál rozvoje zdrojů udržitelné energie spatřuje v tuzemských poměrech především v rozšiřování sítě solárních panelů.

Jak se v posledních desítkách let u nás změnil pohled na pojem udržitelnost?

V 80. letech došlo na českém území k masivnímu úhynu lesů kvůli kyselým dešťům, měli jsme extrémně znečištěné životní prostředí. Já jsem měla pocit, že jsme v 90. letech řadu palčivých problémů vyřešili, třeba ochranu vody nebo ovzduší. Možná jsme následně trochu usnuli na vavřínech, ochrana klimatu se nás tenkrát jakoby netýkala. Ale když před pár lety přišly povodně a sucho, tak jsme si jako společnost uvědomili, že čelíme obrovským výzvám a že klimatická změna bude velký problém, i když jsme ji u nás zpočátku hodně podceňovali. Lidé nyní začínají vnímat klimatickou změnu jako vážnou věc a probíhá diskuse, že může být hůř, pokud něco neuděláme. Veřejné mínění se podle mě posouvá k většímu zájmu o udržitelnost.

Dají se vaše slova o uvědomění si špatné situace nějakým způsobem vyčíslovat, tedy kolik peněz jde do ochrany životního třeba ze státního rozpočtu?

Možná to lze lépe ilustrovat na přísnosti některých opatření, která souvisí s ochranou životního prostředí, jako je velmi ambiciózní Green Deal Evropské unie, spíš než na množství peněz, které do ochrany životního prostředí plynou z veřejných rozpočtů. Environmentální politiku lze řešit různě, nejen alokací veřejných prostředků, ale třeba přijetím určitých opatření, která pak donutí některé aktéry chovat se požadovaným šetrným způsobem.

Zmínila jste Green Deal, který je velkým politickým tématem. Není chybou, že EU trvá na tomto kroku v době, kdy se Evropa a potažmo celý svět ocitly ve vážné ekonomické krizi? Co současná krize znamená pro aplikaci Green Dealu?

Ocitáme se samozřejmě ve velmi složité situaci. Nelze ale nějakou dlouhou dobu ignorovat ochranu životního prostředí jen proto, že máme jiné problémy. Byl covid, který zdevastoval veřejné finance, teď válka na Ukrajině, která přinesla napětí ve společnosti a Green Deal také znamená určitou zátěž. Jako Evropská unie jsme ale bohatý region, takže se nemusíme environmentálních cílů vzdávat ani v této nelehké době. Musíme ale přijmout nějaká opatření, která podpoří třeba průmysl, který tady máme. To je zcela zásadní, protože vzhledem ke stávající energetické krizi se náš průmysl dostává pod obrovský tlak a Číně se naopak daří získávat fosilní paliva velmi levně, protože Rusko nemá odbyt na západních trzích. Může se nám velmi jednoduše stát, že nám těžký průmysl v EU zanikne a přesune se do zemís výhodnějšími podmínkami. To by sice pro lokální přírodu bylo částečně i pozitivní, protože by se mohly snížit emise dalších znečišťujících látek. Z hlediska globální změny klimatu by to ale bylo ještě horší a kontraproduktivní, kdybychom si dováželi výrobky ze zahraničí. Tak by totiž docházelo k tomu, že se tyto výrobky budou nejen někde vyrábět a tam působit zátěž životnímu prostředí, ale ještě se budou muset transportovat k nám, což přináší další zátěž. Musíme spíše řešit, jak pomoci evropskému průmyslu, aby zůstal tam, kde je.

Sledujete v některých oblastech průmyslu v posledních letech zlepšení?

Typickým příkladem, o kterém se hodně mluví, je automobilový průmysl, kde se Evropská unie rozhodla jít cestou elektromobility. Určitě to má svá pozitiva v tom smyslu, že se jedná o vozy s nulovými emisemi, na druhou stranu i negativa. Je potřeba si uvědomit, že i baterie musí z něčeho získávat energii, takže jak si vyrobíme energii, tak na takovou energii pak ta auta jezdí.

Co ještě s těmi automobily souvisí za obrovskou environmentální zátěž, jsou baterie. Přechod k elektromobilitě na mě působí trochu jako vytloukání klínu klínem. Jeden problém vyřešíme a druhý vytvoříme. Výroba baterií je opravdu velkou environmentální zátěží. Nejlepší řešení je samozřejmě automobily v takové míře nepoužívat, stačí se podívat na západní města, kde se už vzdali myšlenky, že každý může pro svou mobilitu využívat automobil, protože těch aut by bylo tolik, že by se do města ani nevešla. Velmi nápomocné v tomto směru může být sdílení aut. Člověk, který auto potřebuje jen k občasnému využití, ho nemusí vlastnit, ale jednoduše a flexibilně si ho může pomocí mobilního telefonu vypůjčit. Inspirativním městem je pak třeba belgický Gent, kde především organizačními úpravami dokázali za několik let omezit počet parkujících aut na ulicích i automobilový provoz a přesunout značný podíl dopravy na kola.

Jak si stojí Česko v mezinárodním srovnání, spíše teď v kontextu Evropské unie?

Jak jsme na tom, lze měřit pomocí cílů udržitelného rozvoje OSN (Sustainable Development Goals), které jsou celosvětové. Každý, kdo má zájem, se tak může podívat (na SDG index), jak si v jednotlivých indikátorech vedeme. Relevantní je srovnávat se s evropskými zeměmi. Většinu západních ekonomik jsme ještě celkově nedotáhli, v porovnání se zeměmi bývalého východního bloku jsme na tom však velmi dobře. Dobře si zatím vedeme třeba v míře chudoby, tam jsme skoro i na celosvětové špičce. Celkově Evropa působí dojmem relativně udržitelnějšího regionu v porovnání s jinými, nicméně je nutno si uvědomit, že jsme to právě my Evropani, co svou spotřebou žijí na úkor životního prostředí v méně rozvinutých ekonomikách. Dovážíme si značné množství potravin, výrobků a surovin, kvůli kterým dochází jinde k úbytku lesů a drancování dalších přírodních zdrojů.

Ve srovnání třeba s Čínou jsme nevýznamná země, Čína zatěžuje životní prostředí nesrovnatelně více než my. Proč se „snažit“?

Kdybychom se nesnažili, bylo by to nezodpovědné. Protože pokud bychom chtěli být černými pasažéry v globální změně např. v přístupu k ochraně klimatu, která vyžaduje součinnost všech, tak bych tento postoj považovala za velmi sobecký. Nejenom stát nebo firmy, ale i každý občan má nějakou zodpovědnost vůči společnosti. Žijeme v nějaké komunitě a každý z nás může pro ochranu životního prostředí i komunitu něco udělat. Teď v energetické krizi je vidět, že když každý bude spořit energie, tak pomůže nejen sobě, ale i ostatním a zároveň i životnímu prostředí.

V mezinárodním prostředí je důležité stavět environmentální úmluvy tak, aby byly jednotlivé státy motivované se k nim připojit. V souvislosti s úmluvou o změně klimatu se hovoří o takzvaném klimatickém klubu, kdy ty země, které by se připojily ke snižování zátěže zpoplatněním emisí skleníkových plynů, by mezi sebou mohly obchodovat bez omezení, zatímco státy, které by klimatickou změnu neřešily, by při importu do těchto zemí platily environmentální cla. Výnos ze cla by pak šel členům zmíněného klubu. To by motivovalo země k participaci na ochraně klimatu tím, že by raději emise skleníkových plynů na domácím území také zpoplatnily, aby jejich podniky nemusely cla vyplácet do zahraničí, ale raději platily environmentální daně doma do veřejných rozpočtů. To je jeden ze způsobů.

„Lidé by měli vědět, nad čím jde ještě mávnout rukou a nad čím ne“

Prostá šetrnost v domácnosti může lidem pomoci výrazně ušetřit energie. Kdyby česká vláda správně komunikovala, kolik lidé ušetří, nebyla by to schůdná cesta, jak životní prostředí chránit?

Komunikace je v době energetické krize důležitá cesta. Lidé si často nejsou vědomi spousty věcí, mnozí neumí třeba pracovat s termoregulačními ventily na topení, což mi přijde naprosto klíčové. U termoregulačních ventilů totiž nejde o rychlost, jak se místnost vyhřeje, ale teplotu, na kterou se vyhřeje. Když je lidem zima, automaticky mnozí otočí ventil na nejvyšší stupeň, protože mají pocit, že teplo přijde rychleji. Ale mohou topení klidně nechat třeba na dvojce a na požadovanou teplotu, kterou si nastaví, se místnost vyhřeje stejně rychle.

Důležité je lidem i vysvětlovat, kolik ušetří například za každý stupeň, o který sníží teplotu vytápění domácnosti. Jedná se o nečekaně vysoké úspory. Tipů a triků, jak ušetřit, je celá řada. Vláda by mohla iniciovat informační kampaň o efektech jednotlivých opatření. Jde o to vysvětlit, co domácnostem ušetří nejvíce energie, a tedy i peněz. Jaký efekt přinese omezení pobytu ve sprše o jednu minutu, změna klasické žárovky na diodovou nebo např. snížení teploty praní na 30°. Lidé by měli mít ponětí, co je podstatné, nad čím jde mávnout rukou a nad čím ne.

Existují také větší zásahy, které mohou udržitelnost posunout o další úroveň výše, například instalací solárních panelů atp.. Jde ale o nákladnější investice. Má v Česku smysl si něco podobného pořizovat?

Osobně se domnívám, že vzhledem ke klesajícím nákladům na pořízení např. solárních panelů a zároveň nárůstu cen energií z fosilních paliv, se to v současné době velmi vyplatí. Pokud má člověk plochu, kam je instalovat, a dostatečné prostředky na prvotní investici, tak není důvod to odkládat. V tomhle směru tedy určitě ano, ideální je samozřejmě plocha na střeše, jak z důvodu menšího zastínění, tak z důvodu záboru půdy. Zajímavá jsou také tepelná čerpadla. Mnoho lidí si jejich přednosti začalo nyní uvědomovat, trh na zvýšenou poptávku ještě nestihl zareagovat vyšší produkcí, proto jsou momentálně tepelná čerpadla nedostatková, ale jinak je to také vhodné řešení.

A co třeba větrníky, máme na ně podmínky?

Pochopitelně jsou země, například ležící u mořského pobřeží, které mají lepší podmínky. Existují ale i soukromé projekty neuvažující s dotacemi z veřejných zdrojů, které by měly být realizovány v místech blížících se našim podmínkám, takže potenciál tady je. Záleží také na výšce vrtule, čím výše je, tím je možnost získat více energie.

A váš názor na jádro, které se v poslední době často skloňuje? Německo chce jaderné elektrárny zavírat a nějaké ponechat v rezervě…

Teď by bylo v podstatě nežádoucí zavírat jaderné elektrárny, protože tu energii nutně potřebujeme. Jádro ale není rezervní zdroj, mít něco v rezervě znamená, že jste schopen to během co nejkratší doby to rozběhnout, u těch jaderných elektráren to ale může trvat třeba 14 dní.

Česko je docela velký producent elektrické energie, ale jsme součástí evropského trhu s energiemi a musíme k tomu přistupovat jako k jednomu velkému trhu. Pokud bychom měli posílit podíl udržitelné energie na energetickém mixu, tak proč ne. Ale jde to u těch větrníku, třeba v případě vodních elektráren potenciál nevidím. Velký prostor pro rozšíření je u solárů, situovaných ideálně na střechách. Volných střech máme v Česku mnoho, potenciál je tedy obrovský.