Legendární útočná puška AK-47, známá pod názvem Kalašnikov, si díky své jednoduchosti a spolehlivosti získala popularitu po celém světě. Odhaduje se, že „kalašnikovů“, originálů i kopií, vzniklo na 100 milionů kusů. Zbraň se dostala do výzbroje stovky států a mnoha povstaleckých i teroristických hnutí a pronikla i do státních znaků či vlajek některých zemí.

Konstruktér legendární zbraně Michail Kalašnikov, od jehož narození uplyne 10. listopadu 100 let, byl na svůj vynález patřičně hrdý, celý život se ale trápil tím, kolik jeho puška připravila lidí o život.

Jeden z nejslavnějších Rusů snil o kariéře vynálezce již od dětství. Narodil se ve vsi Kurja na Altaji v roce 1919 v rodině, která byla později označena za kulaky. Pocházel ze 17 dětí, z nichž se dospělosti dožilo šest bratrů a dvě sestry. Začínal na dráze, ale v roce 1938 byl povolán do armády a narukoval k tankistům.

Již během vojenské služby projevil talent vynálezce. Centrem jeho zájmu se stala například palebná síla a kadence tankového kulometu. Mladého kutila si všimlo velení a Kalašnikov byl po ukončení tankové školy převelen do tehdejšího Leningradu (nyní Petrohrad). „Nebýt války, asi bych vynalezl nějaké zemědělské nástroje,“ vzpomínal později muž, který se původně chtěl věnovat průmyslovému návrhářství.

Model zbraně sestavil bez oficiálního povolení

Po napadení Sovětského svazu Německem narukoval na frontu jako velitel tanku. Při prvních bojích u města Brjansk v roce 1941 byl ale vážně zraněn a evakuován do týlu. Na nemocničním lůžku začal přemýšlet o zbrani, která by nahradila málo výkonné pušky a nepřesné samopaly. Bez oficiálního povolení sestavil model nové zbraně a v roce 1947 uspěl v soutěži návrhů nového samopalu v konkurenci s tehdy známými konstruktéry a jeho AK-47 (Avtomat Kalašnikova) s ráží 7,62 milimetru byl o dva roky později zaveden do výzbroje sovětské armády.

Kalašnikov si z každé dosavadní zbraně nakonec vzal to nejlepší. Jeho puška tak spojuje rychlost střelby samopalu s dostřelem a průbojností klasické pušky. Kalašnikov také zůstává funkční i v těžkých podmínkách, odolává písku, vodě a bahnu, což se nedá říci o mnoha jiných podobných zbraních. A nízké jsou i výrobní náklady.

Kalašnikov žil od roku 1947 v Iževsku a až do pokročilého věku byl stále konstruktérem kanceláře pro střelné zbraně iževské akciové společnosti Ižmaš. Sám Kalašnikov nezískal z rekordních prodejů své zbraně žádné peníze, ale obdržel množství poct, nejvyšší vyznamenání a generálskou hodnost. Jeho vlast se mu prý dostatečně odměnila i tím, že dostal chatu a čtyřpokojový byt. Po šesti desítkách let střeleckých testů měl problémy se sluchem. S manželkou Jekatěrinou, která zemřela v roce 1977, měli tři dcery a syna.

Na pohřeb přijel i Putin

Kalašnikov zemřel 23. prosince 2013 ve věku 94 let v Iževsku, kde se s ním přišlo rozloučit během smutečního obřadu na 60 000 lidí, než byla rakev převezena do Moskvy. Pohřeb věhlasného konstruktéra na novém vojenském hřbitově v Mytiščích u Moskvy se konal se státními poctami. Rozloučit se přišel i ruský prezident Vladimir Putin, který na hrob položil rudé růže.

Na svou zbraň, která se například dostala na vlajku Mosambiku, byl Kalašnikov vždy patřičně hrdý, vrásky na čele a někdy i slzy v očích se mu prý objevily jen tehdy, když viděl svého kalašnikova v rukou teroristů nebo dětských vojáků.

Krátce před smrtí napsal dopis hlavě ruské pravoslavné církve, ve kterém se ptal, zda na něm spočívá vina za vraždy spáchané zbraní, kterou sestrojil. „Má duševní bolest je nesnesitelná. Je to stále jedna nevyřešená otázka: kolik lidí připravil můj automat o život a jsem já, Michail Kalašnikov, stár 93 let, rolnický synek a vírou pravoslavný křesťan, vinen smrtí těchto lidí, byť třeba nepřátel?“ napsal. Patriarcha Kirill mu odpověděl, že zbraň zkonstruoval v dobrém úmyslu a že odpovědnost za zabíjení spočívá nikoliv na konstruktérovi, ale „na zlovolných lidech, kteří úspěchy technického pokroku obracejí ke škodě bližním“.