Až vám nějaký akademik zase bude tvrdit, jak důležitá je diverzita, zeptejte se, kolik republikánů u nich mají na katedře sociologie. Thomas Sowell (1998). Pakliže bychom se zeptali, jaké hodnoty vyznává typická americká univerzita, v první pětici nejčastějších odpovědí se jistě objeví diverzita. Diverzita je zde myšlena ve smyslu lidské rozmanitosti a pestrosti, a to především s ohledem na pohlaví, etnický původ, sexualitu a kulturu.

Univerzity se slavením diverzity snaží zvrátit ušlé dekády nespravedlnosti a diskriminace, kdy na jejich půdu mohl vkročit a vzdělávat se pouze bohatý bílý heterosexuální muž, dnes archetypální zlosyn. Kromě nastolení dějinné spravedlnosti je diverzita obhajována tím, že spolu s ní přichází různorodost zkušeností a perspektiv a s nimi i kýžený vhled do složitých problémů, jež se akademikové snaží řešit.

Nicméně navzdory proklamacím je skutečnost mnohdy markantně odlišná. Namísto sokratovského ideálu univerzity jako arény, v níž se rozličné a často kacířské myšlenky nemilosrdně střetávají, aby se skrze tento proces všichni přiblížili aspoň o píď k pravdě, jsou současné instituce vyššího vzdělávání často místy intelektové uniformity a ortodoxie, v nichž lidé navenek vypadají odlišně, ale myslí stejně. Jaký je opak názorové diverzity? táže se pokoutný vtip. Univerzita.

Koho volí akademici

Jednota samozřejmě není vždycky na škodu. Těžko bychom se někam dostali, pokud by kohorty geologů měly neustále diskutovat o tom, zda je Země placatá, či kdyby medikové měli psát tvůrčí úvahy na téma funkce jater. Nicméně to se rychle změní, pokud se přesuneme ze světa těžko zvratitelných faktů do nejasné a zmatečné domény společenských jevů a mezilidských vztahů. A zde vězí jádro pudla. Současný americký akademický sbor je totiž i v těchto oblastech často názorově jednolitý. V případě, že bychom se zeptali akademiků, koho volí, co si myslí o daňové či zahraniční politice, jak vnímají sociální systém anebo jak se staví k migraci, tradičním hodnotám či transgenderismu, mohli bychom si vsadit, že odpovědi budou rezonovat s levicově-liberálními ideály.

Obecné odhady vykazují zhruba pětinásobnou převahu liberálů nad konzervativci, přičemž toto číslo se výrazně mění v závislosti na oboru a univerzitě. Postihnuté jsou především humanitní a společenské vědy, kde se množství konzervativců dá přinejlepším popsat jako stopové. Kupříkladu napříč profesory sociologie jedenácti kalifornských univerzit podle voličského registru připadne na jednoho voliče republikánů 44 voličů demokratů.

Podobné výsledky vykazuje nedávné šetření Von Hippela a Busse mezi sociálními psychology, v němž z 305 profesorů pouze čtyři (jedinci, ne procenta) volili v předešlých prezidentských volbách republikána Mitta Romneyho. Obdobně tomu je ve zbytku psychologie, ale také v oborech jako historie a žurnalistika. V aktivistických oborech, tzv. „ukřivděných studiích“ (grievance studies), které se explicitně politicky profilují a cíleně bojují za sociální spravedlnost, jsou pak dveře konzervativcům často již z definice uzavřeny.

Tato skutečnost se nedá, jak se nabízí, vysvětlit tím, že jsou konzervativci zkrátka hloupí, a že tedy intelektem nedosáhnou na akademické posty. Vztah inteligence a politického zaměření totiž není přímočarý. Sociální konzervatismus je sice asociován s nižší inteligencí, ale ten ekonomický zase s inteligencí vyšší. Tak jako tak tyto korelace nejsou dostatečně silné, aby předpověděly natolik zjevnou nadvládu levicově-liberální orientace. Co víc, museli bychom pak vysvětlovat, proč tak velký nepoměr nenajdeme v inženýrství či ekonomii, které jsou aspoň stejně tak kognitivně náročné jako vědy společenské, a proč se tato naprosto převažující ideologická koncentrace začala objevovat až v posledních dekádách. Možná však, že důležitější než to, co nepoměr zapříčilo, je otázka, zda bychom se tímto jevem měli vůbec zaobírat. Proč na tom záleží?

Profesor psychologie Jonathan Haidt odpovídá, že ideologická koncentrace univerzitám ohromně škodí a není radno ji brát na lehkou váhu, ať už jsem kdekoli na politickém spektru. Haidt a jeho kolegové založili apolitickou iniciativu HxA (Heterodox Academy), která se o nedostatku názorové diverzity snaží zvýšit povědomí. V první řadě jde o ohrožení objektivity vědeckého výzkumu a úhlavního poslání univerzit, kterým je hledání pravdy. Vědci jsou sice zevrubně školeni v kritickém myšlení a racionálním úsudku, ovšem tyto schopnosti, byť nezbytné, nejsou dostačující pro úspěšnost vědy. Lidé, vědce nevyjímaje, jsou totiž schopni zmobilizovat svůj kritický aparát nejlépe, jsou-li k tomu patřičně motivováni, jako například v situacích, když mají posoudit něco, s čím nesouhlasí. Tento jev, který je příbuzný známějšího konfirmačního zkreslení, trefně ilustruje následující experiment. Účastníci měli hledat metodologické chyby ve studii, která tvrdila, že pití kávy zapříčiňuje rakovinu prsu. Která kategorie lidí našla ve studii nejvíc chyb? Ženy, které pijí kávu. Těm totiž nejvíc záleželo na tom, aby výsledky zdiskreditovaly. Sociologové vědy již dlouho poukazují na skutečnost, že na akademické půdě to funguje obdobně.

Ideologie je jako dech

Původci teorií povětšinou hledají důkazy, kterými by spíše potvrdili jejich správnost, a jsou to právě jejich kritici, kdo nachází mezery v úsudku, argumentační fauly a alternativní interpretace. Pakliže spolu od začátku všichni souhlasí, vyvstává zde neopomenutelné nebezpečí, že určitá oblast lidského zkoumání ustrne na mylných závěrech následkem nedostatku ideového disentu. Je naprosto zásadní si uvědomit, že konstruktivní nesouhlas a názorová pluralita jsou přísadami, bez nichž se dobře fungující vědecký stroj neobejde, neboť vyvažují všudypřítomnou lidskou tendenci přehlížet vlastní pochybení a utvrzovat se v předem ustanovených názorech. Slovy ekonomky Joan Robinsonové, ideologie je jako dech; nikdo z nás neví, jak smrdí ta naše. Abychom si to uvědomili, potřebujeme druhé. Je trochu ironické, že sociologie a sociální psychologie, které světu přinesly vhled do zmíněné problematiky, jsou jedny z oborů nejvíce podléhající ideologické ortodoxii.

Podle HxA se názorová jednolitost neblaze překlápí do výzkumu, neboť jednotně smýšlející akademikové mají společná i slepá místa. Posuďte kupříkladu nedávný výzkum konstatující, že se konzervativci častěji chovají neeticky. Metoda hodnocení etičnosti jednání obsahovala položky jako „formálně bych podpořil/a kolegyni v její stížnosti na podřízeného ohledně sexuálního obtěžování“ či „upřednostnil/a bych prosperitu své firmy před ochranou životního prostředí“ (blíže nespecifikováno). Liberální hodnoty feminismu a environmentalismu zde byly přímo použity v definování toho, co znamená jednat eticky, a jejich posvěcení se rovnalo správnější volbě v dotazníku.

Z toho důvodu také není tak překvapující, že konzervativci, kteří tyto hodnoty nesdílejí do takové míry, odpovídali „méně eticky“. Položky samé jsou ale vágní a neposkytují dostatek informací k tomu, aby člověk dokázal posoudit, o co konkrétně v situacích jde a jak by se v nich měl zachovat. To, co si kdo do nich bude projikovat, pak závisí na vnitřní představě o fungování světa, která se následně také bude zrcadlit v politickém přesvědčení. Takovéto metodologické chyby s největší pravděpodobností nejsou výsledkem cílené snahy konzervativce pošpinit, nýbrž nedostatkem akademiků, kteří by si jich všimli a upozornili na ně.

Co je tabu

Další problém se týká obsahu učiva na univerzitách, které se mnohdy vyhýbá ideologicky nepříjemným skutečnostem. Harvardský profesor Steven Pinker zmiňuje několik faktů, jež jsou v levicově-liberálním prostředí takřka tabu a s nimiž se na amerických kampusech téměř nesetkáte. Muži a ženy se v průměru liší v životních prioritách a preferencích. Různé etnické skupiny se v průměru liší v míře páchání násilných trestných činů. Valná většina sebevražedných teroristických útoků je páchána islamisty. Tyto skutečnosti se nezmiňují pro strach, že by jejich dezinterpretace mohla být použita k obhajobě sexismu, rasismu a jiných zhýralostí.

Pinker ovšem upozorňuje na to, že navzdory dobrému úmyslu zatajování faktů může mít přesně opačný účinek. Studenti totiž nejsou připraveni nepříjemným skutečnostem čelit, když se o nich dozvědí z jiných zdrojů, a mohou podlehnout bigotním výkladům podobně, jako neoočkovaný organismus podlehne neznámému bacilu. V opačném případě se stává to, že studenti na nově objevené skutečnosti reagují hystericky a dožadují se, aby ti, kdo se odvážili je vyřknout, byli umlčeni. Studenti konfrontují neposlušné spolužáky a přednášející s transparenty a místo aby s nimi klidně argumentovali, na ně megafony chrlí urážky. Každý, kdo nesouhlasí, je nacista.

V krajních případech dochází i k násilí. To vše přispívá k atmosféře nesvobody, ve které se myšlenky, jež se liší od uznávané ortodoxie, nahlas nevyslovují. V důsledku to také vede k ještě větší ideologické koncentraci, neboť aspirující akademici jiných přesvědčení si raději najdou práci někde jinde. Je mnoho důvodů, proč bychom tento problém neměli podceňovat.

Spojené státy jsou domovem těch největších univerzit a jejich směřování významně ovlivňuje akademické instituce všude na světě. Nedostatek názorové diverzity překračuje hranice a nyní je patrný i ve Velké Británii, Kanadě a Austrálii. Pakliže budou univerzity pokračovat po současné trajektorii, hrozí jim postupná ztráta objektivity a s ní i důvěry zbytku společnosti. Již dnes se od některých z nich kvůli tomu odvracejí donoři. Je zde však také místo pro optimismus. Lidí uvědomujících si toto nebezpečí přibývá a jejich hlas nabývá na síle.

Více než dva tisíce akademiků se stalo členy iniciativy HxA, aby se společně zabývali ideologickým nepoměrem a přispěli tím ke kvalitnějšímu výzkumu a výuce na univerzitách. Vykazují se snahou upevňovat na akademické půdě hodnoty konstruktivního nesouhlasu, vzájemného porozumění a intelektuální pokory. A ačkoli nejsou zajedno v mnohém, spojuje je přesvědčení, že důležitější než vítězství určité ideologie je pravda.

Autor studoval psychologii na Masarykově univerzitě, pak absolvoval University College London, kde posléze působil do loňského roku jako výzkumník v laboratoři Neuroscience of Language.