Diplomatický konflikt mezi Maďarskem a Švédskem je svým způsobem zábavný, ukazuje ale ideologické rozdělení současné Evropy, ve kterém těžko hledat společný střed. Nejde o nic méně než o pojetí národního státu.

Na počátku maďarsko-švédského sporu stálo opatření Orbánovy vlády, podle něhož mají čtyřnásobné matky získat doživotní osvobození od daně z příjmu. Není to až tak závratný dar, jak by se mohlo zdát; málokterá čtyřnásobná matka rozvine při péči o početnou rodinu tak lukrativní kariéru, aby na dani z příjmu nějak zásadně uspořila. Z toho, že jde o úsporu na daních, je nicméně patrné, že cílovou skupinou je střední vrstva, a ne sociální skupina chronických pobíračů dávek, kterých naleznete v maďarských ghettech dost a kteří nízkou plodností rozhodně netrpí.

Zdálo by se, že jde o zcela vnitřní záležitost Maďarska. Před pár dny však švédská ministryně pro sociální záležitosti Annika Strandhäll pronesla na adresu maďarské vlády následující:

„Je znepokojující, co se děje v Maďarsku. Orbán chce více „skutečně maďarských dětí“. Tato politika smrdí třicátými lety a pravicoví populisté chtějí zamlžit její důsledky pro těžce vybojovanou nezávislost žen.“

Abych parafrázoval nesmrtelného kuchaře Babicu: „Nemáš-li nic lepšího, přidej tam Hitlera.“ Narážka s třicátými lety je dost průhledná na to, aby bylo zjevné, že právě o Hitlerův režim jde.

Velmi podobně se v létě 2015 otřel o Budapešť tehdejší rakouský kancléř Werner Faymann, podle jehož slov budila migrační politika maďarské vlády „vzpomínky na nejhorší časy na našem kontinentu“. O necelý rok později byl Faymann „odejit“ do politického důchodu a Rakousko se v následných volbách posunulo natolik doprava, že mezi ním a Maďarskem není v migrační a azylové politice dnes zásadního rozdílu. Rozdíl je jen ve velikosti komunity, která se v Rakousku v dřívějších, vstřícnějších časech nashromáždila a které se vídeňská vláda jen tak nezbaví, i když různé pokusy v tomto směru podniká.

Také ve Švédsku je vidět určitý posun, i když zdaleka ne tak výrazný. Tamní protiimigrační strana, Švédští demokraté, zůstává na celostátní úrovni v opozici, ale vytváření nové vlády její poslanci notně zkomplikovali.

Maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó, ostatně ten samý, který svého času káral Faymanna za jeho narážky, na slova švédské ministryně zareagoval stručnou větou: „Maďarsko utrácí peníze za rodiny a Švédsko za migranty.“ A už se navzájem povolávají velvyslanci a tak dále.

Orbánova vláda má jistě spoustu negativ. Osobně se mi třeba nelíbí, že svěřili výstavbu jaderné elektrárny Paks Rosatomu, ani jejich podivná šaráda s azylem pro makedonského exprezidenta Grujevského. Nízkou porodnost v Maďarsku (aktuálně 1,53 dítěte na ženu) však nějak řešit musí, jinak země časem zanikne; a právě otázka toho, zda se má chybějící populace dorovnávat imigrací z rozvojového světa, nebo zda se mají země snažit zvýšit porodnost vlastní střední vrstvy, je skutečně jádrem pudla. Szijjártóova věta to vystihla přesně: buď můžete sociální systém využívat uvnitř země, nebo jej otevřít lidem přicházejícím ze zbytku světa. V tom druhém případě ale počítejte s tím, že zájem obyvatel chudých zemí bude úměrný štědrosti vašeho systému.

Otázka přežití národů a států při postupné výměně jejich obyvatelstva není banální. Švédsko před padesáti lety bylo etnicky homogenní stát a tehdejší ministerský předseda Tage Erlander, sám sociální demokrat, si to veřejně pochvaloval, přičemž jako odstrašující příklad uváděl různorodou Ameriku s jejími chronickými konflikty.

V současné době je čtvrtina švédského obyvatelstva „cizího původu“, tj. buď sama narozena mimo Švédsko, nebo dítětem rodičů, kteří se oba narodili mimo Švédsko. To je velmi zásadní posun během jediného lidského života. Tímto tempem mohou být původní Švédové do konce století ve své pravlasti menšinou a jednoho dne to dopracovat někam na úroveň Lužických Srbů, titěrné menšiny v zemi, která jim kdysi patřila; a ty nejkritičtější rozdíly jsou, jako vždycky, kulturní. Zrovna o té „pracně vybojované nezávislosti žen“ lze v somálských či arabských komunitách na předměstích švédských měst tak trochu pochybovat.

To je ale nakonec věc Švédů samotných. Jejich štědrá azylová a migrační politika sahá až do éry Olofa Palmeho a voliči ji nikdy razantně neodmítli, z čehož plyne, že jim asi takový vývoj zásadně nevadí. Ale zcela symetricky mají totéž právo voliči maďarští, udělat pravý opak a nechtít „outsourcovat“ porodnost do islámského světa a Afriky. Nakonec – Maďarsko je na světě jen jedno, a zanikne-li, žádné už nebude. Nebyla by to škoda?

Tím, že švédská ministryně přirovnala nativistickou rodinnou politiku Budapešti ke genocidálnímu režimu, který vyhlazoval vlastní obyvatelstvo průmyslovými prostředky po milionech, řekla, že myšlenka zachování vlastní národní identity je mimo akceptovatelný rozsah idejí, zločinná z podstaty.

Doufám, že tenhle druh smýšlení u nás nikdy do vlády nepronikne. Patří leda tak na kliniku. S malým nebo s velkým K, to je jedno.