Rozhovor s páterem Stanislavem Přibylem

Chybí tam Bůh

Rozhovor s páterem Stanislavem Přibylem
Chybí tam Bůh

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Petice proti kardinálu Dominiku Dukovi vyvolala na české mediální scéně velký ohlas. Signatáři, jejichž počet za dva týdny narostl k šesti stovkám, žádají papeže Františka, aby Dukovi neprodlužoval mandát pražského arcibiskupa. V jeho obraně vzniklo několik petic, z nichž ta největší má momentálně něco přes 3700 podpisů. Signatáři původního dopisu vyčítají Dukovi „příklon ke krajní pravici a nacionalismu“, ale i jiné věci.

Není od věci připomenout, že v církvi rasismus existuje, a to ze strany evropských liberálů vůči konzervativním Afričanům. - Foto: Jan Zatorsky

Jak tu záležitost vnímáte jako kněz pražské arcidiecéze?

Nejvíce mě zaujalo to malé množství petentů a neúměrná mediální publicita, jaké se jim dostalo, až taková, že nakonec působila kontraproduktivně a za Dukou se sešikovalo daleko větší množství lidí. Domácí odezva je na tom nejpodstatnější, protože papež František to číst nebude; podobné petice se v církevním světě rojí neustále, to není nic převratného. Co mi však přijde přehnané, jsou titulky jako „Dopis českých katolíků“. O českých katolících lze hovořit možná při dvaceti tisících lidech, „někteří katolíci“ vytváří dojem, že třeba jedna třetina českých katolíků je tohoto názoru, pro což neexistuje žádná evidence.

Co říkáte na obsah dopisu?

Z toho, co autoři kardinálu Dukovi vytýkají, je zřejmé, že to nejsou pravdy víry, nýbrž levicově liberální agenda, co jim leží na srdci. Chybí tam Bůh, Kristus, evangelium. Jsou to jen zástupná témata, která neplynou přímo z víry, jde o věci názorové. Samozřejmě, v církvi je přítomný názorový střet, který je ale v nevěroučných otázkách legitimní.

Oni to ovšem vnímají tak, že starost o marginalizované, například o migranty, vychází z evangelia.

Najděte mi jednoho jediného biskupa ze Sýrie nebo Afriky, který říká: „Výborně, jak je úžasné, že Evropa přijímá naše lidi, aby se tam měli lépe, to je její morální povinnost.“ Je to naopak: melchitský patriarcha Laham ze Sýrie opakovaně říká, že chce, aby jejich lidé byli pro obnovu země doma, to samé platí v případě afrických biskupů; kardinál Turkson z Ghany vyzval Evropu, aby „uzavřela kohoutek africké migrace“, podobnou výzvu směrem ke svým lidem vydali biskupové Konga. Neexistuje jediný biskup ze zemí, odkud se prchá do Evropy, který by tleskal evropskému altruismu, který by měl radost, že odtamtud místní odcházejí, notabene když on sám je schopen tam dál žít.

Dále jsou tu sexuální menšiny. Přispívá církev k jejich marginalizaci?

Opravdu lze v této části světa označovat homosexuály za marginalizované? Kdo je marginalizován ve chvíli, kdy švédský premiér Löfven nutí tamní protestantské duchovní, aby oddávali homosexuální páry, a pokud nechtějí, mají si prý najít „jinou práci“? Kdo je marginalizován, když je ve Spojených státech ničena živnost pekařům, kteří odmítají péct dorty na takové svatby, a součástí trestu je kromě tučné pokuty i „přeškolování“ ve jménu větší tolerance? Je třeba říci úplně otevřeně, že dnes homosexuálové na Západě nejsou na okraji, jsou naopak úplně v centru.

A co diskriminace v rámci církve? V petici stojí, že kardinál Duka „upřel pastorační péči komunitě LGBTQ katolíků v pražské diecézi“.

Bez ohledu na homosexuály nejsem obecně příznivcem takzvané kategoriální pastorace. Až na výjimky, kdy jsou vězni ve vězení a vojáci na misi, mohou všichni bez rozdílu navštěvovat farnosti. A řádná farní pastorace by měla být základem, nikoliv popelkou církve. Nevidím důvod pro specifickou pastoraci žen, mužů, třetího pohlaví. Není problém s homosexuály jako s jednotlivci, kteří přicházejí do farností, problém je s nátlakovými skupinami, které neuznávají nauku církve a požadují pro sebe vytváření paralelních struktur, v nichž platí jiná pravidla než pro ostatní. Nevím, že by i jindy tolik vzývaný papež František sám tyto požadavky podporoval.

Signatáři se odvolávají i na jeho postoje ke znovusezdaným rozvedeným, respektive se snaží papeži sdělit, že Duka není přívržencem těchto změn.

Já jsem dítětem „znovusezdaných rozvedených“ katolíků. Můj otec byl dvakrát rozvedený, má matka jednou, oba působili v církvi jako varhaníci, takže diskriminováni asi nebyli. Ani jednomu by však nepřišlo na mysl, že je církev k nim nemilosrdná. Věděli, že nemohou vést plný svátostný život. My pořád řešíme, jak udělat příjemno a pohodlno pro lidi na zemi, ale vůbec do toho není zakomponován věčný život a spása. Kristus přitom říká, že do Božího království vejdeme tehdy, když hodně vytrpíme. Dnes je tu naopak uvažování, že čím bude církev komfortnější, tím více bude získávat lidi.

A nebude?

Na příkladu církví, které tuto agendu přijaly za svou, vidíme, že se vnitřně rozkládají a nové věřící jim to nepřineslo. Německé luterány, kteří oddávali homosexuály ještě předtím, než to prošlo Bundestagem, opouští každý rok dvojnásobný počet věřících než katolíky. Luther přitom chtěl, aby se lidé ještě více přimkli ke Kristu. Proto kritizoval církev, že je nedostatečně kristocentrická. Kdyby viděl, kam to dospělo, že každá světská ideologie je důležitější než Kristus, že švédská biskupka nejenže žije ve svazku s jinou ženou, ale ještě horuje za to, aby z kostelů zmizely kříže, protože by jimi mohli být muslimové pobouřeni, tak by možná leccos přehodnotil.

Autoři petice požadují antiautoritářskou, decentralizovanou podobu církve.

Ale když mají pocit, že autorita, v tomto případě papež, je na jejich straně, tak se jí dovolávají a chtějí, aby z moci své centralizované autority zasáhla. To je v církvi dobře známá kombinace teologického liberalismu a praktického totalitarismu. S tím měl bohaté zkušenosti emeritní papež Benedikt XVI. V něm liberálové viděli zrádce, protože v 60. letech se jevil jako jeden z nich. Pro něj to však nebyla ideologie, on skutečně upřímně věřil, že to může být cesta. Ale jakmile viděl ovoce v podobě masivního odpadu od víry nebo odchodu kněží ze služby, pochopil, že tudy cesta nevede. Promyslel vše znovu a některé své názory přehodnotil. V průběhu svého pontifikátu se pak musel potýkat s nenávistí těch kruhů, které „zradil“.

Duka varuje před migrací z islámského světa a vytýká se mu, že je proti papeži. Jak se s tím katolík, který se také obává o osud Evropy, má vypořádat?

V dnešní době se všechno příliš personifikuje, což dříve neexistovalo, protože v centru pozornosti věřících – ale i lidí mimo církev – byl úřad papežství, ne konkrétní osoba papeže. Já se zastávám papežství coby úřadu. Pokud papež říká to, co říkali papežové dva tisíce let před ním, tak je to v pořádku, modlíme se za něj jako za všechny papeže. Pokud ale papež ve třetím rozhovoru s Eugeniem Scalfarim, který nikdy nebyl dementován, dává najevo, že se mu komunismus jeví jako autentická podoba křesťanského života, tak s tím nesouhlasím. A nemám ani povinnost s tím souhlasit. Papež Benedikt XVI. toto rozdělení dodržoval, když v úvodu ke své knize Ježíš Nazaretský píše, že to je dílo teologa Josepha Ratzingera, tedy je možné k němu přistupovat se vší kritičností. Dnes největší kritici předchozích papežů za nesouhlas s některým názorem papeže Františka obviňují ostatní téměř z odpadlictví.

„Namísto univerzalistického křesťanství založeného na solidaritě nabízí kardinál Duka náboženství kmene pro etnicky čisté našince.“ Jedna z reakcí na přímluvu „za evropské národy, kéž se navrátí ke svým křesťanským kořenům“, která zazněla na pouti ve Staré Boleslavi.

Národ není sprosté slovo. „Chvalte Hospodina všechny národy, všichni lidé.“ Křesťanství představuje jednotící princip, ale uznává rozmanitost národů. Apoštolové šli do celého světa, ne k lidstvu, ale ke všem národům, hlásat Krista. Skrze Krista byly pohrdané pronárody té doby povýšeny. A nepřestaly být, zůstaly, jen byly pokřtěny. Rasismus a nacionalismus nejsou plody křesťanství. Stejně tak ale nemají kořeny v křesťanství protinárodní ideologie a kulturní indiferentismus. Není od věci připomenout, že v církvi rasismus existuje, a to ze strany evropských liberálů vůči konzervativním Afričanům. Snahy o liberalizaci církevního učení přicházejí ze starého kontinentu. Tito evropští liberálové nemohou odpustit církvi v Africe, že je hodnotově konzervativní. Stačí připomenout výroky německého kardinála Kaspera, který se vyjádřil, že „Afričané by nám neměli říkat, co máme dělat“. Přitom tito Afričané uchovávají víru v takové podobě, v jaké jim ji Evropa předala v době, kdy ji ještě měla.

Co tedy církev štěpí? Konzervativní a liberální postoje?

Já pro to používám pojem dvourychlostní církev. Na jedné straně je církev, kde v centru pozornosti stojí člověk. Hlavním smyslem této církve je spolková činnost, charitativní činnost, boj za práva migrantů. To je příklad církve v Německu. Nelze si idealizovat ani církev v Africe nebo třeba v Polsku, ale tam je stále přítomno vědomí, že církev je tu především kvůli Bohu a služba je důsledkem. Sestry matky Terezy než šly do popelnic hledat novorozence, měly v kostele eucharistickou adoraci, odtud načerpaly sílu – a potom šly vlastníma rukama konat dobro. To je jedna podoba charity. No a pak je druhá, která neustále klade požadavky na druhé. „Aby státy Západu odpustily dluhy třetím zemím.“ – „Aby vlády přijímaly migranty.“ Pořád se to dobro na někoho deleguje, aby on konal. Kdežto sestry matky Terezy se nejprve klaněly Bohu – a pak šly a činily.

Platí takové rozdělení i v české církvi?

Rozdělení existuje, ale ne ani tak v reálu jako ve virtuální a mediální realitě. Známí kněží, kteří vystupují a veřejnost je vnímá coby reprezentanty církve, přestože se názorově s větší částí věřících a kněží míjejí, vzbuzují dojem, že jsou tu „dvě církve“. Nelze popřít, že někteří lidé, převážně z řad městské liberální inteligence, mají blíž k nim než k Dukovi. Na tom není nic špatného, ale tady se vytváří dojem, že je tu nějaký spor „věřící versus Duka“. Dovolím si tvrdit, že většina lidí, kteří takto smýšlejí, podepsala ten dopis.

Takže je jich šest set?

Je jich méně, než jak to vypadá pod mediální lupou. A říkám otevřeně, že oficiální Katolický týdeník je také přívržencem tohoto směru. Když se o něčem řekne, že je to rozdělené, lidi přirozeně napadne, že na dvě přibližně stejné poloviny. Jenže to tady neplatí, ta druhá polovina je uměle přifouknutá tím, že má mediální moc.

Neudělal by Duka lépe, kdyby přece jen trochu ubral v tom, co působí polarizujícím dojmem?

Dukova síla a zároveň i slabost je, že má široké srdce a chce vyjít se všemi dobře. Kdo z jeho odpůrců seděl ve vězení s Václavem Havlem? Přitom Havel měl v řadě otázek odlišné názory. Problém je, že Dukovi protivníci chtějí všechno pro sebe. Že se bude přívětivě chovat k nim, to považují za samozřejmost. Ale když vztáhne ruku také k druhé straně, je oheň na střeše. Jistěže bych ale od jakéhokoli biskupa očekával mnohem více slov o samotném Kristu.

Znamená to, že se církev moc plete do politiky a málo mluví o Bohu?

Podle mě je to důsledek nesprávného pojetí církve. Církev jako starodávná instituce, která se pyšní rozmanitým pěkným peřím, vyvrací předsudky a vede lidi ke slušnosti. To se promítá i do postavení biskupa. Kdysi byla církev nenáviděna, protože zastávala jasné pozice, ale to byla na druhou stranu její devíza. Kdo hledal, našel za mohutnou zdí poklad. Zlom, který nastal v 60. letech, znamenal rozchod s pojetím církve jako hradby proti „zlému světu“. Ale co teď s Novým zákonem, který je plný odkazů tohoto typu? Dnes adresátem sdělení církve není katolík, ale „všichni lidé dobré vůle“. Výsledkem toho je, že máme smlouvy o působení církve v armádě, kde stojí, že „služba duchovního je primárně neevangelizační“. To je, jako kdyby sám Kristus vyslal apoštoly s tím, že jejich služba je primárně neevangelizační. Kněz musí poskytnout útěchu všem bez rozdílu, ale pokud nemá hlásat Krista, může být nahrazen psychologem. My jsme přejali josefínské chápání církve. Josef II. chtěl církev, která bude poskytovatelkou služeb. Jakmile něco neposkytuje služby, třeba kláštery, kde se mniši jen modlí, zrušit to. A my máme toto uvažování: „Budeme ve školách, v nemocnicích, budeme sbírat body!“ A protože víme, že společnost je dominantně nevěřící, Boha zamlčíme, aby to bylo stravitelné. Ať je církev raději neoblíbená za to, že je „tuhá“ a preláti jsou tlustí, ale ať člověk, který hledá Boha, ví, kam má jít.

3. března 2018