Donald Trump, nepříliš typický republikán, mění občas své názory o příslovečných sto osmdesát stupňů. Naposledy to předvedl před pár dny, když začal při tiskové konferenci nahlas spekulovat o tom, že by mohl omilostnit Edwarda Snowdena.

Snowden, momentálně žijící v Rusku, vynesl svého času z Národní bezpečnostní agentury (NSA) informace o masivních programech pro sledování světové digitální komunikace, z nichž minimálně část se pohybovala na hraně amerických zákonů, ne-li už za ní. Jiné Snowdenem odhalené skutečnosti sice platné zákony nepřekračovaly, ale byly minimálně diplomaticky ožehavé, například špionážní programy zaměřené proti vlastním spojencům. Můžeme-li usuzovat podle jiných Snowdenových aktivit, je to přesvědčený libertarián, kterému vadí těžká ruka státu a který příliš nezapadá do stávajícího politického rozdělení Spojených států.

Do něj nezapadá ani Donald Trump, který ale Snowdenovu činnost před několika lety veřejně odsoudil, a dokonce prohlásil, že by si jako zrádce zasloužil trest smrti. Nyní tedy nahlas uvažuje o tom, že by jej pardonoval (Snowden čelí obvinění za porušení protišpionážního zákona z roku 1917). Proč?

První a nejbanálnější vysvětlení je to, že v nadcházejícím předvolebním boji se i takové drobnosti mohou hodit. Edward Snowden je populární u dvou značně odlišných voličských bloků – kromě již zmíněných libertariánů, kteří moc významní nejsou, také u fanoušků Bernieho Sanderse, „Bernie bros“, již stojí v rámci demokratické koalice značně nalevo, ale zároveň nejsou přesvědčenými vyznavači postmoderní identitární politiky. Na některé z nich by milost pro Snowdena mohla kladně zapůsobit – tedy za předpokladu, že by ji od prezidenta přijal. Podle amerického práva totiž omilostněná osoba musí s tímto krokem souhlasit. A u Snowdena, který vůči Trumpovi nikdy neprojevoval žádnou přízeň, je dost možné, že by nesouhlasil.

Druhé vysvětlení bere v úvahu skutečnost, že Snowden zatím zveřejnil jen malou část všech dokumentů, ke kterým se dostal. Další kusy jeho sbírky leží zatím zašifrované na discích uložených v různých trezorech světa coby „životní pojistka“. Pravda, jsou to už informace staršího data. Ale část z nich bude dosud citlivá – a pravděpodobně citlivější než to, co už navenek vyšlo.

Jelikož mezinárodní vztahy, hlavně ty americko-čínské, se zhoršily, dávalo by smysl pokusit se Snowdenovu ságu ukončit smírem – třeba pod podmínkou následného mlčení. A zároveň by dávalo smysl dostat odpadlíka zpátky na domácí půdu, kde žije zbytek jeho rodiny. Tam by musel být trochu opatrný, ale zároveň by byl pod ochranou. Dokud se totiž nachází za mořem, může se jednoho dne stát, že přestane pro svoje hostitele být užitečný, jak je, a rozhodnou se jej pořádně „vytěžit“ nějakými méně ohleduplnými způsoby. To je dost velké riziko na to, aby i americký stát překousl svoji touhu po odplatě.

Pak je tu ale ještě jedna věc: to, co svého času Snowden vypustil na veřejnost, už dnes nepůsobí nijak skandálně. Za uplynulých deset let jsme si zvykli na to, že nás sledují naprosto všichni. Státy, města, vesnice, obchody, výrobci mobilních telefonů, sociální sítě a skoro každý web, na který kdy zabloudíme. Stačí projít po turistické stezce kolem odlehlého penzionu v Beskydech, aby na vás následující dva týdny v mobilu vyskakovala reklama na to, že tam právě mají skvělou slevu. A nejenom v mobilu, ale i na dalších počítačích, které používáte.

A v tomhle novém krásném světě neomezených sledovacích možností je možná namístě se ptát: za co by vlastně Edward Snowden přesně měl sedět? Z dnešního hlediska nejsou jeho deset let stará odhalení o moc kontroverznější než tvrzení, že letos v srpnu hodně prší. Za to nemá smysl hrozit komukoliv desítkami let vězení.